Chvála hovad Lk 18, 9 - 14

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.' Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, slituj se nade mnou hříšným.' Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Lk 18, 9 - 14

Příběh vypadá na první pohled jednoduše a jasně. Jeden člověk se vytahuje a je proto vydáván jako odstrašující příklad, druhý je pokorný a je proto dán jako příklad hodný následování. Pracovat nebo stýkat se s člověkem, který si je příliš vědomý toho, jak je dobrý, bývá nepříjemné. Naopak o pokoře platí, že je následováníhodná.

Jenže v příběhu je problém, který se pokusím ukázat na příkladu ze současnosti. Před nedávnou dobou jakýsi politik v opilosti boural. Zjistilo se, že byl opilý ale nejen to. Poté co boural, od bouračky utekl. Nakonec byl chycen, strana ho vyloučila a nyní ho čeká soud. Asi všichni cítíme, že by mělo být spravedlnosti učiněno zadost a že by měl být exemplárně potrestán. Navíc lidi štve, že se jednalo o politika, protože ti by měli jít druhým přece příkladem. Nechci obhajovat opilost za volantem, zároveň se ptám, kdo z nás, kteří řídíme, nikdy neporušil předpisy. Ne nezbytně pitím za volantem, ale třeba SMS, volání, rychlost v obci nebo i mimo obec a tisíce jiných maličkostí nebo i větších věcí. Jistě se tací najdou, ale moc jich není. Když slyšíme příběh opilého politika, napadá nás dobře mu tak a kdesi v podvědomí je, jsem lepší než on. Minimálně neřídím pod vlivem alkoholu. Co chci povědět. To, že když něco udělám špatně, pak si to sice uvědomím, ale zároveň vím, že jsou mnozí, kteří na tom jsou mnohem hůře. Jsou horší řidiči, neurotičtější rodiče, horší manželé a nevím co ještě. A protože jsou ještě horší, tak já jsem v podstatě dobrý. Před dnes již delší dobou bylo zveřejněno video našeho prezidenta, který byl pod vlivem virózy. Fascinovala mě reakce národa, který je na prvních místech na světě, co se spotřeby alkoholu týká. Jsem přesvědčen, že řada kritiků virózy sama do podobných viróz upadá. Mnozí namítnou, že se ale jednalo o prezidenta. Ano, nicméně stejně platí, že řada lidí do podobných viróz upadá a tedy klátící se prezident byl pouze jejich obrazem.

Když vidíme výjev c chrámě, pak vedle sebe stojí farizeus a celník. I pro lidi, kteří do církve nechodí, kteří se nesetkali s Biblí, je slovo farizeus synonymem zla a pokrytectví. Dodnes máme idiom farizejská morálka. Jenže ono to je složitější. Farizeové byla Židovská náboženská skupina, která se snažila zachovat Izrael čistý od pohanství tím, že usilovně prosazovali Písmo a zároveň obsáhlou ústní tradici, která se zaměřovala na to, jak Boží zákon uplatňovat v každodenních životních situacích. Jinými slovy velmi se snažili l to, aby uchránili Izrael před hříchem, před jakoukoli morální nečistotou, snažili se chránit svůj národ před kompromisy. Věděli, že pro Izrael je nebezpečím, když morálně splyne se svým okolím. V něčem se snažili plnit roli rodičů, kteří chrání svoje děti před zlým okolím. Třeba dodat, že mnozí z nich žili velmi morálním životem. Na první pohled se jim těžko dalo něco vytknout.

Druhý člověk, i kterém zde čteme, je celník. S celníky to bylo horší. Izrael v Ježíšově době byl pod správou Říma a jako každá Římská kolonie, musel odvádět daně. Od toho, aby daně byly řádně odvedeny, zda byli celníci. Jednak tedy spolupracovali s okupanty, navíc celníci byli známi tím, že okrádali lidi. Prostě skrze ně tekly peníze a tak „kdo by odolal“. To platilo kdysi a to platí i dnes. Celníci v době spojovali dvě nepříjemné oblasti. Kolaboraci a daně. To první neznáme, a pokud ano, pak bychom to mohli přirovnat k někomu, kdo donáší v práci šéfovi, to druhé známe velmi dobře a téměř vždy se nám daně zdají příliš vysoké a tedy nespravedlivé. V okupovaném Izraeli nebylo divu.

Když trochu nahlížíme do nastíněného pozadí, pak vlastně to, co farizeus a celník říkají Bohu, byla pravda. Farizeus totiž skutečně nebyl jako ostatní lidé tedy vyděrač, nepoctivec, cizoložník, nebo nebyl jako celník. Asi se skutečně postil se dvakrát za týden a dával desátky ze všeho, co získal. Oproti němu byl onen celník to, co o sobě říkal – tedy hříšník. Asi si občas přilepšil tím, že bral úplatky nebo jinak. Když se vrátíme do analogie s řízením, potom si představte sebe jak se modlíte takto: Pane Bože děkuji ti, že nejsem jako onen politik, který řídil opilí, který utekl před policajty, děkuji, že dodržuji rychlost v obci, že si za jízdy nestahuji maily… atd. Nebo v kontextu dnešní požehnání dětí, bychom mohli jednou Bohu poděkovat, Bože děkuji ti, jak dobře vychováváme děti, jak všechno děláme přesně podle tabulek, jak jim vštěpujeme, aby si místo počítače četli Bibli, aby je místo komixu zajímala ruská klasická literatura, děkujeme ti, že sprostá slova jsou pro ně něco jako čínština atd. A děkujeme ti, že naše děti nejsou jako ty odvedle, které jsou drzé a nevychované. Řekněme, že skutečně se vám takovéto děti narodí, resp. vy je takto skvěle vychováte, nebo jste skutečně tak výborní řidiči. Přesto asi cítíte, že v podobné modlitbě nebo obecněji řečeno postoji, je něco v nepořádku.

