Hříšní svatí - Ježíš a cizoložnice
Hříšní svatí
Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" J 8, 1 – 11
Děj se odehrává poté, co o sobě Ježíš během svátku stánků a s ním spojené vodní oběti řekne, řekne, že on je živou vodou. Tím navazuje na slova Izaiáše: "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná." Iz 55, 1 – 3
Tímto tvrzením Ježíš rozdělí svoje okolí na dva tábory – na ty, kteří v něm rozpoznávají Mesiáše poslaného od Boha a na zákoníky, kteří se Ježíše bojí a nenávidí ho. Ti zároveň vymýšlí plán, jak jej dostat do pasti. A přesně o tom je text v Janovi. Vše ostatní jako žena, kamenování, dav jsou jen kulisy. Jedná se o mocenskou hru a v té jdou „obyčejní“ lidé se svými osudy a zápasy stranou – což vidíme i v posledních dnech v naší zemi. Děj se odehrává v chrámu, v Jeruzalémě je stále mnoho poutníků, kteří přišli na svátky stánků. Ježíšova prudce popularita roste, proto se kolem něj okamžitě shromáždí dav a očekává další jeho vyučování. Zároveň se jedná o skvělou možnost Ježíše znemožnit tváří v tvář mnoha lidem, na veřejnosti. Děj je jasný. Uprostřed Ježíšova vyučování, kdy jej poslouchá nejvíce lidí, přichází farizeové s ženou, kterou nachytali při cizoložství. Přerušují jeho vyučování a začnou klást otázky ohledně ženy. Máme jí kamenovat? Zákon skutečně přikazoval za cizoložství kamenovat, jenže v zákoně stojí i toto: Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice. Lv 20, 10 Napadá nás otázka – a kde byl muž? Proč nebyli chyceni oba dva, pokud skutečně šlo o čistotu zákona? Skutečně by se mohlo stát, že by skupina nábožensky vzdělaných lidí na tento verš zapomněla? Určitě nezapomněla. Vidím v tom dvě věci. Jednak dotáhnout bránícího se muže by bylo mnohem složitější a možná by je to stálo i pár ran. Konfrontovat ženu a ještě se skrývat tvář v davu náboženských horlivců bylo mnohem snazší. Prostě už v tomto chování vidíme zbabělost. Zároveň ale vidíme, že o zákon zde skutečně nešlo. Šlo o to, nachytat Ježíše.
Děj se odehrává v chrámu, konkrétně na chrámovém nádvoří. Okolo chrámového nádvoří byla arkáda, teda cosi jako zastřešený chodník a na severní části byla s touto arkádou propojena vojenská pevnost, cosi jako citadela. Toto bylo postaveno za Heroda a důvod byl, že civilní nepokoje často vznikaly právě na chrámovém nádvoří. Proto po arkádách chodila stráž. Flavius později popisuje, že „během židovských svátků procházela mezi poutníky římská patrola a dávala pozor, aby nikdy nevnikl nějaký nepokoj č dokonce zárodek vzpoury.“ Tedy celý popisovaný děj se odehrává nejen před zraky židovských poutníků, ale i před dozorujícími Římany, což je pro pochopení kontextu velmi důležité. Proč? Pokud totiž Ježíš řekne, kamenovat, potom se protiví Římu, protože Židé nesměli popravovat. Jeho výrok okamžitě uslyší několik svědků z řad dozorujících vojáků. Pokud řekne nekamenovat, potom se protiví zákonu… a opět zde bude dost svědků. Prostě ani jedna odpověď není správná a každá ho má dotlačit do kouta. Vlastně celá diskuse se točí kolem významu zákona.
