Na jídle s kolaborantem a kdo patří do církve - Lk 5, 27-32

Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou." Levi nechal všechno, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?" Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."  Lk 5, 27 – 32

Před pár lety českou ateistickou společností proletěla zpráva, že někdejší kontroverzní člen vlády, S. Gross uvěřil. Pro nevěřící to byl jasný důkaz toho, že tak učinil díky svojí vážné nemoci, na kterou i zemřel. Potvrzovalo to jejich teorii, že si člověk může celý život hrabat peníze a žít nemorálně, aby pak na smrtelné posteli Pánu Bohu všechno vyznal a žil v iluzi, že po smrti bude žít dobře někde v nebi. Zajímavá ale byla i reakce věřících. Ti většinou psali, že Grossovo pokání nestačí, že skutečné pokání je takové, že člověk to, co pokazil nebo zpronevěřil, musí vrátit. Jinými slovy že Grossovo pokání bylo hrané. Tehdy jsem na toto téma napsal článek, který v dobrém kvitoval to, co S. Gross udělal. Článek měl název Skandál milosti a v kostce byl o tom, že milost je skandální právě v tom, že se otevírá těm, kdo si ji nezaslouží. Poslechněme ale některé reakce na můj článek:

Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luterání a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky, a jsem na to hrdý.

Myslím, že Gross nebyl ten největší zloděj v našich novodobých dějinách. A také jsem už napsala v souvislosti s jeho úmrtím, že nikdo nevíme, co vrátil, co nevrátil, jaké dobré skutky případně udělal. V každém případě vím, že i já jsem Otcem milována nezaslouženě, je mi odpouštěno nezaslouženě a někdy se přistihnu, že na dobrotu Otce prostě nezaslouženě spoléhám. Proč soudit jiné, když nemám sílu a vytrvalost soudit sebe?

Také jste si někdy všimli, jak některé formy křesťanství svým důrazem na "nesouzení" přispěly k relativizaci mravních hodnost společnosti?

To je přesně důvod proč svět nosí tolik věřících grázlů. Jak pohodlné žít život gaunera a následně si nechat u zpovědi vyžehlit svědomíčko. Dokonce to ve mě budí dojem, že to je vlastně jeden z hlavních důvodů existence církve, ulevit na svědomí každému nepoctivci a odpustit mu (aniž by své činy odčinil)...

Nesuďme přísně druhé, ale buďme si vědomi raději našich chyb a hříchů a snažme se jich zbavit. Nezavírejme tedy ty "dveře do Božího ovčince druhým" a to nejen jejich posuzováním, ale třeba i naším špatným příkladem.

I z diskuse vidíme, že názory se rozcházely. Někteří nemohli přijmout, že takový člověk, jakým byl S. Gross by mohl uvěřit. Jiní naopak hovořili o Božím milosrdenství a milosti. Když čteme příběh o Lévim, pak před sebou nemáme FB diskusi, ale vlastně velmi podobný případ. Byl-li Lévi celník, pak se v něm pravděpodobně kloubilo několik odporných vlastností. Jednak vybíral daně na podporu nenáviděného Říma, který měl Izrael ve své zprávě. Navíc prý celníci svého postavení využívali a část peněz jim šla do kapsy. Dát se k celníkům nebyla žádná povinnost, chodilo se k nim spíše z důvodů možnosti obohacení se. My, kdo ještě pamatujeme dobu komunismu, si možná vzpomínáme, jak celníci na hranicích někdy zabavovali majetek resp. to, co si člověk odněkud dovezl. Vzpomínám si, jak jsme si schovávali při přejezdu hranic peníze do ponožek, do zubních past, jak jsme při cestě zpět museli ukazovat obsah tašek a jak někdy celník prostě rozhodl, že to a to zůstane na celnici. Prý se pak se zabaveným zbožím čile obchodovalo na tzv. burze. Kde byla celnice, tam byla korupce a to platilo co je svět světem. Pokud tato korupce byla ještě spojena s kolaborací, není divu, že tento typ lidí byl nenáviděn. Vidíme zde ještě jeden důležitý moment. Identita Izraele byla do velké míry daná tím, že se Izrael snažil od druhých lišit. Lišit v kultu, v etice, pochopitelně v tom, že velmi zdůrazňoval, že Hospodin je jiný Bůh než bohové okolních národů. Ona odlišnost mu v něčem komplikovala život, zároveň mu ale dávala naději, že se nerozplyne v moři okolních národů a etnik. Nebo jinak řečeno, že se nebude s druhými identifikovat. Nakonec tato odlišnost je vidět masivně vidět v celém starém zákoně.