První chyba – jsem dobrý a proto Boha nepotřebuji nebo mám na něco nárok. Pokud Bůh je, pak by mě měl za mojí dobrotu odměnit. Někdy se tomuto postoji říká samospravedlnost. Jakkoli farizeus leccos dodržoval, nebyl dokonalým člověkem. Z hlediska legislativy byste na něm asi nic nenašli, jenže pouhé dodržování zákonů z vás neudělá lepšího člověka. Problém farizeů a po nich mnoha dalších lidí byl a je v tom, že věří, že tím, že se nedopouští tzv. velkých hříchů, jsou dobří. Tedy nepotřebují Boha a jeho milost. Př 4:23 „Především střež a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ Tento text říká, že hlavním zápas člověka se vede dobré skutky nestačí. Jinými slovy je dobře, že jsi neřídil opilý a neutíkáš před policií, ale co ten vztek a nenávist vůči těm, kdo to dali myšku? To se nezmění, pokud se tě nedotkne Ježíš.

Druhá chyba – pocit toho, že jsem dobrý vycházel z toho, že se farizeus srovnával s druhým. Pochopitelně se srovnáváme a víme, že v něčem dobří jsme, ale zde tento postoj vede k pýše, k pohrdání druhým a k pocitu samospravedlnosti a to bylo a je mimo. Ruský spisovatel FM Dostojevkij v románu Zločin a trest napsal: A nakonec až už vyřídí všechny, pak se i k nám obrátí: Vystupte, řekne. Vystupte opilí, vystupte nemohoucí, vystupte hanební! A my vystoupíme do jednoho, beze studu a staneme před ním. I řekne: Jste hovada! Zvířecí je vaše podoba i rod. Ale přijďte i vy! I pozvednou hlasy moudří, pozvednou hlasy rozumní: Hospodine! Proč tyto přijímáš? A řekne jim: Proto je přijímám, moudří, proto je přijímám, rozumní, že ani jeden z nich se nepokládal za hodna… A rozevře nám náruč svou a my s pláčem padneme do prachu… a všechno pochopíme! A všichni pochopí… Bože, přijď království tvé! Dostojevský vystihl to, co popisuje i náš příběh. Ukazuje na hříšníky, kteří přichází k Bohu a na tzv. spravedlivé, kteří se s ním minou. Tzv. spravedlivý zřejmě měli méně vroubků, měli ne štítu méně dobrých skutků, jenže tyto jistě chvályhodné věci jim vytvořili pocit, že jsou hodni, že díky své dobrotě mají k Bohu přístup. Když se díváme na celníka, pak ten prosí o odpuštění. Ví, že zhřešil a nejen to, ví, že potřebuje odpuštění. Zhřešil víc než farizeus, jenže odpuštění potřebovali oba dva.

Možná toto někoho pohorší, jenže dobrá zpráva je, že můžeme přestat lhát sami sobě. Nemusíme popírat, že v našem nitru je stále zápas s chtíčem, neřestí a pýchou. Můžeme si přiznat, že nám stále někdy chybí láska, že se snadno rozhněváme. Bůh mě totiž zná a tak nemusím používat jakousi duchovní kosmetiku nebo nátěr na růžovo, chci-li se k němu přiblížit.

Jeden známý křesťanský autor napsal: Když jsem sám k sobě upřímný, tak musím říci, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, ale ztrácím naději. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, ale přesto předstírám. Aristoteles řekl, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.

Být křesťanem znamená poznat Krista a zároveň žít celý svůj životní příběh a poznat jeho stinné a světlé stránky. Až když si přiznám i ty stinné stránky, tak jako celník, pochopí, kdo jsem a jaký význam má Boží milost. Svatý totiž není kdo je dobrý, v našem podobenství farizeus ale ten kdo zakusil Boží dobrotu a to byl celník. Pochopil, že i když není hoden, může se setkat s Bohem.

Rád bych zakončil jedním příběhem, který tak trochu kopíruje to, co jsme četli. Byl jedno jeden vyhlášený hříšník, kterého exkomunikovali z církve. Se svým trápením se nakonec obrátil k Bohu. Pane, nechtějí mě pustiti dovnitř, protože jsem hříšník. Bůh mu na to odpověděl. Prosím tě, co si stěžuješ, mě tam taky nepustili.

V podobenství o celníkovi a farizeovi vidíme hříšníka, kterého sice vpustili, ale on stál úplně vzadu. Jakoby cítil, že pro podobné není v církvi potažmo u Boha místo. Jenže poselství tohoto příběhu zní, že právě pro takové místo je.