Filipským 1 - milostný dopis

Jak psát zamilované dopisy Fil 1, 1 – 11

Filipským 1:1 Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše, všem bratřím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, i biskupům a jáhnům: 2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. 3 Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás 4 a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; 5 jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud 6 a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. 7 Vždyť právem tak smýšlím o vás všech, protože vás všechny mám v srdci jako spoluúčastníky milosti, i když jsem ve vězení, zodpovídám se před soudem a obhajuji evangelium. 8 Bůh je mi svědkem, jak po vás všech vroucně toužím v Kristu Ježíši. 9 A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; 10 abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, 11 plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

12 Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia,

13 takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista, 14 a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží.

Když čteme první verše tohoto dopisu, pak musíme číst docela pozorně, abychom zjistili, co se Pavlovi přihodilo. Byl ve vězení tedy ve velmi těžké situaci. Navíc tam byl neoprávněně, protože nic kriminálního neprovedl. Jenže Pavel místo aby psal epištolu, která se zabývá tématy typu, proč se zlé věci stávají dobrým lidem nebo jak může milující Bůh dopouštět utrpení, se zajímá o něco jiného. To, co mu leží na srdci, jsou Filipští a to z dopisu přímo tryská. Pavel tam založil sbor na své druhé misijní cestě. První, kdo uvěřil, byla jakási Lydie, který obchodovala z purpurem. Pak měl Pavel se Silou incident s jakousi otrokyní, která věštila a neustále za nimi chodila. Pavel z ní vyhnal zlého ducha, ale tím připravil její pány o zisk. Ti proto proti němu a Silasovi poštvali vedení města. Oba byli zbičování a dáni do vězení, z kterého byli zázračně vysvobozeni. Nakonec z Filip odchází jako vítězové, protože se vedení města dozví, že jsou římští občané a ti se nesměli bez soudu bičovat. Tedy vzpomínky na toto město měl Pavel rozporuplné, na jednu stranu Lydie, zachráněný žalářník a jeho rodina, na stranu druhou pár jizev po římských důtkách. Nyní opět sedí v žaláři, nevíme kde a místo úpěnlivých modliteb za sebe, děkuje za Filipské a píše dopis.

Myslím, že v dnešní době SMS zpráv a internetu tak trochu zaniká kouzlo toho, co to znamenalo dostat dopis. Jednak bylo kouzlo dopisu v tom, že jste viděli rukopis, pak že jste na dopis museli čekat. Pokud jste psali, nemohli jste mazat – jen škrtat nebo napsat dopis znova. Dále jste museli přece jen více vážit, co napíšete, protože jste nemohli vzápětí něco dovysvětlit. Dalším rozdílem bylo, že jste dopisy mohli schovávat. To jde dnes sice taky – tedy zachovat si elektronickou poštu, ale papír je papír, navíc v tisících mailech snadno některé propadnou. I když si dokážu vyhledat, co mi kdo napsal, jen to jiné, než když jste měli papírový dopis. Protože korespondence byla složitější, bylo jí mnohem méně a proto i vzácnější než dnes. Možná i proto trochu více znamenalo, když někdo poslal zamilované psaní. Představte si, že vám někdo, koho máte rádi, po dlouhých dnech čekání na dopis, napíše následující slova:

Děkuji Bohu při kdykoli si na tebe vzpomenu a v každé modlitbě za tebe s radostí prosím; jsem vděčen za tvoji vytrvalou účast na díle evangelia a jsem si jist, že ten, který v tobě začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista. Bůh je mi svědkem, jak po tobě vroucně toužím v Kristu Ježíši. A za to se modlím, aby se tvoje láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abys rozpoznal, na čem záleží, a byl ryzí a bezúhonný, plný ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Podobná slova by byla silná i pro partnerský vztah, natož když je napíšete přátelům. Když přemýšlíme nad Pavlem, často se nám vybaví muž zaměřený na výkon, na službu, na evangelizaci, na cíl. Navíc muž mimořádně obdarovaný, který měl od Boha mimořádné poznání, se kterým se nikdo z nás nemůže měřit. Říká se a prý to potvrzují i některé osobnostní testy, že někdy bývají lidé zaměření na cíl tak trochu natvrdlí v oblasti vztahů. Nicméně je jim to promíjeno s tím, že pro velké vize prostě na vztahy nemají cit. Jenže právě hloubka vztahů byla jedním z tajemství Pavlova požehnání. Už při první cestě do Filip měl s sebou Sílu, zde píše o sobě a Timoteovi. Tedy opět byl s někým, nikdy nepracoval sám. Zároveň si ve Filipech za krátkou dobu vytvořil hluboké vztahy, na které v dopise navazuje. Jak tyto vztahy tvoří? Jak a čím se nechat Pavlem inspirovat pro naše vztahy?

Dvěma způsoby – jednak vyjadřuje svůj hluboký zájem o Filipské a nestydí se jim to vyjádřit. Myslí na ně, raduje se z jejich úspěchu, z jejich růstu víry. Pavel byl v situaci, v které se nachází mnoho z nás a která se dá shrnout do slov mít svých starostí dost. Dokonce svých starostí měl asi více než my, protože byl ve vězení a tam jich zřejmě dost máte. Nicméně ani to mu nezabránilo myslet na druhé, mít je hluboko v srdci a nebýt pohlcen sebou samým. Jako kazatel si často opakuji jedno staré kazatelské přísloví: „Lidi až tak nezajímá, kolik toho víš, ale jak moc se o ně zajímáš.“ Tím není řečeno, že vůbec nezáleží na znalostech, ale nejsou vším. A to platí nejen o kazatelích, ale i obecně. Pavel znalosti a schopnosti měl, ale toto u něj nebylo dominantní. Dominantní byla láska ke Kristu, k jeho dílu a toto bylo hluboce propojeno s láskou k druhým. Každý z nás má dost svých starostí a dost svého trápení. Pavel ukazuje jedno z možných řešení. Více se zabývat druhými. Ne tím, že jim lezeme do života, ale prostě že na ně myslíme, že nabízíme pomocnou ruku. To nás vede k tomu, že nejsme pohlceni sebou samými, neřešíte neustále nebo příliš často sebe. A to je osvobozující.

