Fil 2 a chvála fanatismu?

Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia, takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista, a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží. Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat. Neboť vím, že se mi vše obrátí k dobrému vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista. Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí. Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu. Jenom veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha. Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět. Fil 1, 12 - 29

Poté, co v první části listu Pavel vyjadřuje svoji hlubokou lásku k Filipským, dostává se k tomu, že popisuje svoji situaci. Ta byla zlá. Pavel je v okovech. Když čteme celý text, pak vidíme, že připouští i to, že ve vězení zemře. Pro nás čtenáře je to, co čteme jedna věta, jedna zmínka, jenže za ní musíme vidět konkrétní tvář, člověka, zápas, bolest a zároveň i otázky. Proč takový člověk jakým byl Pavel, se opět dostane do vězení? Proč tam nesedí jiní, skuteční padouchové, kteří by si to zasloužili? Proč Kristus okolo Pavla a mnohých dalších neseslal více legií andělů, aby je chránili? Proč neochránil i další lidi? Proč se zlé věci stávají dobrým lidem? Pavel je v okovech a co říká? Jak reflektuje utrpení? Nespravedlnost? Boží vůle, která je ale jaksi nepochopitelná? Která bolí?

Píše: „Moje okovy druhé povzbudili, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí kázali slovo Boží“. Jinými slovy – chci, aby si moje utrpení Kristus použil. To je ale úplně mimo. Okovy přece mají zastrašit, odradit, nikoli povzbudit. Jedním ze způsobů a třeba dodat způsobů, který fungoval, bylo zavírání křesťanů do okovů. Když to viděli jiní věřící, raději zmlkli. Mimochodem zákon proti křesťanům byl nyní vydán v Putinově Rusku. Jeho cílem je umlčet křesťany. Kdo tento zákon nedodrží, půjde do vězení nebo bude pokutován.

Co tedy druhé povzbudilo? Zřejmě Pavlův příklad. Slova mají moc, ale táhnou příklady. Možná se někteří zalekli, ale jiní byli povzbuzeni. Lidé jsou většinou povzbuzeni tím, když vidí, jak druzí reagují v nepříjemných a těžkých situacích. Když vidí, jak uprostřed těchto situací se Kristus stává skutečnou oporou. Právě to pozorují děti na svých rodičích, tímto přitahují ti, kdo jsou v čele. Kristus někdy nechává zbožné lidi projít těžkými zkouškami proto, aby na nich a skrze ně ukázal na sílu víry. Ne nadarmo se říká, že náš život je pátým evangeliem. A není to jen náš život, ale i život těch, kdo prošli utrpením a s Boží pomocí vytrvali.

Pro mnohé z nás je těžko pochopitelné, že se Pavel raduje, když se jakýmkoli způsobem zvěstuje Kristus. Prý každý pátek má u anděla skupinka křesťanů evangelizaci. Sám jsem to viděl a spíše jsem se styděl. Když se mě někdo na tuto skupinu ptal, pak jsem říkal, že nepatří do našich kruhů. Jednalo se alespoň z mého pohledu spíše o cosi bizarního, co budilo někdy úsměv, možná i pohoršení. Měl bych jako Pavel na případné otázky odpovědět, že je to vlastně jedno, co tam ti lidé dělají, že hlavní je, když se zvěstuje Kristus? Budeme-li text číst podrobně, pak Pavel neřeší, jak se Kristus zvěstuje, ale spíše jejich motivy. A ty byly špatné. Jenže motivy bude soudit Bůh, nikoli my. Je to podobné jako u hudby. Ti, kdo nemají rádi rockovou hudbu, poukazují na to, že interpreti žijí hrozným životem a proto je jejich hudba špatná. To je sice zajímavý argument, ale pokud by platil, pak bychom nemohli poslouchat mnohá nádherná díla tzv. klasické hudby. Např. Mozartův otec i Mozart sám byli svobodní zednáři, někteří další slavní skladatelé žili jemně řečeno nekřesťansky, ale skládali nádherná díla a to i díla, která hovořila o Pánu Bohu. Nevím, jak si to dali dohromady, zřejmě to dělali prostě na zakázku, tedy z motivů vydělat si, jenže soudit bude Bůh. Navzdory jejich někdy hodně bezbožným životům, mnohé jejich hudba pozvedla k Bohu a ke Kristu. Mě osobně jejich hudba k Bohu pozvedá. O co ale Pavlovi jde, je, aby obsah vedl lidi k Bohu, aby si Bůh použil to, co lidé o něm říkají, byť je to z podivných motivů. Pavel důvěřuje, že si nakonec Bůh, to co chce, použije ke svojí slávě. O co mu totiž nakonec jde, je oslava Krista, jeho království a sebe vnímá jako nástroj v Božích rukou.

