Svoboda nade vše 1 Kor 10

Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána? Nejste vy mým dílem v Pánu? I kdybych pro jiné apoštolem nebyl, pro vás jím jsem! Vždyť pečetí mého apoštolství jste vy sami tím, že jste uvěřili v Pána. Toto je má odpověď těm, kteří mne soudí: Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití? Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí? Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? Jsou to snad jen mé lidské úvahy? Neříká to sám zákon? V Mojžíšově zákoně je přece psáno: 'Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí'. Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my? Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu. Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby! Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal. Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu; jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia. Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem - i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal. 1 Kor 9, 1 – 27

Celá tato kapitola se týká svobody. Docela mě fascinovalo, jak moc Pavlovi záleželo na svobodě. Ukazuje to na princip, že chci-li někomu sloužit, potřebuji mít vnitřní svobodu on něj. Pavel začíná tématem, na které jsou extrémně citliví všichni, kdo pracují na tzv. plný úvazek a to jak v církvi, tak v různých paracírkevních organizacích. Tedy všichni ti, kdo jsou nějak závislí na penězích těch, kterým slouží. Nevíme přesně na co Pavel narážel, ale asi došlo ve sboru k situaci, že někteří lidé nelibě nesli, že apoštolové si nevydělávají vlastníma rukama, že, řekli bychom dnes, nepracují v civilním zaměstnání a za to, že slouží Bohu, berou peníze.

Mají na to právo? Navíc pokud jiní lidé slouží Bohu zadarmo, proč by si někteří vyvolení tím měli vydělávat?

Když se na celý spor díváme naší optikou, pak je příznačné, že kazatel „nepracuje“, ale „slouží“. Nikdo neřekne, „nechceš si u nás vydělat Božím slovem“, ale nechceš nám „posloužit Božím slovem“. Když někdo ale slouží, pak je nemravné, když za to chce peníze, a nebo když jeho motivací jsou především peníze. Představte si, kdybych vám řekl, že jsem na P13 především kvůli penězům. Když někdo pracuje, pak je normální, že chce za svojí práci peníze a není bráno jako nemorální, když chce hodně peněz… ale jak je to se služebníky na plný úvazek?

Pavel argumentuje, že dělník je hoden své mzdy a že když dobytče pracuje, nemá náhubek, aby se mohlo nažrat. Snad to neznamená, že kazatelé jsou dobytek, ale že služebníci mají nárok na mzdu. Jenže pak řekne – ale já této výhody nevyužuji. Mám na to sice nárok, ale nechci se zříci svobody, kterou vůči vám mám. Dokonce jde ještě dál a řekne – „raději bych umřel hladem, než abych o tuto svobodu přišel“. Myslím, že tento text by se měl připomínat na setkáních plno-časových pracovníků často. Závěr nemá být, že dokud jsem nepracoval, neznám život, přicházím o svobodu, ale to, že mohu být placen z darů, je výsada, za kterou vám jednak jako sboru děkuji, zároveň bych neměl přijít o pocit svobody v tom smyslu, že se dokážu uživit i jinak, než skrze službu v církvi nebo pro církev.

Víme, že např. farizeové, tedy ti, kdo vykládali zákon, zároveň uměli nějaké řemeslo. Řídili se příslovím, kdo nenaučí svého syna řemeslu, dělá z něj zloděje. Asi víte, kam mířím. Pro duchovní vůdce Izraele to znamenalo, že by se člověk měl naučit obstát v neduchovní sféře, aby měl větší svobodu ve sféře duchovní. A Pavel z této tradice pocházel. Tento trend je patrný velmi silně i v CB, kde do služby kazatelů přicházejí skoro výhradně muži, kteří pracovali nejdříve v civilní sféře. Nemyslím si, že toto je absolutní princip, ale není špatný. Zároveň je zvláštní, jak moc Pavlovi záleželo na tom, aby měl svobodu od lidí, aby se nenechal ovlivnit – třeba tím, že bude muset poslouchat svoje sponzory, ty kdo ho platí. Problém je ale ještě trochu širší. Jedna z věcí, která dělala ve sboru v Korintě, ale nejen tam, byly peníze. Někdo soudí apoštoly, že za svojí službu berou majetek, posuzuje, zda si to zaslouží, zde jejich služba vůbec hodna ocenění. Představuji si, jak za mnou někdo po kázání přijde nebo mi napíše e-mail a řekne něco ve smyslu, a víš, že náš sbor vyžíráš? Že to co děláš, je zcela neadekvátní tomu, co děláš? Pro mě by to asi bylo dost nepříjemné a ještě horší by to bylo, kdyby se jednalo o celou skupinu, která by takto zpochybňovala mojí nebo Danielovu práci (tedy službu). Prostě peníze jsou téma nesmírně citlivé a cesta, jak o nich mluvit není taková, jakou zvolili Korintští – cesta obviňování a nedůvěry, ale je to cesta otevřenosti a lásky.  

Téma svobody se přelívá o do dalšího pokračování kapitoly. Pavel mluví o tom, že se stal svobodným ode všech a to nejen od věřících, ale i nevěřících, a že to poněkud paradoxně udělal tak, že se stal otrokem, nebo služebníkem všech. Zvláštní protimluv – svobodný otrok. Jakoby říkal, mám svobodu jak od věřících - to jsme probírali před chvílí, tak od nevěřících. A proto mám k oběma skupinách volný přístup.

