1 Kor 15 - co bude po smrti a vzkříšení
1 Kor 15:1 Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili. Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.
Vzkříšení jako skandál
Svoje kázání jsem provokativně nazval křesťanskou herezí. Měl jsem na mysli slovo v těla vzkříšení. Svět, jehož byl Ježíš součástí, byl prosycen helénskou kulturou ovlivněnou platonismem a pro tuto kulturu bylo tělo a hmota podřízená duši, jednalo se o něco nečistého, co člověku brání v duchovním rozletu. Tento přístup velmi rychle pronikl i do raného křesťanství v podobě různých herezí, kdy raní křesťané ovlivněni různými helénskými náboženskými a filozofickými proudy bojovali s představou toho, že by na sebe Ježíš vzal nečisté lidské tělo. Proto vzniká směr nazvaný doketismus, který tvrdil, že Ježíš na sebe vzal tělo, které bylo pouze zdánlivé. Proto vniká gnoze, která mj. ztotožňuje viditelný, hmotný světa se zlem. Hmotný svět je pokládaný za říši temnoty, kterou stvořila nižší božská bytost. Cílem těchto ale i mnohých dalších směrů a to jak filozofických tak náboženských bylo z těla se vymanit, uniknout, aby mohl naplno působit duch, který byl hmotě nadřazen. Jenže oproti tomu stojí slova „vše, co stvořil Bůh, bylo dobré“, tedy i hmota. Francouzský myslitel Tresmontat toto komentuje slovy "tělo není u Hebrejců ona chatrná slupka, kterou člověk pohrdá a jíž by se rád zbavil. Tyto názory dokonce bránily oddělovat tělo od duše.“ A právě myšlenka vzkříšení těla se stává jednou ze základních myšlenek křesťanství, čímž dává tělu důležitost a staví jej na roveň ducha. Toto bylo pro antiku ale i pro některé křesťanské proudy nepřípustné, heretické, primitivní a skandální! Klíčová je duše nebo duch! Není to naše tělo, které nás táhne k hříchu? Nakonec i leckteré naše písně oslavují duši nebo ducha, není moc takových, které by oslavovali nebo chválili Pána Boha za tělo.
Vzkříšení v židovstvu
Vzkříšení ale není a nebylo ryze křesťanská představa. Židé většinou věřili, že jednou nastane vzkříšení, že Bůh se postará o duši po smrti a v poslední den, kdy bude soudit svět a obnoví ho, dá svým lidem nové těla. Vidíme to např. u Marty, když s ní Ježíš mluvil u Lazarova hrobu a ona mu řekla, vím, že Lazar vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš o vzkříšení dále hovoří např. v Lk 14, 13 – 14: „Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Zatímco Ježíš myšlenky o přicházejícím království a o mesiášství výrazně korigoval, pokud jde o vzkříšení, nepřicházel s ničím novým. Nové bylo to, že začal svým následovníkům říkat, že bude zabit a následně vstane z mrtvých on. Evangelia na několika místech zachycují, že učedníci jeho narážky na toto téma vůbec nepobrali. Nikdy neřekli něco ve smyslu no tak dobře, sice ho zabijí, ale po třech dnech bude zpátky. Pro učedníky to znamenalo konec nadějím, což nakonec nejzřetelněji vidíme na tom, jak se chovali po jeho ukřižování. Židé totiž věřili ve vzkříšení všech, naráz, nikoli ve vzkříšení jednotlivce, což se stalo v případě Pána Ježíše.
Tolik jen velmi stručně ke vzkříšení obecně a nyní se podívejme na náš text v 1 Kor 15.
Proč prohlásit křesťany za lháře
1 Kor 15 je jediné místo v Bibli, které naprosto otevřeně říká, že existuje legitimní důvod prohlásit křesťanství za klam a mně, vás, křesťany prohlásit za falešné svědky. Nebo ještě jinak řečeno, existuje důvod, pro který je křesťanská zvěst nesmyslná. Oním důvodem je popření vzkříšení. Pokud je to výmysl prvních křesťanů, naše zbožné přání, jakési projekce našich tužeb po posmrtné blaženosti, jakási mytologie, pak slovy Pavla jezme, pijme, zítra stejně zemřeme. Užijme si alespoň teď. Pro Pavla, ale i pro celý NZ je vzkříšení těla klíčové. Zajímavé je, že vzkříšení, nikoli to, čemu říkáme „nebe“ nebo jakýsi mezistav mezi smrtí a vzkříšením, o kterém se v Bibli píše vlastně málo. N. T. Wright píše: „Slovo nebe jako konečný cíl všech vykoupených, je zavádějící a nevhodný pro vyjádření křesťanské naděje. Naším konečným cílem není nebe, do kterého jdeme po smrti, ale nová tělesná existence, do níž budeme proměněni a v níž budeme podobni Kristu (Překvapivá naděje s. 202).“ Nemyslím si, že až tak záleží na přesných definicích, ale autor chce ukázat, že konečným cílem je vzkříšení.
Kristovo vzkříšení jako východisko
Pro Pavlovu argumentaci bylo klíčové východisko, že naše naděje je zakotvena nejen v naší víře v Krista, ale v tom, že se vzkříšení již odehrálo a to v Kristu. Pavel velmi silně argumentuje, že Kristovo vzkříšení je historický fakt. Odvolává se na dosud žijící očité svědky, na svědectví Písem, na svědectví apoštolských autorit. My bychom mohli dodat další důvody, proč považujeme vzkříšení za historickou událost, ale o tom více v dalším textu. Proč je to tak důležité? Představte si, že vám někdo sděluje nějakou dobrou zprávu, nadchne vás. Na konci rozhovoru se ho zeptáte a máš s tím nějakou zkušenost? Už se to někdy stalo? A on vám řekne ne, ale věřím, že by se to stát mohlo. Asi dotyčnému moc věřit nebudete. Proto Pavel řekne, já vám nezvěstuji nějakou svoji hezkou představu, ale realitu, která tím, že se stala, se může stát znovu. Vaše naděje není zakotvena ve zbožných přáních, ale v Kristu a v jeho zmrtvýchvstání a v jeho překonání smrti.
