Palmová neděle - J 12

Palmová neděle, Jan 12, 11 - 29

Když jsem někdy někomu nabídl možnost rozhovoru, slyšel jsem občas zajímavou reakci. „Proč, přece jsem nic neprovedl. Co se děje“? Přemýšlel jsem, že bych mohl reagovat takto… ale děje, oba moc dobře víme, co se děje. Občas mluvím s tvými kolegy, dětmi nebo partnerem, občas tě pozoruji, ale nechci sám začít. Zkus sám povědět, kde je problém. Promysli si to tak dva dny, a pak spolu dáme řeč.  Myslím, že byste hodně přemýšleli, co jste udělali, a že by nás určitě leccos napadlo, protože nikdo nemá čisté svědomí. Pokud jste četli Kafkův proces, tak se zde jedná o podobnou věc. Josef K. žije normálním životem, ale náhle je zatčen. Nikdo mu nesdělí, čeho se dopustil. Putuje z jedné cely do druhé. Všichni se k němu chovají tvrdě a bez soucitu. Josef si postupně začne skládat útržky svého života. Říká si, je to kvůli tomuhle, nezatkli mne kvůli těmto věcem? Neudělal jsem nic strašlivého, ale třeba se stalo to a to… Josef K. nakonec uznává svoji vinu, i když neví, z čeho byl vlastně obviněn. Je vinen svojí vinou. Existuje řada interpretací tohoto díla, jedna z nich je následující. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný, bez ohledu na naše provinění. Jakkoli žijeme ve světě, kde mnozí lidé nevěří v soud, nevěří v hřích, přesto cítíme, že něco není v pořádku. Jako bychom trpěli jakýmsi pocitem, že pokud by nás někdo hluboce prozkoumal, byli bychom odmítnuti. Proto musíme svoje své pravé já skrývat, nebo alespoň kontrolovat, co o nás druzí lidé vědí. Zároveň musíme sami sobě i druhým dokazovat, že jsme hodni lásky, že máme hodnotu a cenu.

Spisovatel T. Keller klade následující otázku: „Proč pracujeme do úmoru a stále si říkáme: Jestli se dostanu na tuto úroveň, pak si vydechnu? Co nás pohání? Jak to, že si někteří z nás nikdy nedovolí někoho zklamat? Odkud se v nás berou pochybnosti o nás samých? Proč se bojíme závazků?“ Kafka konstatuje: „Nevěříš v soud, nevěříš v hřích, nevěříš ve víru, a přesto víš, že jsi nečistý“. Můžeme to vysvětlit nějakým komplexem, špatnou výchovou, problémy se sebeúctou, pocitem oběti, nicméně nemůžeme uniknout před skutečností, že jsme nějakým způsobem nečistí. Tuto realitu se můžeme snažit překrýt pomocí slušného chování, kariéry v práci, tím, že když jsme neuspěli my, alespoň umožníme úspěch svým dětem. Jenže tento model nevydržíme a my nikdy nebudeme mít pocit, že jsme dostatečně dobří. I když se budeme modlit, i když se budeme vyhýbat hříchům, naše srdce se nezmění. Jak to vyjádřil A. Solženicyn: „Postupně jsem pochopil, že čára, která rozděluje dobro a zlo, neleží mezi státy, stranami nebo třídami – protíná každé lidské srdce.“ Někdy náš problém v tom, že podvědomě předpokládáme, že když mě lidé budou mít rádi, když mi budou říkat „strašně moc mi pomáháte“, bude mě mít rád Bůh, já budu mít dobrý pocit sám ze sebe a pak pocit bezvýznamnosti a nečistoty zmizí.

Přečtu příběh, který s tímto poněkud obsáhlým úvodem zdánlivě nesouvisí:

Jan 12:11 neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.

12 Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma.

13 Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský."

14 Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno:

15 'Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.'

16 Jeho učedníci tomu v té chvíli nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.

17 Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví.

18 Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení.

19 Farizeové si řekli: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním."

20 Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.

21 Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše."

22 Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.

23 Ježíš jim odpověděl: "Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.

24 Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

25 Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.

26 Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce."

27 "Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.

28 Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím."

29 Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: "Anděl k němu promluvil."

Vidíme Ježíšův poslední vstup do Jeruzaléma. Lidé ho vítají, a aniž by si to uvědomovali, citují text proroka Zachariáše:

Zach 9:8 "Položím se táborem u svého domu proti vojsku, proti každému, kdo by sem chtěl vtrhnout; zotročovatel se už nebude přes ně valit, nespustím je nyní z očí." -

9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.

10 "Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vymýcen." Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři od Řeky až do dálav země.

11 "Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody.

12 Navraťte se do pevnosti, vězňové, jimž naděje vzchází. Dnes to oznamuji znovu: Všechno ti nahradím dvojnásobně.

13 Judu si napnu jako lučiště, na tětivu vložím Efrajima. Zburcují tvé syny, Sijóne, proti synům tvým, Jávane. Učiním tě mečem bohatýra."

14 Ukáže se nad nimi Hospodin, jako blesk vyletí jeho střela; Panovník Hospodin zaduje na polnici, vydá se na pochod ve vichřicích z jihu.

15 Hospodin zástupů jim bude štítem a oni budou jíst a kameny do praku pošlapou, budou pít a halasit jako při víně a budou plní jak obětní miska, skropení jak rohy na oltáři.