Pavel píše o tom, že se dokázal ztotožnit se skupinami, se kterými se dostal do styku, zároveň to znamenalo svobodu sama od sebe, od své kultury a zvyků. Zajímalo by mne, co by to znamenalo v Českém kontextu – tedy ateistům jsem se stal ateistou. Nebo pivařům jsem se stal pivařem. Vidíme zde ale silný důraz na to, že Pavel se stal součástí té kultury, ke které chtěl přinést evangelium. Ono není až tak snadné zaplout do té které skupiny a přizpůsobit se. O tom zde ale není řeč. Pavel píše o tom, že do té které skupiny zaplul, aby mohl zvěstovat Krista. Zamysleme se nad Pavlovým výrokem. Židům jsem se stal Židem, ale křesťan přece nemůže být zároveň Židem. Jistě může mít Židy rád, ale není Židem. Už vůbec pak křesťan nemá žít pod zákonem, stejně tak nemůže žít bez-zákoně. Snad jediné, co by křesťan mohl být je „slabý“. Jenže ani být slabý se nám moc nepozdává, protože kdo je slabý, tak většinou ztrácí vliv… V tomto uvažování se odráží otázka a může křesťan dělat? Anebo a může křesťan být? Jenže o to na prvním místě nejde. Pro Pavla a po něm pro mnohé další je klíčové, kdo je na prvním místě. Toto totiž určuje vše další. Pokud Kristus, pak ten nastavuje jakýsi přirozeně zdravý vztah ke všemu ostatnímu. Někdy slyším následující mantru – no, vím, že to asi není moc dobré, ale dělám to proto, abych mohl druhé vést k víře. Může být, ale pozor, abychom si to nevykládali jako výmluvu. Někdy to dělám prostě proto, že chci. Není třeba všechno zduchovňovat. Zároveň je skvělé, že mezi námi jsou lidé, kteří pracují v sekulární sféře a kteří vidí tuto sféru jako možnost obživy a zároveň jako ajťákům, doktorům, učitelům, politikům a nevím, komu ještě jsem se stal …. I proto, abych si vydělal, ale i abych některé získal.

Téma svobody se prolíná i do poslední pasáže, kde čteme o tom, že Pavel ranami nutí své tělo ke kázni a přirovnává se ke sportovci. Víme, že pravá svoboda ve sportu se získá pravidelným tréninkem. Pak tolik člověk nemusí myslet na jednotlivé pohyby, protože ty se mu zautomatizují a více se soustředí na výkon a třeba na taktiku. Za velmi uvolněným během, sestavou na bradlech, vybroušeným slalomem, se skrývá mnoho tréninku a kázně. Až kdo zvládne kázeň, zvládne svobodu. Kdo nezvládne kázeň, upadne do chaosu. Toto se nedá přeskočit.  

V textu je skutečně řecké slovo soma - tedy tělo tak, jak ho vnímáme. Pavel neříká, že tělo je špatné a proto se musí umrtvit, ale to, že soma, tedy tělesná schránka nás může zbavovat svobody. Asi není třeba jmenovat jak. Různých závislostí existuje celá řada, někdy se ale může jednat o lenost, a vlastně o cokoli, kdy naše tělo získává navrch a diktuje našemu duchu. Velmi zajímavý a příznačný text je Mk 14, 28 - jedná se modlitbu v zahradě Getsemne, kde učedníci nevydrží se s Ježíšem modlit a nakonec usnou. Ježíš jejich spánek nijak nezduchovňuje, neříká, to mě nemáte rádi, nebo vaše duše či duch po mě netouží. Naopak řekne - duch je odhodlán, tedy duch by se chtěl modlit, vaše vnitřní já je připravené, souhlasí s potřebou modlitby, ale tělo je příčinou toho, že se nemodlíte, tělo je slabé. Prostě je slabé, je líné, je unavené, je ochablé - nevíme jaké, ale je slabé. Kdo nemá pod kontrolou svoje tělo, nemá pod kontrolou ani další smysly. Nechci říkat, že cestou k Bohu je hloupý asketismus, zároveň ale ani bezbřehost, neovládání se, není cestou ke svobodě, ale naopak k nesvobodě. Zároveň když Pavel mluví o cestě za Kristem, přirovnává jí k závodu, k úsilí. Prostě nejde to jen spontánně, samo. Stejně tak duchovní růst je spojen s úsilím, který ale v posledku přináší svobodu.

Byl to D. Bonhoefer, který napsal: Vykročíš-li svobodu hledat, předně se nauč ukáznit svoje smysly i duši, aby tě žádost tvoje a tvoje údy nevedly samy hned tam a zas onam. Cudný buď duch tvůj i tělo, poddány zcela tobě jen, veskrze ochotné směřovat k cíli, jenž pro ně byl určen. Nedojde nikdo k tajemství svobody jinak než kázní.

Pavel zde ukazuje tři dimenze svobody. Svoboda finanční, pak svoboda nelpět tolik na sobě, ale přizpůsobit se těm, kterým zvěstuji Krista a svoboda od svého neukázněného těla. Přál bych nám, abychom tuto svobodu mohli zakoušet.