Zde bychom mohli skončit, protože na první čtení to vypadá tak, že pokud jsme uvěřili, mělo by pro nás platit něco ve smyslu „jelikož máte tak úžasnou naději, posaďte a uvolněte se, protože Bůh vám připravil úžasnou budoucnost.“ Jenže 15 kapitola končí úplně jinak: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ Pavel zde jakoby přehazuje výhybku a z budoucnosti míří do současnosti, nejen zde, ale v duchu celého Písma tvrdí, že náš současný život absolutně neztrácí hodnotu nebo snad smysl proto, že nakonec zemřeme, byť to vše dobře dopadne, pokud zemřeme v Kristu.
Náš pohled na věci budoucí, na vzkříšení a na přístup k časnému životu souvisí s pojetím spásy. Protože vzkříšení je i tělesné, týká se celého člověka, nikoli jen duše. Týká se nikoli jen budoucnosti, ale i přítomnosti. Proto jsem citoval text 1 Kor 15, ale třeba v Řím 8, 24 kde Pavel píše „byli jsme spaseni v naději“, tedy spása již nastala, byť v plnosti bude ještě dovršena. Tedy spása není něco, co přijde až jednou, ale něco, co se částečně děje nyní a na čem se můžeme podílet. Protože budoucí spása se vlamuje do tohoto světa, týká se toho, co Bůh dělá nejen v nás, ale i skrze nás nyní. Ještě bych uvedl jeden text z Marka, kde se píše: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“ V tomto textu vidíme, že vzkříšením Krista sestoupilo Boží království na tuto zem. Nikoli v plnosti, ale částečně a my jako občané toho království jsme povoláni jeho vliv rozšiřovat.
Co z toho všeho plyne?
Vzkříšení nám dává naději pro to, co bude. Naději, že smrtí život pokračuje. Nejdříve bude jakýsi mezistav a pak sestoupí Kristus na tuto zem, obnoví prostor, čas a hmotu, ti, kdo mu patří, budou tělesně vzkříšeni a budou s Kristem. Pochopitelně se naskýtá otázka, a co tam budeme dělat? V Bibli lze vyčíst jen náznaky. Budeme s Kristem, spolu, nebudeme se ženit a vdávat, naše těla nebudou nemocné a smrtelná, zřejmě budeme rozvíjet svoje lidství, kdy od prvních kapitol Genesis má člověk vnášet do stvoření řád a utvářet společenství. N.T.Wright píše následující: „Zapomeňte na představy o tom, jak budeme brnkat na harfy. Budeme mít určité úkoly a budeme je s chutí plnit. Veškeré dovednosti a obdarování, jimiž jsme Bohu sloužili v tomto životě a možná i všechny zájmy a záliby, kterých jsme se museli vzdát, protož byly v rozporu s naším povoláním, se prohloubí a zušlechtí. Bůh nám je vrátí, abychom je používali k Boží oslavě. Toto je patrně nejtajemnější a nejméně probádaný aspekt vzkříšeného života.“ (N.T. Wright s. 194) Jenže o mnoha věcech nevíme a spíše než že máme život pojištěný dopředu, věříme, že Bůh je dobrý a že Bůh ví...
Vzkříšení těla navazuje na to, co vidíme od prvních kapitol Písma, konkrétně, že hmota, tělo, není něčím podřadným. Toto má zásadní význam např. pro misii, kdy určité křesťanské kruhy vnímali misii jako zachraňování duší pro Pána. Jenže Pánu Bohu záleží na celém člověku, na tomto světě, jednak proto, že ho stvořil, prohlásil, že je dobrý a jednak proto, že ho obnoví. Proto jsme povoláni, abychom nenechávali tento svět napospas sobě sama s tím, že stejně všechno jednou pomine, ale starali se v rámci svých možností o něj. Stejně tak naše misie musí mířit na pomoc celém člověku, nikoli jen jeho duši. Ještě jednou N. T. Wright: „A tak každý láskyplný čin na zemi má smysl, protože pracujeme na něčem, co se ve svém čase stane součástí nového, dokonalého, Božího světa, jehož budeme součástí i my. Každý projev vděčnosti, laskavosti, umělecké dílo inspirované krásou Božího stvoření, každá chvíle věnovaná postiženým dětem nebo trpícím, každé Duchem svatým inspirované vyučování, každá modlitba, podpora, útěcha toto vše díky Boží moci, jež křísí z mrtvých, nejde cestu do nového stvoření, které jednoho dnes nastane. To, co v přítomnosti děláme v Kristu a z moci Ducha nebude mařeno. Přetrvá to do nového Božího světa, dokonce se to v něm ještě rozmnoží.“ A tak i když nevím, jak to bude vypadat konkrétně, chci povědět, že díky stvoření na tomto světě, na tom jak žijeme a co dělám, záleží.
Závěr:
Jakkoli řadu věcí ohledně vzkříšení těl nevíme, víme dost na to, aby tato centrální zvěst Nového zákona z nás dělala jednak lidi naděje a jednak dala nový smysl i tomu, jak na tomto světě žijeme nyní.