Nevěřící víra
1. Beznaděj
Říká se, že nejhorší není hustá tma, ale tma, v které nesvítí světlo naděje. Přesně s tímto se setkáváme v tomto příběhu. Čteme o ženě, která 12 let měla krvácení. Naděje na uzdravení tedy byla prakticky nulová. Ve 26 verši čteme, že podstoupila, nicméně v některých překladech čteme, že mnoho vytrpěla od lékařů. Někteří se domnívají, že se jedná o narážku na tehdejší lékařskou praxi. Např. v Apokryfech byste se dočetli následující: „Kdo hřeší proti svému stvořiteli, nechť upadne do rukou lékaře“. Pokud máte známého doktora a chcete radu, možná by vám řekl, že nejlepší rada je: Chraň se doktorů. Pochopitelně jedná se o nadsázku, ale realita je, že když je člověk nemocný, trpí nejen chorobou, ale i tím, že je v rukou někoho jiného, komu je vydán všanc. Už to samo o sobě je nepříjemné.
Čteme i to, že žena vydala co měla – choroba tedy zničila nejen tělo, ale i obsah peněženky. Kdosi napsal, že první část života marníme zdraví, abychom získali peníze, v druhé polovině marníme peníze, abychom získali zdraví.
Mimo těchto věcí byla žena kulticky nečistá (3M 15, 25-30) a tudíž byla vyloučená ze společnosti.
Pokud shrneme situaci této ženy, potom se jedná o lidskou tragédii, protože chybí naděje, majetek i společenství, tedy tři velmi podstatné oblasti života.
2. Heretická víra
V beznaději, ve které se žena nacházela, se „doslechla“ o Ježíšovi a pokusila se ho najít. Jeden z pohledů by mohl být, že jí nic jiného nezbývalo, nicméně je zde i jiný úhel pohledu. Po mnohých zklamáních, které učinila s mnohými lékaři už nemá smysl to znova zkoušet. Někteří lidé to po zklamáních zkouší dál, nicméně mnozí upadnou do skepse a beznaděje. Moje zkušenost je taková, že mnozí lidé mi řekli, že se o něco snažili, ale teď se už nesnaží. Prostě je lidé, ale třeba i Bůh zklamal. To co naše žena nemá je zdraví. To, co má, jsou uši, které mnohým chybí – viz. Mk 4,11. V tomto textu vidíme, že naprosto není samozřejmé slyšet o Kristu a jít za Kristem. Jedná se o citaci Izaiáše, tedy text, který je určen ortodoxním Židům, kteří měli mnohem hlubší poznání Hospodina než naše žena, ale přesto jim to nepomohlo, přesto neuvěřili. Žena ale důvěřuje, a nějakým způsobem došla k přesvědčení, že jí Ježíš může pomoci. Otázka je, jak přišla na to, že jí bude pomoženo tím, že bude uzdravena dotykem Ježíšových šatů.
V Lv 17,15 čteme, že každý, kdo by se dotkl zdechliny, musí si vyprat šaty a omýt se vodou. V některých tehdejších magických textech bychom se dočetli, že divotvorce přenáší svoji moc skrze šaty. Pochopitelně tehdejší doba byla magií zamořená a tak je zcela logické, že žena do sebe nasála i něco „z ducha doby“. A přesně v tomto místě si musíme položit otázku, jak může takto duchovně zmatený člověk jít za Kristem a nejen to, jak může použít magický úkon k tomu, aby mu Kristus pomohl? Přece tato žena se pohybuje na hranici magie! Navíc jde ke Kristu ze zadu! Je v tom tak trochu lsti. Je evidentní, že tato žena skutečně není „destilát ortodoxie“, tedy výkladní skříní čisté teologie. Nicméně je zde cosi důležitějšího – tato žena reagovala na zvěst, kterou slyšela, a svým osobitým způsobem přichází ke Kristu, nebo řečeno přesněji – protlačí se skrze zástup. Kdosi napsal, že „Království Boží je třeba uchvátit, že cesta do něj nikdy nebyla a není bez překážek“. Vidíme zde, že cesta ke Kristu nemusí být tehdy, když máme všechno srovnané a úhledně zařazené. Důležitější je postoj touhy a důvěry. Ve 29 verši čteme, že její dotyk skutečně znamenal uzdravení.