16 Tak je Hospodin, jejich Bůh, v onen den zachrání, stádečko svého lidu. Jako drahokamy v čelence budou zářit nad jeho zemí.

17 Jaká je jeho dobrota, jaká je jeho krása! Působí, že mládenci prospívají jako obilí a panny jako mošt.

Ježíš přichází jako král a je nadšeně vítaný. Zároveň přijíždí na oslátku, a jak čteme u proroka Zachariáše, přichází jako pokořený. Tedy nepřijíždí na válečném koni, ale na oslu. Po chvíli Ježíš pronese královskou řeč… která ale moc královsky nezní. Jen málokdo by si jí dal jako inaugurační projev: J 12, 24 – 26.  Ježíš zde hovoří o smrti, která se stává předpokladem života. Jde o to, že v každé kultuře lidé odvozují to, co jsou od toho, co vlastní nebo co dosáhli. Každá kultura trvá na tom, že identita se odvozuje od výkonu a úspěchů. Ježíš zde ale hovoří o umírání, což rozhodně není symbol úspěchu. Oproti tomu naše kultura nám komunikuje, že pokud nepodáváš výkon a nemáš schopnosti, jsi nula. A naopak – podáš-li výkon, jsi někdo. Toto víme nejen my, ale vedeme k tomu i svoje děti. Jenže Ježíš tuto logiku zcela převrací. Ukazuje, že ať dosáhneme čehokoli, nikdo to nebude stačit na to, abychom si byli jisti sami sebou. Vnější úspěch nám nedá vnitřní jistotu. Ježíš toto nakonec ukazuje i při vjezdu do Jeruzaléma kdy si mohl jako král dovolit vjet na pouhém oslátku, protože to, že je Boží syn věděl, nepotřeboval to dokazovat královským ořem a stovkami poddaných, kteří jsou před ním. Poté, co JK vjede do Jeruzaléma, začne hovořit o umírání. Když Ježíš hovoří o umírání, potom vlastně říká, že člověk musí ztratit svoje staré já a postavit nové na Kristu. Zde se ale nutně naskýtá otázka: A jak to udělat? Mám se ode dneška přinutit být jiný? Mám si vytvořit novou mantru či říkanku, že na tom, co dělám, nezáleží, záleží jen na Kristu? Nebo umírám sám sobě, umírám sám sobě… atd. S. C. Lewis napsal v pasáži jak ztratit život a nalézt ho: Vzdejte se sebe sama – a naleznete skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla, a nalezete věčný život. Nic si nenechejte. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude plně patřit. Nic z toho, co ve vás nezemřelo, nevstane z mrtvých. Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete jej a s ním i vše ostatní.

Když jsem začínal příběh o Josefu K., chtěl jsem ukázat paradox lidského života, který by se dal shrnout do slov, nikdy nejsem dost dobrý. Nikdy nejsem dost čistý. Naše přirozená reakce je být lepší a tím být i přijatelnější. Víc se snažit. Víc v sobě vybudit to co je v nás nejlepší. Jenže to je cesta náboženství. Ježíš se v tomto systému myšlení stává tím, kdo nám dává dobré instrukce, jenže instrukce nás nezmění. Změní nás vnitřní proměna, která je popsána ve slovech, musíte zemřít sama sobě. Nejde o to potlačit sám sebe, ale princip, že to, co nezemře, co nevydáme Kristu, se lehce stane tím, co Ho časem začne nahrazovat. Začtěme se ještě do slov JK: Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.

Tak tohle už zní trochu fanaticky ne? Slovo nenávist je zde použito jako stav v porovnání s něčím jiným. JK zde říká, že chce, abychom ho následovali tak naplno, že vše ostatní bude vypadat jako nenávist. Proč? Určitě ne proto, abychom si k němu zasloužili cestu, ale proto, že pokud postavíme svůj život na něm, pokud se Ježíš stane tím, kým poměřujeme svoje rozhodnutí, koho milujeme a koho následujeme, najednou nás toto osvobozuje od nás samotných. Tím získáváme obrovskou vnitřní svobodu a náš život již více nestojí ani nepadá s tím, co jsem dokázal a jak jsem morálně dokonalý. Navíc o sobě nemusím na rozdíl od Josefa K, pochybovat, protože pomyslným soudcům mohu povědět – toho špatného je ve mně skutečně mnoho a dokonce víc, než víte, ale pro Ježíšovu krev mi bylo odpuštěno. Mohu povědět to, co píše Zachariáš „Pro krev smlouvy s tebou propustím tvé vězně z cisterny, v níž není vody.“ Pro jeho krev, kterou si připomínáme o Velikonocích, už kolem mě není žádná cisterna, žádné hradby, které jsem se snažil zbourat. Jsem svobodný.

Na závěr bych před vás položil několik otázek:

1.       Existuje v tvém životě něco, co slovy dnešního kázání „nezemřelo“ a co ti brání hlouběji poznat Pána Boha?

2.       Zaposlouchej se ještě jednou do již citovaných slov: „Proč pracujeme do úmoru a stále si říkáme: Jestli se dostanu na tuto úroveň, pak si vydechnu? Co nás pohání? Jak to, že si někteří z nás nikdy nedovolí někoho zklamat? Odkud se v nás berou pochybnosti o nás samých? Proč se bojíme závazků?“ Rozumíš těmto slovům?

3.       Co pro tebe znamená „krev smlouvy“? Specificky pro tebe, ne nezbytně v teologickém významu.