A právě zde se dostáváme k poslední části textu, kde Pavel hovoří o tom, že Kristus je pro něj životem a smrt je mu ziskem. Nepřipomíná nám Pavel svým přístupem ke smrti teroristy? I oni říkají, že smrt je pro ně ziskem a proto dělají to, co dělají. Nepřipomíná, protože nepohrdá životem. Chce žít, mimo jiné i proto, že má v životě vědomí silného poslání. Pavel píše, že obě varianty jsou dobré – jak život na zemi, tak život s Kristem, tedy život po smrti. Jenže se smrti po smrti nebojí, protože si je jist, ke komu jde. Důležité je, že nepíše, budu mrtvý, budu v ráji, budu s tím a tím ale budu s Kristem. Neví a ani my nevíme, kam jdeme a jak to tam bude vypadat. Bude to nahoře, dole, v kosmu? V Bibli o věcech po smrti toho zas až tolik není a hlavně tam nejsou technické detaily. Nevíme, jak budeme vypadat, jak to tam bude vypadat, zda to bude připomínat to, co vidíme kolem sebe na zemi, jaká tam bude činnost atd. Pavel tedy neříká, těším se na krásnou přírodu, na zajímavé věci, na nové poznatky. Na co se tedy těší? Co ho táhne na druhou stranu reality? Co nás táhne na onen svět? To, co prosakuje celým přečteným textem je jediné slovo a tím je Kristus. Pavel nepíše, kam ho to táhne, ale ke komu ho to táhne. Zároveň ví, že být s Kristem je výhra, že to je smysl a cíl lidského bytí. Ví, že když bude s Kristem, bude mu dobře. Připomíná malé dítě, které důvěřuje rodičům natolik, že k nim běží a vůbec neřeší, kde se zrovna rodič nachází. Proto hrozí, že když rodič stojí na druhé straně silnice, kde jezdí auta a dítě k němu běží, že ho přejede auto. Neřeší nebezpečí, ani kde rodič stojí, ale to, že nablízku je rodič. A kde je rodič, tam je dobře a bezpečno. Tento instinkt člověk v průběhu dětství ztrácí, jenže by si ho měl uchovat nebo pěstovat ve vztahu ke Kristu. Tedy nevíme až tak kam jdeme, ale víme, ke komu jdeme a za kým jdeme. A to je důležitější. Důvěra, kterou Pavel vybudoval během své pozemské pouti, se nakonec přenesla i k jeho postoji ke smrti. Zároveň ale nakonec řekne – chci být na zemi, chci žít. Důvodem je jeho poslání, které shrnuje do slov: Zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry. To, čím se liší člověk přežívající od člověka žijícího je právě poslání. Bez poslání se člověk stává žijící mrtvolou. Poslání je jednak dáno životem – matka, otec, student, učitel, lékař atd., zároveň je i poslání, které je jiné než tento druh poslání. Neříkám, že vyšší, lepší, duchovnější. Jedná se o poslání, které jsem přijal od Boha, něco, co přesahuje můj život, pro co žiju, zároveň bych pro to žít nemusel. Jedná se o životní vizi, kterou křesťan spojuje s Boží vizí pro jeho život. Jedná se o otázku, co po mě Pane žádáš? Co chceš, abych dělal? Jak ti mohu sloužit? Jak mohu pro tebe žít? Kam mám směrovat svůj život, abych byl tobě Bože a někomu dalšímu užitečný? Asi každý člověk dojde do okamžiku, kdy zjistí, že úspěch ani nic jiného vlastně nenaplní jeho touhy a potřeby, že potřebuje něco víc a tím víc je životní poslání. S. Kirkeggard napsal, toto: V životě jde o to zjistit, co si Bůh skutečně přeje, abych dělal. Najít něco, pro co stojí žít i zemřít. Jinými slovy v život jde o to najít poslání, které mi uložil Bůh. Je to ona „jedna věc“, pro kterou stojí za to žít. Abychom toto poznali, musíme se posunout od snahy porozumět Bohu k poznání Boha. To první je jistě důležité, ale to druhé ještě důležitější. Pavel tuto jednu věc pro svůj život našel a ta ho hnala dopředu. Zároveň ale měl obrovskou svobodu od života, protože věděl, že smrt znamená setkání s Kristem.

A tak nám tato kapitola ukazuje jednoho z nejsvobodnějších lidí. Svobodný žít i zemřít, zároveň člověka, který i přes to, že trpí, žije rád a to nikoli proto, že mu nic nechybí, že se má dobře a že se zajistil. My víme, že toto ke konečnému pocitu štěstí nevede. Chce žít, protože má v životě sen, směr, který přijal od Boha. Protože se stal člověkem poslání. A toto bych si přál jak pro sebe, tak pro každého z nás, stejně tak pro toto společenství.