Děj úzce navazuje na „osmý den svátků“. O svátcích se musely zachovávat všechny zákony sabatu, Jedním z nich bylo, že se nesmělo psát. Rabíni totiž vnímali psaní jako práci. Jediná výjimky bylo psaní jedním prstem v písku nebo v prachu protože „tento styl psaní nezanechal žádnou nepomíjivou stopu“ (Babylonský talmud). Ježíšova první odpověď je ta, že se předklání a jedním prstem píše do písku. Ukazuje tím, že velmi dobře zná nejen psaný zákon, ale i ústní tradici zákona. Říká, že zákon, který překročí, pokud řekne, nekamenujte, zná a nejen to, respektuje ho. Pochopitelně se naskýtá otázka, co Ježíš psal. Nevíme, ale když cosi napíše, řekne„ kdo je bez viny, ať první hodí kamenem“. Jestli to co napsal, nějak koresponduje s tím, co vyřkne, potom zřejmě napsal „kamenovat“. Na to naváže slova „kdo je bez hříchu ať první hodí“. Tedy přestaňte se schovávat za dav, za nařízení zákona, žádné házejte„ ať „první hodí“.
Kdyby někdo skutečně hodil, a spustil kamenování, okamžitě by přišla stráž a zřejmě jedna z prvních otázek by byla „kdo to začal““, „kdo je původcem tohoto překroční zákona?“ Jako by JK říkal – ano napsal jsem kamenovat, ale chci vidět, kdo z vás je ochoten toto přikázání zákona naplnit a obětovat pro něj svůj život – když vám o zákon tak jde. Navíc pokud by někdo hodil, porušil by slova Izaiáše 53, 2„“všichni jsme jako zabloudili jako ovce“ nebo Kazatele 7, 20 „není nikdo spravedlivý pod sluncem“. Porušení tohoto textu by případného kamenujícího horlivce uvedlo do hanby. Kultura středního východu prý místo udělal jsi chybu, řekne hanba ti. Určité skutky, včetně poručení zákona jsou vnímány jako zahanbující a to se týká nejen dotyčného ale i celé jeho rodiny… Proto ten, kdo by hodil první, by uvrhl do hanby celou svou rodinu.
Najednou vidíme, že Ježíšovi oponenti nevědí, co dělat. Role se obrací a v pasti jsou oni. Na blízkém východě se v takovýchto situacích lidé obyčejně obrací pro radu k nejstarší osobě. Jaká je reakce vidíme – horlivci odchází, první jdou podle tradice pryč nejstarší. Ježíš píše dál do písku. Nedívá se vítězně za nimi, nekochá se v jejich ponížení. Nicméně obraz je jasný – farizeové jsou poraženi na svém hřišti. Z dalšího děje vidíme, že hněv farizeů nebude namířen na ženu, ale na Krista. O ženu totiž vůbec nešlo, šlo o likvidaci Ježíše. Žena nebude ukamenována, protože i za ní zemřel Ježíš a proto je zabit nakonec on. Ježíš zde demonstruje obětující se lásku. Nakonec vidíme z hlediska Židů, ale i mnohých náboženství a tradic naprosto skandální obraz. Bůh hovořící s ženou – cizoložnicí a ještě v chrámu. V blízkovýchodní kultuře se jednalo o něco zcela skandálního, nemyslitelného. Pravověrní Židé děkovali Bohu, že se nenarodili jako žena a Ježíš se s ním baví! Navíc cizoložství byl jeden ze smrtelných hříchů. Jenže Kristus tyto kulturní stereotypy naprosto převrací. Ukazuje, že přišel za každým, že nerozlišuje mezi ženou, mužem, náboženským vedoucím, nebo tzv. obyčejným člověkem či dokonce prostitutkou. Tímto nesmírně leze na nervy „svatým a zbožným“. Ježíš nebagatelizuje její hřích, ale hřích jí odpustí.
Čekali bychom něco jako její pokání, vysvětlení, snad lítost, ale nic takového nečteme. Ježíš vidí do jejího srdce a ví, co a proč dělá. Neruší zákon, ale ukazuje, že nad zákonem je milost. Neříká „to se tak občas stává, že člověk hřeší“, ale říká, neodsuzuji… Všimněme si, jak reagují tzv. spravedliví: Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon - kletba na ně!" J 7, 48 – 49 Jenže tato „chátra“ velmi dobře rozpoznala, že má problém. Toto spravedlivým chybělo. Proto byla nakonec k poznání Ježíše blíže. Podívejme se na několik aplikací tohoto příběhu.
