Podobenství o fíkovníku a jalová víra

Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?" Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete." Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: 'Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem? On mu odpověděl: 'Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit'." Lk 13, 1 - 9

Za zhruba měsíc bude členské shromáždění a jako sbor budeme mít možnost, abychom se spolu podívali na sbor, abychom bilancovali a zároveň hledali jak dál. Během tohoto měsíce se budu snažit hledat texty, které si myslím, že mohou být nejen v kontextu sboru, ale i pro nás osobně důležité a oslovující. Zároveň texty, které nám mohou ukázat, jak dál.

Slyšel jsem příběh o jednom člověku, který po ukončení školy začal dělat na počítači. Asi po roce ho začali strašně bolet záda. Když mu kamarádi řekli, aby šel k doktorovi tak to odmítl s tím, že na to teď nemá čas a že když je nejhůř, tak má dobrý prášek na bolest, který spolehlivě zabírá. Jenže po asi půl roce mu prášky přestaly zabírat. Nakonec jednoho dne nevstal z postele. Přijela pro něj záchranka. V nemocnici mi dali injekci, dotyčný odešel po svých s doporučením k rehabilitační doktorce. Když k ní přišel, první jeho otázka byla, zda má nějaký lék. Odpověď byla, lék nemám, ale naučím vás pár dobrých cviků. Dotyčný toto odmítl, protože chtěl něco, co zabere rychle a bezbolestně. Dnes dotyčný chodí shrbený a už některé problémy co má, jsou nevratné… Jak to, co jsem vyložil, souvisí s textem, který jsme četli? Za pár chvil se k tomu dostaneme.

Text, nad kterým se chci zamyslet, je podobenství o fíkovníku. Příběh začíná tím, že majitel jde na vinici a vidí, že fíkovník nenese ovoce. Závěr je jasný – je třeba jej vytnout. Proč? Protože smyslem fíkovníku, stejně jako jakéhokoli jiného strom je nést ovoce. Fíkovník údajně dával fíky dvakrát do roka, tedy majitel zameškal 6 sklizní. Při pozornějším čtení nás uhodí do očí, že fíkovník roste na vinici. Na jiných místech Bible čteme, že fíkovník rostl u cesty, tedy nikdo se o něj nijak zvlášť nestaral. Zde ale roste na dobré půdě, je mu tedy věnována pozornost. Přesto ale nenesl ovoce. Fíkovník měl velmi široké listy, tedy na první pohled nebylo jasné, že nedává ovoce. Zdálky všechny fíkovníky vypadali stejně. Prostě stromy s hustou korunou. Abyste zjistili, že nadávají ovoce, museli jste přijít těsně ke stromu. Až pak jste poznali pravdu…. A majitel, který je znalý zemědělec ještě dodává – kazí půdu. Tedy fíkovník, který nenese ovoce, nejen skomírá, ale i škodí svému okolí.

Jako člověk neznalý situace bych možná řekl něco ve smyslu, nevytínej ho, přece jeto hezký strom, možná brání v erozi půdy. Jenže majitel má jasno – nenese ovoce, musí ven.

Jenže majitel přiznává pravdu nebo realitu, jakkoli je nepříjemná. O fíkovník se staral, kdysi ho zasadil, fíkovník navíc stále dával stín, stál, ale nenesl ovoce. Nedávno jsem slyšel heslo, které se lepší řekne anglicky. Without reality is not vitality. Česky bez reality není život.  

Jde o to, že abychom mohli něco změnit, musíme přiznat pravdu. Jenže to není až tak snadné. Co vlastně znamená „nést ovoce“? Něco je dáno tím, že jsme rodiče a máme vychovat děti, máme jim předat i víru, něco je jasně popsáno v Písmu – třeba že máme být světlem světu kolem nás, něco je dáno naším specifickým povoláním. V obecné rovině ovoce znamená, že prostě žiju tak, jak chce Pán Bůh. Zároveň ale bych ale v tomto podobenství rád zdůraznil přiznání si pravdy. O co konkrétně se může (a nemusí) jednat? Dotyčný v příběhu o zádech odmítl připustit pravdu o tom, že má vážný problém se zády a později i to, že si za to může do jisté míry sám tím, že jen sedí. Pokud jste manželé, možná to bude znamenat přiznat, že z našeho manželství něco důležitého vyprchalo a že stále více vedle sebe jen bydlíme. Možná se nám sesypal společný modlitební život. Možná se nám život s Bohem stává stále více jen rutinou. Možná nejsme schopni ovládnout svoje oči, svůj chtíč, svojí závislost na jídle. Možná jsme propadli workoholismu. Možná v sobě vůči někomu neseme hořkost, neodpuštění. Možná se jedná o něco jiného. Podobné to může být se sborem. Vše funguje, jen lidé nejsou proměňováni, neobrací se ke Kristu, služby táhne pár stále více unavených lidí… Můžeme se uklidňovat, že to stále není tak strašné, tak jako fíkovník stále měl alespoň listy. Můžeme se uklidňovat, že bychom na tom mohli být ještě hůř. Že záda bolí, ale ještě zabírají prášky. Že manžela prostě nezměním. Že nejsem workoholik, ale jen se starám o rodinu atd. Ano, je to tak. Jenže bez pravdy se nikam neposuneme. Ježíš v tomto podobenství fík nenechává vytnout, jen prostě řekne pravdu. A to se neposlouchá vůbec dobře.