Druhý důležitý moment, který nám tento dopis odhaluje je skryt ve slovech „spoluúčastníci“. Pavel nevnímal sám sebe jako osamělého duchovního giganta, Atlase, na jehož bedrech spočívá církev nebo naopak jako trosečníka, proti kterému se spiknul Bůh a Řím a který nespravedlivě trpí ve vězení, ale jako toho, který je součástí těla Kristova – tedy církve. Zároveň jako toho, kdo je nejen součástí, ale kdo se spoluúčastní, kdo spolu s Filipskými něco tvoří, spolu s nimi za něčím jde, spolu s nimi usiluje o růst na díle evangelia. Není to já Pavel a vy, ale my společně. A protože jdeme společně, potřebujeme se. To, co nás spojuje, není vize dobrých vztahů, není to pokyn „a od teď se budeme mít rádi, protože jsme věřící“, ale je to společná cesta, sen, touha. Vztahy jsou pak přidanou hodnotou. Jsou to vztahy, které se vytváří ve společném zápase, ve službě, ve vzájemné podpoře.

Jedna z klíčových modlitebních proseb, poté, co Pavel vyjádří svoji lásku k Filipským, je tato: A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův.

Dopis do Filip je prosycen láskou, Pavel klade důraz na to, že láska je základem jejich společenství. Dopis píše v době, kdy v církvích či sborech dochází k rozkolům, trochu nás tyto dopisy léčí z naivního pohledu, jak to bylo krásné v prvotní církvi. Asi i proto se obává o další osud církve. Proto nejen v tomto listě ukazuje na to, že láska je základem církve nebo sboru. Je to podobné, jako s půdou. Můžete mít sebeušlechtilejší strom nebo květinu, ale když jí nevsadíte do kvalitní půdy, nemá šanci růst a dříve či později uschne. Můžete mít sebeobdarovanější lidi ve sboru, výborné vedení, kazatele, ale bez lásky sbor a lidé v něm chřadnou a jsou jako strom bez půdy. Proto Pavel klade takový důraz na vzájemnou lásku, proto mu druzí důvěřovali, protože cítili, že je má rád. Jenže u tohoto konstatování nekončí.

Láska se stává základem pro vnímavost a schopnost rozpoznat, na čem záleží. Zvláště slova o rozpoznání na čem záleží, mě zastavila. Oblastí, které se nám někdy až vnucují s tím, že na nich „skutečně záleží“, je mnoho. Platí to jak o běžném životě, tak i o církvi. Zároveň platí, že dobré věci jsou nepřítelem těch nejlepších. Církev se může stát skvělým místem, které naplňují naše vztahové, sociální, kulturní, rodinné potřeby, jsme tam spokojení, jen se míjíme s tím, co dělá církev církví a to je nesení evangelia druhým, učednictví a pomoc v následování Ježíše. Život můžete strávit mnoha dobrými věcmi, jenže jaké jsou ty nejlepší? Jak to poznat? Nedávno vyšel článek od jednoho z nejlepších dětských psychologů P. Říčana, kde píše o syndromu udřených dětí. Dětí, kteří kopírují životní styl svých ambiciózních rodičů a ženou se z akce do akce, z kroužku do kroužku, jsou hnáni za stále vyšším výkonem. Stejné to může být v církvi, která má mnoho aktivit, ale stagnuje. Odpovědí pak není nemít aktivity, nežít, ale rozpoznat na čem záleží a podle toho žít, tomu podřizovat život. Jenže jak?

Pavel tuto schopnost rozpoznání klade do tří pilířů. Jednak je to láska, pak poznání a pak vnímavost. Milující člověk chce druhého poznávat. Člověk milující Krista ho chce poznávat. Pokud není vystaven slovu, víra postupně upadá. Je to podobné, jako když nenasloucháte druhému. Pak hrozí, že místo slov co o tom říká Bůh ve svém slově, platí já to tak prožívám. Zní to sice hezky, duchovně, ale ve skutečnosti je to vlastně neduchovní. Spolu s poznáním pak Pavel mluví o hluboké vnímavosti. Druhého se naučím vnímat tehdy, pokud s ním trávím čas, když o něm přemýšlím, když se jeho myšlení stává mým. A k tomu Pavel vybízí Filipské v souvislosti s následováním Krista.

Vím, že podobné věty mohou vést spíše k pocitu otrávenosti. Jenže tento text nám ukazuje, že existuje motor života, stejně tak služby a tím je láska. Pavel se nenutí psát, ani sloužit, nedělá to z pocitu povinnosti, ale prostě proto, že má Filipské rád. Stejně jako se nenutíme psát nebo alespoň mluvit s někým, koho máte rádi. Dokonce se ani nenutíte takovým lidem pomoci. Naopak když chybí láska, z víry se stává dřina a prázdné náboženství.

Přál bych nám všem, abychom mohli v následujícím školním roce prožívat lásku. Ke Kristu, ale i k sobě navzájem, aby toto společenství bylo místem, kde když nebudete, tak vás to povede k podobným slovům a pocitům, jaké vyjadřoval Pavel k Filipským. Pokud to tak bude, nemám o budoucnost sboru obavy.