Blahoslavení plačící
Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni
Pokuste si vzpomenout, kdy jste naposledy plakali. Hlasitě, od plic… v naší kultuře se pláč moc nenosí, především pláč na veřejnosti je projevem slabosti a emocionální nevyrovnanosti, zároveň se ale ví, že pláč může mít velmi očistný charakter. Pomáhá člověku, aby uvolnil svoje emoce, dal jim průchod legitimní cestou. Někdy rada trochu si poplač a uleví se ti, je rada moudrá a zcela správná. Přesto ale plakat třeba na veřejnosti není běžné, a pokud se tak stane, potom se většinou jedná o něco závažného. Když už člověk pláče, potom většinou proto, že se mu něco stalo, že ho něco bolí, někdo mu umřel, někdo ho podvedl atd. Nebo pláčeme i tehdy, když se nejedná přímo o nás, ale o lidi, které milujeme a na kterých nám záleží. Kvůli nim jsme schopni plakat, litovat je, vcítit se do nich. Jiný důvod pláče je, že něco dojemného vidíme, zažijeme. Asi každý z nás zažil konec filmu, kde najednou celé kino popotahuje, lidé vytahují kapesníky a nálada by se dala krájet. Tyto mnohé další případy jsou spojeny s něčím smutným, těžkým a bolestivým. Pak je jistě další důvod, a to když někdo pláče smíchem, ale to zde Ježíš zjevně neměl na mysli, protože dodává slova o tom, že ti, kdo pláčou, budou potěšeni. Jenže co je blahoslaveného na tom, když se rozpláču na pohřbu? Při filmu? Kvůli bolesti? To je zcela normální reakce a jistě kvůli ní není důvod někoho oceňovat, říkat, že je blahoslavený. Odpověď na otázku, kým je míněn ten, kdo pláče, v tomto textu nenajdeme. Proto musíme jít do jiných textů Písma, kde se o pláči píše. Pokusím se najít tři důvody:
První důvod pláče čteme u Petra: Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: "Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát." Vyšel ven a hořce se rozplakal. Lk 22, 61 – 61
Příběh je dobře známý – Petr zhřeší, protože zapře. Dopustí se hříchu, na který by mu nějaký křesťan znalý Písma odcitoval text „kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebesích“. (Mt 10, 33) Kdyby si Ježíš dobře pamatoval, co vyřkl před pár týdny ohledně zapření, pak má Petr smůlu. Ježíš si to co řekl, ale pamatoval dobře. Na jiných místech v Písmu čteme jiné výčty hříchů, kvůli kterým nemůžeme počítat se spasením. A třeba dodat, že se v těchto hříších najde každý. Co s tím? Tento text ukazuje východisko. Je to pláč nad svým hříchem. V dopise do Korintu se Pavel dopustil jednoho ze zásadních přehmatů, před kterým varuji druhé, ale i sám sebe (ohledně Pavla to myslím v nadsázce). Konkrétně mám na mysli psaní rozhořčených mailů. To bývá hodně ošidné a hlavně hodně bolestivé. Pavel se zřejmě dopustil nějakého zranění, ale pak dodává: A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. 2 Kor 7, 8 – 10
Asi se Korintských nějak dotkl, litoval toho, ale pak říká, už toho nelituji. Zármutek, který jste prožili, totiž nevedl ke smutku, ale k pokání. Pokud je pláč spojený se zármutkem, potom bychom v duchu Pavlova textu řekli že toto vede jen ke smutku a depresi. Jenže existuje zármutek a s ním spojený pláč, který vede k pokání. To po svém zapření prožil Petr a to působí život. Pláč jen z důvodu bolesti je zcela přirozenou reakcí, ale k Bohu nevede. Pokud něco uděláme špatně, pokud zhřešíme a je nám to líto, cítíme vinu, pak, jak píše Pavel, to působí smrt. Vina je smrtící a řešením není ani ještě větší vina, ani cynismus a předstírání, že se nic nestalo, ale pokání a odpuštění. Nebo řečeno s Matušem – pláč. A s dodatkem Pavla, pláč nad sebou, nad svými hříchy. Nemyslím nutně, že musíme plakat, ale musíme litovat. Já sám někdy prožívám zlomenost, když vidím svoje motivy, myšlenky, sebelítost, vztek. Musím se modlit a prosit Pane, smiluj se. Nedokážu plakat, ale myslím, že zde pláč znamená i lítost. Zároveň zde ale čteme i pokračování – budou potěšeni. Toto je strašně důležité. Někdy je totiž tendence se ve své minulosti hrabat, znovu vyznávat jednou vyznané. To je ale falešné. Pokud nám bylo odpuštěno, bylo nám odpuštěno. V latinské mši kněz po zpovědi říká absolvere est, čemuž se říká absoluce. Česky to lze přeložit jako odpuštění, ale přesněji jako dokončení, osvobození, zproštění. Po vyznání hříchů, po lítosti nad svým hříchem, přichází potěšení, protože platí, že hříchy jsou zproštěny, jsme od jejich následků před Bohem osvobozeni.