Ježíš v tomto podobenství navazuje na slova o pokání. Tedy pokání přináší změnu a to nejen mysli, ale celého člověka. Zároveň pokání znamená nejen lítost na hříchem, ale i pravdivý pohled na sebe sama a touhu po změně. V CB mám na starosti projekt, který se jmenuje obnova sborů. Na začátku, když některý sbor chce do obnovy vstoupit, varuji a ptám se, zda sbor skutečně chce změnu. Odpověď je – určitě ano! Jenže pak dodávám – ale bude to vyžadovat podívat se pravdě do očí a konat konkrétní kroky ke změně a možná to bude bolet. Někdy odpověď fajn, tak to nám raději udělej nějaký hodinový seminář, dej nám něco instantního, rychlého a my se změníme. Dej nám nějaký duchovní brufen. Jenže takto život nefunguje. Bez reality není vitality. Bez pravdy, není život. Bez konkrétních kroků k nápravě, ke změně žádná změna nepřijde. Seminář člověka nezmění. Změní nás pravda a ochota ke změně, ochota dělat něco jinak. Jenže to bolí, a protože to víme, raději odmítáme pravdu. Raději se na fíkovník díváme zdálky, abychom neviděli realitu.

Jenže podobenství pokračuje a vinař přemlouvá pána vinice. Dej mu ještě čas. Jinými slovy dej mu milost. Nezakrývá, že strom nenese ovoce. Neříká, že strom je dobrý alespoň k něčemu – třeba že má listí a dává stín, že brání erozi půdy, ale řekne jinými slovy – ano je zde problém, nezakrývám to, ale prosím dej mu ještě rok milost, dej mu ještě čas, i když si to nezaslouží. Vidíme zde Boží milost, to, že nám Bůh dává další šanci. Že s námi má trpělivost, že je „dlouho - schovívající“. Kdyby s námi Bůh jednal podle našeho ovoce, asi bychom nedopadli dobře. Dává nám další šanci. Jenže… všimněme si, že podobenství nekončí u konstatování, že se to díky milosti pána vinice snad nějak změní. My bychom dodali, snad to Pán Bůh nějak změní a nebo řečeno naší duchovní terminologií „dáme to Pánu do rukou“. Jenže tomu se říká fatalismus v křesťanském balení a tento životní přístup je Bohu vzdálený. Problém křesťanů ale i církve je v tom, že očekáváme, že když budeme dělat věci stejně, tak se něco změní. Je to stejně absurdní jako čekat, že se mě přestanou bolet záda, když přejdu od Windows na Apple.

V textu je důležitá zmínka -  pane, fíkovník okopám a pohnojím. Tedy budu něco dělat. Určitě Bůh chce, abychom se modlili, abychom vstupovali do duchovního boje, zároveň ale, abychom udělali konkrétní kroky, jak něco změnit. Pokud je někdo workoholik, bude muset někdy zavřít počítač. Pokud je někdo závislý, je třeba, aby byl někomu vykazatelný. Pokud skřípe manželství, musíte si najít pomoc zvenčí. I ve sboru i v životě platí, že Bůh je milostivý, zároveň že jeho milost se nijak nevylučuje s konkrétními kroky, které musíme udělat. Problém v duchovním životě je trochu podobný tomu, jak přistupujeme ke svému zdraví. Jedna z nejdůležitějších věcí je nikoli pouze léčba bolestivých zad, ale prevence. Záda většinou nebolí kvůli špatným práškům, ale protože s nimi nic neděláme. Jenže my spíše chceme nic nedělat a navíc mít zázračnou medicínu v podobě Boží pomoci. Jenže takto to nefunguje ani v životě, ale ani v církví. Bůh nás povzbuzuje, abychom šli změně naproti.

