Blahoslavení tiší
Blaze tichým neboť oni obdrží zemi za dědictví
Jen máloco dokáže rodinu rozdělit tak, jako spory o dědictví. Pokud dojde k dědickému sporu (nikoli dohodě) pak vítězí nikoli ten, kdo je tichý, ale kdo si dokáže vydupat, co mu patří a někdy i to, co mu nepatří. Jistě ale to poslední o co jde, je tichost. Stejně tak ve světě kolem nás se tichost moc nenosí, kdo je tichý, ten se prostě neprosadí, protože se o něm neví. Přídavné jméno, které je zde přeloženo jako tichý, znamená též zdvořilý, mírný, skromný, ohleduplný. Těch možností je více. Nechci ale vycházet především z jednoho slova, spíše se podívejme, jak se tichost projevovala u PJK.
Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." Mt 11, 28 – 30
"Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon." Iz 42, 1 - 4
Na obou dvou místech vidíme Krista, který se projevuje jako tichý, jako ten, kdo nekřičí. Zároveň na obou místech říká, že podepře zmoženého. Jednou slovy obtíženému dá odpočinout, podruhé nalomenou třtinu nedolomí. V textech čteme se o jedné z charakteristik PB a tou je tichost. Izaiáš dokonce píše o skrývajícím se Bohu. Jinými slovy Bůh neřve, nevnucuje se, neomračuje, ale přichází tiše a nám se ve vřavě povinností a zaneprázdněnosti může stát, že jej nepostřehneme. Je to naprosto jiné, než vidíme kolem sebe, kdy ti, kdo slibují podporu, nám ji většinou slibuji z plakátů a za pomoci PR agentur, které se profesionálně věnují tomu, jak se vlomit do lidské pozornosti. Jenže Kristus přichází tiše, netouží po člověku, který ho uctívá, protože je přemožen jeho mocí. Výzva pro nás je, jeho hlas slyšet a nepřeslechnout nebo nesplést s hlasem jiným.
Zároveň ale tichost je jedna z vlastností, která se očekává i od jeho následovníků. Na první pohled tichost vypadá jako ušláplost, strach z lidí, tendence stát někde v koutě a nechat na sebe plivat. Jenže nic takového nevidíme u Krista a nic takového se neočekává ani od nás. Kristus si byl moc dobře vědom, kým je, věděl, že je Božím synem, že má autoritu a moc. Jenže to mu nebránilo jít za člověkem. Pravda je totiž taková, že to jsou často lidé o sobě pochybující, vnitřně nejistí, kteří jsou zlí a hlasití. Lidé, kteří si něco dokazují. Možná víte, že dva největší vrazi v evropských dějinách, Hitler a Stalin byli lidé postižení, kteří navíc svým postižením trpěli. Hitler nedokázal od mládí systematicky pracovat a dodržovat kázeň, a proto nedosáhl maturity. Toužil stát se umělcem, pro nedostatek výtvarného talentu však nebyl přijat na uměleckou školu, z čehož se nervově zhroutil. Po smrti rodičů se protloukal ve Vídni jako nezaměstnaný bez domova. Jeho povaha byla poznamenána i tím, že jeho otec byl alkoholik, který jej surově bil. Stalinův otec byl také alkoholik, měl násilnické sklony, mlátil jak svou ženu, tak svého syna. Stalinův spolužák později vzpomínal: „Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně bezcitného člověka, jakým byl jeho otec“. Měl mindráky ze svých tělesných nedostatků, kterými byl malý vzrůst a špatně ohebná ruka, kterou často držel za zády.
Každý člověk má nějakou indispozici ať se jedná o vzhled, inteligenci, rodinu, omezené možnosti a nevím co ještě. Měli je Stalin a Hitler, jenže ti se za to začali mstít světu okolo nich. Jako by se potvrdila myšlenka, že ti, kdo se nejsou schopni vyrovnat se svým omezením, bývají nebezpeční, protože se sobě a okolí snaží za každou cenu dokázat, že mají hodnotu a to často za každou cenu – byť ne tak drastickou, jako u oněch dvou monster.