Najednou přichází Ježíš a udělá něco, co je skandální. Nechá pozvat na jídlo s celníkem, který je jednak kolaborant a který navíc symbolizuje hřích, od kterého se židé celé své dějiny snažili oddělit zdí nejrůznějších příkazů a zákazů. Není divu, že mnozí reagují podobně jako ti, kdo reagovali na můj článek. Ježíši, to jsi přehnal. Tento člověk mezi nás nepatří. Pokud jsi jedním z nás, pak dej od něj ruce pryč!

Podívejme se na příběh podrobněji. Neznáme okolnosti, ale z nějakých důvodů si Ježíš vybere celníka Léviho a vyzve ho k následování. Pokusme se přemýšlet nad Lévim. Podle jména to byl žid. Asi se neměl zle, ale společensky byl v opovržení a my bychom dodali, že právem. Ví, že přichází jakýsi Ježíš, který se stává známou osobností, lidé ho následují. Možná očekávají, že právě s takovými, jako je Lévi tento Ježíš jednou zatočí. Lévi kolem sebe cítí nenávistné pohledy, ví, že kdyby nebylo Říma, byl by první, kdo by byl zavražděn. Najednou slyší slova, pojď a následuj mě. Nevím, ale myslím, že jeho prvním pohybem bylo pootočení hlavy. Proč si to myslím? Protože ho ani ve snu nenapadlo, že on je tím, koho by Ježíš oslovil. A proto se podíval okolo sebe. Jenže výzva je míněna jemu a jen jemu. Stejně to platí i dnes. Lidé, o kterých bychom si to vůbec nemysleli, třeba vaši spolupracovníci, příbuzní, sousedé mohou skrze nás slyšet, ono Ježíšovo „pojď“. Stejně tak i dnes zde může sedět někdo, kdo ještě v Krista nevěří, není jeho následovníkem, kdo se „na to necítí“. I pro něj platí, pojď. Ono pojď, kdysi slyšel S. Gross, ještě před ním Lévi a zároveň mnoho dalších, o kterých bychom to nečekali. Zároveň křesťan, sbor, církev, která ztratí vizi pro pomyslné Lévi či Grosse a další, ztrácí svoje poslání, smysl. Stává se z ní zájmový klub. Platí o ní smutný vtip o tom, jak jeden hříšník bouchal na dveře kostela a nemohl se dobouchat, nikdo mu neotevíral. Po pár minutách za ním někdo stojí. Když se hříšník otočí, spatří Ježíše. Je naštvaný a tak všechno Ježíšovi řekne. Ježíš mu odpoví – nic si z toho nedělej. Mě tam taky nechtějí pustit. Církev, která se uzavře „hříšníkům“, se uzavírá i Kristu.