Př. 21, 5

16, 3

Ž 20, 5

Lk 14, 28 – 30

V těchto a dalších textech čteme o potřebě změny plánovat, dělat konkrétní kroky ke změně. Jenže ty můžeme dělat, až když věc pojmenujeme. Problém lidí i církve je v tom, že měníme to, co zas až tak moc důležité není. Pokud mám v počítači virus, je lepší řešit virus, nikoli pozadí na obrazovce. Dobrá zpráva je, že Bůh nám dává milost, abychom věci řešili a pod pravdou se nezhroutili.  

Poslední věc je, že vinař hovoří o roku, tedy dává časové omezení. Proč? Vidíme zde jistou urgenci. Naléhavost. Snahu něco s problémem dělat a nenechat to jen tak vyhnít nebo problém nechat s tím, že se vyřeší sám. Pokud nám totiž o něco jde, pak obyčejně řešení nenecháváme na nekonečno, ale chceme změnu v nějakém datu. Pokud v našem životě, v našem sboru je něco, co je třeba měnit, pokud nepřichází ovoce, pak je třeba začít jednat, je třeba jisté urgence. Pokud řekneme, že se někdy rozhodneme, že někdy se s tím popasujeme, pak to řešit asi nebudeme nikdy. A problémy se nikdy nevyřeší. Ano, slyšíme dobře. Nikdy se nevyřeší, protože jsme se je rozhodli neřešit, protože jsme se rozhodli zůstat ve své komfortní zóně.

Možná si řekneme, že podobné věci do křesťanova života nepatří, stejně tak nepatří do života sboru. Duchovní život přece funguje sám. Plánování patří do byznysu. Jenže je to tak? Je sice pravda, že život je dar, jenže o tento dar je třeba pečovat. Neděje-li se tak, život odumírá. Církev je přirovnávána k organismu, jenže organismus musí mít vytvořené podmínky, aby žil. Pokud jsou podmínky špatné, organismus chřadne a nakonec umírá.  

Proto od nás PB očekává ochotu ke změně a to jak myšlení, tak jednání. Proto je dobře, když máme plány, nápady, jak věci měnit, jak vytvořit prostředí změny, jak vytvářet prostor proto, abychom nesli ovoce.

Když přemýšlím nad sborem, pak platí následující. Příště o tom budu hovořit podrobněji, ale je-li sbor organismus, pak organismus má jak narození, dobu plnou života a síly, tak i dobu stárnutí a umírání. Když se díváme na mnoho dnes mrtvých sborů a církví, pak tyto všechny měli podobné začátky jako my. Jenže pak se dostali na vrchol a pak začali chřadnout. Chyba byla, že se odmítli podívat pravdě do očí, a nebo odmítli s pravdou něco dělat. Prostě vzali jako fakt, že se v jejich sboru nikdo neobrací ke Kristu, že je mezi nimi napětí, že nejsou ochotní vedoucí atd. Když se podíváte na některé duchovní krize, pak dotyčný nikdy neměl krizi hned. Jen odmítl přijmout některé varovné signály, a nebo je přijal, ale odmítl s tím něco dělat.

Dobrá zpráva je, že pravdou příběh nekončí. Dalším krokem je milost. Bůh dává čas a prostor k nápravě, pokud ovšem věc měnit chceme a to nikoli jen mentálně, ale i prakticky. Pokud jako vinař strom nenese ovoce, nebo jako když pacient řekne, ano ta záda jsou skutečně problém. V prvním případě je třeba pohnojit, okopat, prořezat, v druhém jít k fyzioterapeutovi.  A to je třetí krok, kdy se s Boží pomocí rozhoduji konat.

Moje otázka je, kde si stojí náš sbor, co je třeba nechat a co opustit. Kde neneseme ovoce a potřebujeme milost a konkrétní plány vedoucí ke změně.

Abychom ale nekončili u sboru, chci se zeptat každého z nás, co potřebujeme a chceme změnit. V rodině, ve vztahu s Bohem, ve vztahu k druhým, v kontextu sboru. Neřešme druhé, ale sebe. Druhá otázka, zda chci vymýšlet konkrétní kroky vedoucí k nápravě a ke změně. Nebo nechci dělat nic a nebo nic ale budu se za to modlit? Poslední otázka co konkrétního udělám, dnes, nebo nejpozději zítra?