J 16, 26 Láska a bolest
Jsme na konci školního roku a to může být alespoň v církvi možnost k určité retrospektivě, k pohledu zpět. Chtěl bych na ukončení roku přečíst dva texty z Bible: J 16, 26 – 27 a 14, 21
Jan 16:26 V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás;
27 vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.
Jan 14:21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat."
Kdysi jsem se setkal s jedním člověkem, který nemá nic společného s vírou. Zároveň se dostal do složité životní situace a chtěl si o ní s někým pohovořit. Je třeba dodat, že se do této situace dostal vlastním přičiněním. Říkal jsem mu o Boží moci, o tom, že Ježíš může změnit jeho život a jak se to může stát. Jakmile jsme se dostali k Ježíšovi, najednou se zvedl a řekl, že tohle nebude poslouchat a že odchází. Prosil jsem ho, aby ještě počkal s tím, že jako kazatel mu ani nic jiného říci nemohu, protože ničemu jinému nerozumím. Toto ho zjevně uspokojilo a náš rozhovor pokračoval. Nakonec jsem se s ním začal bavit o Boží lásce, která mu ale nešla dohromady s pokáním. Je-li Bůh milující, proč od nás chce, abychom prosili o odpuštění hříchů? Abychom se z jeho pomocí měnili? Přece láska nic nechce! Někde jsem četl, že reakce na poselství o Boží lásce může být v zásadě dvojí.
Jednak to je nebezpečné učení. Vede k samolibosti, mravní lenosti a duchovní nedbalosti. Představte si rodiče, kteří mají neposlušné děti a na jejich neposlušnost reagují slovy, miluji tě a dělej si, co chceš. Proto je zde i druhá reakce, která zní ano, Bůh mě miluje takového, jaký jsem, ale miluje mě tolik, že mě nenechá, abych takovým zůstal. Jak chápu Písmo, ta druhá reakce je správná.
Jedna z věcí, v které nám PB pomáhá, je změna. Čím jsem starší, tím z větší hrůzou si někdy uvědomuji, kolik skrytých démonů se ve mně skrývá a jak moc se potřebuji měnit. A přesně zde se dostáváme k otázce. Jak se změnit? Musíš poznat poznat sebe sama? Přirozená cesta, která má blízko k psychologii je v tom, že prozkoumám sebe sama. Prozkoumám svoje motivy, minulost, ambice a nevím co ještě. Změní mě to? Jenže skutečné poznání sebe sama nenastane hlubším rozborem svého já, ale tím, že na sebe vezmeme závazek. Viktor Frankl toto vyjádřil slovy: Vlastní identitu, tedy kdo jsme, člověk nejde do té míry, do jaké se zaváže někomu nebo něčemu mimo sebe, něčemu většímu, než je on sám. Frankl mluví ve velmi obecných termínech. Jako křesťan bych proto dodal, že oním zavázáním se někomu nebo něčemu většímu je zavázání se evangeliu a Ježíši Kristu.
A pak jednak poznávám, kdo jsem a zároveň nově poznávám jeho lásku, která se ale projevuje nikoli jako cosi statického, jako idea lásky, ale jako láska v akci. Nepoznal bych sobectví, kdybych nepracoval s lidmi.
Thomas Moore, psychoterapeut a spisovatel, žije v Nové Anglii v USA. Pobýval dvanáct let jako mnich v řeholní komunitě, poté se stal psychoterapeutem. Napsal řadu knih, v ČJ vyšly např. o duši a Kniha o lásce a přátelství píše o nevyhnutelném narcismu vědomí. Myslí tím to, že většina lidí je neustále zaujata sama sebou. V tomto pak vidí kořeny zla, zdroj majetnictví, závisti a dalších zel. V zaujetí sama sebou.
Opakem tohoto přístupu jsou následující Ježíšova slova: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce." J 12, 24 – 26
Ježíš říká, že cesta k proměně je skrze smrt. Vím, že to zní hrozně, zároveň je to přesně v intencích citovaného Frankla nebo Moora. Pokud jsem středem vesmíru, nezměním se a navíc zůstanu celý život nevyzrálým člověkem. Pokud se můj život točí kolem mě, mojí práce a mojí rodiny, zůstanu ve stavu nedospělosti. Ani jedno není zlé, všechny tři oblasti máme zvládat, máme se v nich angažovat na prvním místě, ale Bůh nás obklopuje potřebnými. Ježíš přichází v potřebných. Nejsme zemědělci, ale asi rozumíme Ježíšovu příkladu. Zrno je zaseto a po pár dnech zmizí, jenže je z něj kytka. Nejde to zmizet, rozplynout se, ale žít tak, aby mohli žít další, žít pro druhé. A v tom je láska, o které jsem hovořil na začátku. Je to láska, která se obětuje.
Zároveň to má háček.
Nedávno jsem hovořil s jedním poradcem a ten mi říkal, že před pár měsíci se složil. Nevěřil jsem mu. Bylo to jako kdyby mi maratonec říkal, že mu dělá problém uběhnut 10 km nebo zubař, že ho bolí zuby, protože se o ně nestará. Problém byl v tom, že se tak rozdával, že přestal brát a došli mu zdroje. A následky na přišli. Ne hned, ale až několika letech, ale přišli.
Když není kde brát, není kde dávat.
Když stojíme na prahu prázdnin, dovolených, pak vězme, že Bůh nás miluje a právě proto, že nás miluje, touží, abychom svým charakterem byli více jako on a proto touží, abychom se měnili. Ta cesta nepovede skrze introspekci, to samo o sobě vede spíše k narcismu, ale skrze následování Ježíše, skrze to, že se mu oddáme, že tomu, čemu říká ano on, řekneme svoje ano i my. Je to cesta, která vede k potřebným okolo nás. Zároveň ale když by skončilo je u toho, nestačí to a dokonce to vede spíše k aktivismu. Proto je třeba být u zdroje, kterým je Bůh.
A to bych nám přál…