Jako křesťané se pohybujeme ve dvou extrémech. Buď jsme pokání neprožili, nebo ho moc neprožíváme. Nemám na mysli morbidní pocity viny, ale vyznávání hříchů. Druhý extrém potom je příliš úzkostlivé svědomí, pocity viny, i když jsem svoji vinu PB vyznal. Pokud jsi vinu vyznal, plakal nad svým hříchem, byť třeba jen obrazně, litoval svých hříchů, jsi blahoslavený a zároveň přijmi ujištění o odpuštění.
Jeden poradce shrnul svoji profesionální dráhu takto: Dospěl jsem k názoru, že mezi křesťany jsou dva nejzákladnější důvody citových problémů. Je to jednak neschopnost přijmout Boží bezpodmínečnou milost a odpuštění a žít podle toho a jednak neschopnost předávat tuto bezpodmínečnou milost dál.
Pokud nám bylo odpuštěno, vidí nás Ježíš podobně, jako je to v dialogu z filmu Jako nepoddajný plevel (Nicholson a Streepová)
Hlavní hrdinové klopýtnou o opilou Eskymačku.
N: Je opilá nebo tulačka?
S: Jen tulačka, celý život.
N: A před tím?
S: Lehká holka na Aljašce.
N: Přece to nedělal celý život. Co byla před tím?
S: Nevím, asi malé dítě?
N: Malé děcko něco je. Není to tulák, není to lehká holka. Je to něco, vezmeme ji dovnitř...
Nicholson ji viděl očima milosti. Společnost ji viděla jako tulačku nebo jako lehkou dívku, jako člověka patřícího smrti. Milost ji viděla jako malé děcko bez ohledu na to, jak byl tento obraz znetvořený. Pokud vám bylo v Kristu odpuštěno, pokud jste vyznali svoje hříchy PJK Bůh vás vidí jinýma očima a jste blahoslavení.
Druhým důvodem, se kterým se v Písmu setkáváme, jsou zkoušky a utrpení, které na nás dolehly. Jak jsem říkal na začátku, plakat kvůli zkouškám není nic křesťanského. V Písmu se to spojuje trochu s něčím jiným. Jsou to zkoušky, které zakoušíme v důsledku toho, že jsme se stali následovníky Krista. Někomu se vybaví děsivé obrázky křesťanů, kteří jsou popravování islámským státem, možná vězně svědomí v Číně či Severní Koreji. Jenže do problémů se může člověk dostat kvůli víře, i když žije v ČR a to nikoli proto, že lepí na dveře kanceláře svého šéfa evangelizační traktáty, ale proto, že se chová jak křesťan. Ap. Petr píše: Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince 1 P 2, 11 – 12
Někdy prostě následování PJK něco stojí a nám se nesnadno čtou texty, typu vezmi svůj kříž a následuj mě. Vzít svůj kříž neznamená chovat se jak blázen, spíše to, že následování je spojeno někdy s problémy. Zároveň platí, že v utrpení, které působí pláč, můžeme prožívat Boží potěšení, jakkoli to někdy bolí a někdy to bolí hodně, jakkoli mnohokrát neznáme odpověď na to, proč se to či ono děje. Nedávno jsme probírali knihu Job a ta je celá o utrpení. Na jejím konci ale Bůh žádné vysvětlení nedává. Mluví o své moci a mlčí o utrpení. Job se nikdy nedozví, proč se mu událo to, co se mu událo. I když ale neznáme důvod utrpení, můžeme prožívat Boží potěšení. Job ale i otázka utrpení někdy znamená věřit Bohu navzdory a učit se od něj brát povzbuzení a soucit.
Třetím důvodem je soucit s těmi, kteří prožívají zármutek. Je to známé Ježíšovo plačte s plačícími. Když vidíme Ježíšův život, co ho trápilo, čím se zaměstnával, pak vidíme, že mnohokrát šlo o druhé lidi, se kterými měl hluboký soucit. Soucit neznamená, že nás dojme obrázek trpícího člověka, že se nás emocionálně dotkne drsné video zobrazující utrpení. To je celkem přirozené. Soucit znamená doslova cítit společně. Znamená hledat, jak druhému v bolesti pomoci. Může to znamenat přímluvnou modlitbu, finanční pomoc, praktickou pomoc nebo něco dalšího. Soucit je prostě více než lítost, byť by byla sebevětší. Naše doba, o které se říká, že je dobou zobrazení, tedy kdy přecházíme od psaného sdělení, ke sdělení vizuálnímu dokáže člověka rychle dojmout, emocionálně rozechvět. Jenže soucit k tomuto rozechvění přidává pomoc. V poslední době jsem jako rodina měli určité zápasy a předevčírem mi došel mail od Johna, kde píše, že se několikrát v noci budí a modlí se za nás. To je soucit. Až církev, kde je mezi lidmi soucit ve skutečném slova smyslu, se stává pro lidí domovem.
Zakončeme poněkud podivným přáním. Přáním, abychom dokázali plakat. Plakat nad svými hříchy, nad zkouškami a nad utrpením druhých, utrpením, do kterého máme odvahu vstoupit. Pokud se toto naučíme, pak pláč bude jen začátkem – začátkem k potěšení od Pána Boha a k nové radosti.