3. Dotyk víry
Ježíš poznal, že z něj vyšla moc a ptá se, kdo se ho dotkl. Učedníci reagují zcela logicky – proč se takto ptáš? Přece se na tebe všichni tisknou…Přece je kolem tebe masa lidí a zřejmě každý v této mase by potřeboval pomoc. Čím se vlastně žena lišila od lidí kolem ní? Všichni byli potřební. Mám za to, že zde vidíme důležitý princip. PJ nezajímá tolik masa, ale konkrétní jednotlivec, který se ho ve víře dotknul. V těchto lidech totiž Kristus viděl budoucnost svého díla – tedy v těch, kteří mu důvěřují. Jde o to, že velké dílo se započíná tam, kde jsou důvěřující lidé. Jako bychom zde měli dva doteky – dotyk masy a dotyk víry. O víře se toho v církvi hodně namluvilo, a je nebezpečí, že se z tohoto termínu stal prázdný pojem. Velmi rádi vyprávíme o krocích víry a to i tehdy, kdy se zas až tak o velkou víru nejedná. Navíc víru mají i nevěřící, i oni dokáží jednat navzdory nepříznivým okolnostem a nejisté budoucnosti, i oni dělají skutky víry. Víra, kterou vidíme u ženy je specifická v tom, že se váže na Krista a že jde k němu přes překážky. Ono to totiž vůbec nebylo snadné se prodrat jako nečistá přes zástup lidí, kteří se ženy nesměli dotknout. Dovedu si představit, jak jí lidé okřikují, aby zalezla, vypadla, neukazovala se.
4. Výstup z anonymity
Po uzdravení by se žena ráda ztratila, vrátila do anonymity davu, ale nejde to. Víra není věc privátní, tak jak si někteří dnes myslí. V knize Římanům čteme o tom, že se věří srdcem, ale ústy se vyznává ke spasení. Potřebné je obojí. PJ od ní žádá veřejné vyznání a vzápětí ji oslovuje dcero, tedy výrazem který je z rodiny. V textu vidíme, že žena mu „pověděla celou pravdu“. Jaká to byla pravda? Ježíši, styděla jsem se, bála jsem se jít k tobě čelem, a protože jsem někde slyšela, že i šaty mohou uzdravit, dotkla jsem se tvých šatů. Také jsem o tobě slyšela, že dokážeš uzdravit člověka a tak jsem za tebou se svojí nemocí, za kterou se stydím, přišla“. Ježíš nechce, aby se žena vzdálila bez osobního vztahu s ním. Nejen zde, chce slyšet nahlas naše vyznání – pravdu, jak tom skutečně jsme. Možná vyznání různě kostrbaté, ale vyznání pravdivé. Až po tomto vyznání ji PJ oslovuje dcero. Jakoby se až po tomto vyznání stala součástí jeho rodiny. Vzápětí potom JK ukazuje, že jí uzdravila její víra. Znamená to, že úspěch patří ženě? V NZ nevystupuje víra jako cosi samostatného, ale jako schopnost, která počítá s věrností toho, ke komu se vztahuje. A to šlo – žena počítala s Kristem. Ve slovese uzdravila (sesóken), je použitý výraz, který znamená i spasit. Jako by zde nešlo jen o uzdravení, ale i o spásu. Žena hledala uzdravení bez osobního kontaktu s Ježíšem, ale v textu vidíme, že příběh se uzavírá až po osobním kontaktu s ním. PJ pomáhá ženě v jejím uzdravení, ale nakonec jí přeje a dává ještě víc – dává jí spasení a přeje jí pokoj. Pokoj v Bibli neznamená jen zdraví a to, že jsou okolnosti na mé straně. Pokoj znamená vědomí Boží blízkosti, vědomí, že Bůh, ne nezbytně okolnosti, je na mojí straně.
Závěr: Každý z nás prožívá životní okolnosti, kde potřebuje víru. Nemusí to být pouze nemoc, životních okolností je celá řada. Je snadné hovořit o víře tam, kde jsme silní a kde de facto víru zas tak moc nepotřebujeme. Mohu hovořit o tom, že potřebuji víru k tomu, abych přežil do další výplaty. To, co ale potřebuji, je schopnost sčítat. Nicméně jsou jiné oblasti, kde to tak jednoduché není. Pro ženu to znamenalo prodrat se ke Kristu, riskovat neporozumění, zároveň to pro ní znamenalo vyjití z anonymity a ochotu jít nakonec s pravdou ven. To už tak jednoduché není. Jenže tím se její víry liší od „víry“ mas. Podobnou víru ale hledá JK i dnes a podobná víra měnila a mění okolnosti.