Proti tou tichý člověk ví kým je a ví, kým není. Ježíš nepotřeboval svému okolí neustále ukazovat a dokazovat, že je Bůh, že má moc a autoritu. Někdy to lidé z něj spíše museli páčit. Jenže on o tom věděl a kdo s ním byl, tak to poznal. Tichý člověk nemusí křečovitě lpět na tom, co si o něm myslí druzí, protože mínění druhý neutváří jeho identitu. Tichý člověk nemá potřebu prosadit svoje mínění a názory za každou cenu. S tichostí úzce souvisí pokora, proto Ježíš říká, učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Tichý a pokorný člověk je člověk naslouchající, beroucí druhého vážně, člověk, který se necítí druhými ohrožen. Je to člověk, v jehož přítomnosti necítíte pocit viny, že nejste dost svatí, zároveň člověk, který nerelativizuje hřích. Především ale člověk, který ví kým díky Bohu je a kým není a který se tím nestresuje. To neznamená pasivitu, ale přijetí.
Zdá se mi, že jsem něco z toho, co dnes říkám pochopil u psů a běhání. Nemohu se zbavit dojmu, že nejagresivnější a pro běžce nejhorší jsou psi, kteří svým vzrůstem končí někde u kotníků. Naopak se moc často nestává, že by po vás vyjela třeba doga nebo vlčák. Vím, že důvodů je asi více, ale zdá se mi, jako kdyby malí psi potřebovali svým štěkotem ukázat na to, že taky existují. Někdy jsem viděl, jak skákali na dogu, která by mohla pouze roztáhnout hubu, a bylo by po legraci. Jenže se tak nestalo… Malí lidé jsou lidmi křičícími, hlasitými, lidmi potřebujícími neustále svým pomyslným štěkotem světu sdělit, že zde jsou.
Je zde ještě jedna oblast a tou je tichost před Bohem jako opak „štěkotu před Bohem“. Zde to neznamená ztišení, které evokuje spíše tichou nebo hlasitou modlitbu. Tichost před Bohem ve smyslu pokory je postoj, který ukázal Kristus, o kterém je řečeno, že způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl. Fil 2, 6
Žalmista ohledně tichosti píše: Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, Ž 37, 7 – 8 Ztišení před Bohem zde znamená, očekávej na něj, důvěřuj mu. Pak se nebudeš muset tolik rozčilovat, vzrušovat třeba i tím, že se daří těm, kdo si to nezaslouží. Navíc se nemusíš snažit jít cestou těch, kdo jednají špatně.
Jako s každým blahoslavenstvím, i zde je zaslíbení, kterým je, že tišší obdrží zemi za dědictví. Jedná se o poněkud abstraktní zaslíbení. Znamená to, že jednou dostaneme nějaké lukrativní pozemky? Jak si toto vyložit? Zaslíbení země je starozákonní obrat, který znamená zaslíbení požehnání. Izrael získal zaslíbenou zemi a takto mu Bůh projevil přízeň. Ve Zjevení pak čteme: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Zj 21, 1 – 4
Lidé, kteří jsou tišší, kteří očekávají na Boží jednání, budou těmi, kdo obdrží zemi, o které čteme ve Zjevení. Jinými slovy nám toto blahoslavenství nám ukazuje jak na časné požehnání, které obdrží tišší, tak nám ukazuje i na věčnou dimenzi, která přesahuje náš život.
Když jsem přemýšlel nad tímto požehnáním a nad světem kolem sebe uvědomoval jsem si, jak nezapadá do logiky naší doby. Jak jsme učeni a tlačeni k tomu se prosadit, zpozornit na sebe, být patřičně uraženi, když není po našem. Jenže ten kdo křičí, kdo štěká, snad dosáhne, že se ho druzí bojí, možná se mu vyhnou, ale nikdy mu nezačnou věřit. Slyšel jsem zajímavý pohled: Náš svět nebude věřit učitelům (a dodejme křesťanům), pokud nebudou především a také svědky toho, co učí. Matce Tereze stačilo říct: „Bůh vás miluje“ a celý dav tomu věřil. Víme, že v jejím životě nešlo o ní. Její energie lidi proměňovala více než její slova.
Tichý člověk nepotřebuje štěkat a okusovat kotníky druhých. Ví kým díky Kristu je. A navíc poznal jednu pro život klíčovou věc. V jeho životě nejde o něj, ale jde o Krista a my se dobrovolně stáváme součástí většího tajemství. Dovolujeme, aby náš malý život byl použit velkým životem, aby byl použit Kristem. Pak najednou mohu vyznat s Žalmistou, neženu se za velkými věcmi, které nevystihnu, ale odpočívám u tebe klidně, klidně jako odstavené dítě...
Toto bych přál všem nám…