Příběh se zvláštně otáčí. Pokud byl Kristus tím, kdo Léviho pozval k následování, najednou je to Lévi, kdo zve Krista a to dokonce na hostinu. A nejen to – pozve na ní i další kolegy. Jinými slovy se Ježíš dostane mezi úplné semeniště nectnosti. Ono poznání na hostinu je v něčem symbolické. Jedná se o pozvání domů, do velmi osobního místa, někam, kam se zvou jen přátelé a lidé blízcí. Přeneseně – jedná se o pozvání Ježíše do míst, která před okolím někdy skrýváme, na která jsme citliví. Jedná se o otevření se Ježíšovi, jeho vlivu a moci. Je to více než jen uvěření, jedná se o vydání. Ježíšovo chování pochopitelně vyvolává otázky, které jsou formulovány farizei a zákoníky. Není zde jen povzdech nad tím, s kým se to Ježíš stýká, ale i nad tím, že ohrožuje národní identitu. Jak jsem říkal, národní identita byla postavena mj. na tom, že se Izrael oddělí od hříchu a tím od okolních národů. Najednou se Ježíš spojuje s těmi, kdo tuto identitu narušovali. Proč to dělá? Proč provokuje? Když se obhajujeme, pak se snažíme ukázat na nějaký pozitivní důvod našeho rozhodnutí. Kdybychom byli v Ježíšově kůži, asi bychom našli alespoň jednu dobrou vlastnost, kvůli které bychom ohajovali Léviho pozvání. Třeba není až tak špatný, nekrade nebo krade, ale málo. Nebo je v něm skvělý potenciál. Jinými slovy vidím u něj naději a vy byste si ji měli všimnout také. Nesmíte vidět vše tak hrozně. Jenže Ježíš vlastně řekne, oni – celníci, jsou nemocní a jsou hříšní! Ano jsou přesně takoví, jak je vidíte vy. Alespoň v tomto se nemýlíte, zcela s vámi souhlasím. Neříká, není to tak hrozné, ale velmi jasně vyřkne diagnózu. Když někdo vyřkne diagnózu ohledně našeho těla, pak to bereme, protože nám nic jiného nezbývá. Někdy naopak jsme rádi, pokud se s tím dá něco dělat. Když ale někdo vyřkne diagnózu ohledně našeho hříchu, naší duše, našeho srdce, jsme naštvaní, bráníme se. Nedobře se poslouchá, že nejednáme čestně, že se neovládáme, že lžeme, že jsme upovídaní, že neudržíme tajemství, že jsme nespolehliví atd. Jenže bez vyslovení diagnózy neexistuje možnost léčby. Toto platí jak o našem fyzickém těle, tak o naší duši.

Asi každý z nás je ochoten přiznat, že kdokoli může přijmout Krista. Příběh o Levim nám dává naději, když myslíme na ty, kdo nám leží srdci. Příběh o S. Grossovi se nás trochu dotkne, ale nakonec proč ne. To, že druzí potřebují odpuštění přijmeme. To, že my potřebujeme odpuštění, přijímáme také. Všichni ho potřebujeme. Bereme to asi tak, jako když doktor řekne, že nějakou vadou jsme postiženi všichni. Někdo plochýma nohama, někdo skoliózou, někdo má slabší trávení atd. Horší je, když nám někdo ukáže konkrétní diagnózu, která se jmenuje konkrétní hřích. Jenže Ježíš zde říká – pro tyto lidi jsem přišel, protože tito lidé vědí, s čím potřebují pomoci a co je třeba léčit. U celníků byl jejich hřích možná do očí bijící a to v porovnání s farizei. Jenže obě skupiny byli nemocné a proto obě potřebovaly Krista. Jen jedna ale přijala diagnózu.

Zajímavé je, že v příběhu chybí pointa, jak to dopadlo z Lévim. Pointa je, že skupina tzv. zdravých byla naštvaná. Nechtěla Ježíše, který bude do jejich národa a my bychom dodali do církve, přivádět hříšníky. Který jim stanoví diagnózu, který jim ukáže i na jejich hřích. Chtěli vybudovat uzavřenou skupinu, kde jim bude dobře. Jenže Ježíš měl a má pro církev a pro nás jiný úkol. Přišel pro ty, kdo uznali svoji prohru, kdo uznali, že jsou nemocní a kdo ho prosí o pomoc… S těmi jedná a těm dává naději.

1.    Pokud si pamatuješ alespoň trochu na kauzu Gross resp. jeho uvěření, co si o tom myslíš?

2.    Řekněte, čím Ježíš v „kauze Levi“ provokoval a jak by podobná provokace vypadala dnešní církvi?

3.    V kázání se ozvala slova o „otevřené církvi“ nebo-li církvi pro hříšníky. Jaké rysy, by podle vás takováto církev měla mít a má je 13ka?

4.    V tomto textu Ježíš vyřkne slavná slova o zdravých a nemocných. Všichni víme, že nějak nemocní jsme, ale neradi slyšíme konkrétní diagnózu. Proč? A co dělat pro to, abychom jí slyšeli?

5.    Ježíš v textu mluví o pokání. Jak byste jej popsali? Je to taxativní výčet hříchů? Nebo ještě něco jiného? Kdy jsi pokání naposledy zažil ty?

6.    Kdo je tvůj „Lévi“ tedy člověk, který je z tvého hlediska hodně daleko od Pána a přesto bys chtěl, aby ho poznal?

7.    Modlete se za konkrétní Lévi kolem vás.