Žena se dopouští hříchu cizoložství. Nevíme proč, s kým… Neznáme ani její jméno. Lidem okolo je v podstatě lhostejná. Zástup má na co koukat, pro farizeje je jen věc, návnada. Nemá možnost nic vysvětlovat, nikoho nezajímá. Bude-li ukamenována, co na tom. Podobných žen, lidí bylo v dějinách mnoho. Jen číslo… Jenže i tato žena měla svoji historii, měla někoho ráda, cítila stejně jako my, cítila zostuzení a strach stejně jako my. Stejně jako každý člověk byla Božím obrazem. V Božích očích neexistuje někdo „jen“. Stejně tak by nikdo takový neměl existovat v našich očích. To zní jasně, jenže v naší přirozenosti je zajímat se více o ty, kdo jsou příjemní, kdo něco umí, kdo jsou fyzicky přitažlivější atd. Právě na to si musíme dávat pozor i proto, že Ježíš tuto logiku vyvrací. Druhá věc je, že žena dostane druhou šanci. Nevíme, jak s ní naložila, snad bychom si i trochu přáli, aby Ježíši něco slíbila. Nevíme ale nic. Jenže důležitější poselství je, že druhou šanci jsme v Kristu dostali i my Otázka je, jak jsme s ní naložili. A to většinou víme jen my a Ježíš tak jako dokončení příběhu znala jen žena a Ježíš.
Farizeové jsou symbolem těch, kterým jde více o principy než o lidi. Více o zákony než smysl zákonů. Jsou symbolem nebezpečí každého organizovaného náboženství. Nenávidí to, co považují za zlo – přestoupení zákona, ale sami jsou plní nenávistí. T. Akvinský kdesi napsal, že nikdo nedělá zlo úmyslně, každý člověk si ho pro sebe potřebuje vysvětlit jako něco dobrého. Toto je velké nebezpečí každého člověka. Farizeové dělají, to co dělají, protože přece hájí zákon a protože se chtějí zbavit toho heretika Krista, protože zlem vlastně dělají dobro. Hájí „svaté věci“ aby přestali vidět konkrétního člověka. Nakonec jsou ochotni proti Ježíšovi použít i zákony nenáviděného Říma – v případě kdyby řekl „kamenovat“. Jenže co na tom – v jistém okamžiku je každý způsob k prosazení svých cest dobrý. Navíc hlavním důvodem nachytat ženu je nenávist k Ježíši a snaha ho dostat. Kdykoli řešíme nějaký konflikt, nebo nám jde i o dobrou věc, vždy je třeba vnímat, zda nevolíme zlé cesty. Zda za vším vidíme i konkrétního člověka s jeho zápasy, omezeními a nedokonalostmi. Zda tím, co děláme zároveň i následujeme Boží principy.
Ježíš nestojí proti zákonu. Jasně demonstruje, že ho zná. Tímto uznává, že sexuální selhání je špatné. V tomto by se s farizei shodl. Jenže zároveň ukazuje, že neexistují hříšní a spravedliví, ale ti, kdo pokání potřebují a kdo si myslí, že nikoli. Neříká, ať odejdou to, kdo nemají v oblasti sexu čisté svědomí, protože odpuštění potřebují všichni, nejen ti, kdo selhali v této oblasti. Stejně tak neříká ženo, nic jsi neudělala. Ježíš dává hřích do jiné roviny. Svým odchodem tzv. bezhříšní demonstrují, že na tom jsou stejně jako žena. Jenže cílem není ukázat, že jsou hříšní, ale dovést člověka k pokání a k následování Krista.
Ať se dne nacházíme kdekoli, i nám může zaznít, ani já tě neodsuzuji. Žijeme v kultuře odsuzování. Odsuzování těch, kdo zklamali, kdo jsou všelijak nedostateční. Proto budujeme svoji image, nebo se naopak velmi trápíme svými nedostatky. O to více nám může zaznívat neodsuzuji… jdi a více nehřeš.