Fil 3 a nebezpečný Kristus

 

 A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu 'rozřízku'! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci - ačkoli já bych měl proč na ně spoléhat. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus; jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Fil 3, 1 - 15

 

Mnohokrát se mě lidé ptali, zda můžeme číst Bibli ještě dnes, zda má smyl číst texty, staré 2000 a více let. Může nás oslovit i dnes? Může, a to proto, že se nezměnili lidé a Bůh. Jediné co se změnilo, jsou kulisy. Jaké byly kulisy textu, který jsme četli? Jak jej přenést do dnešní reality. Když vznikala církev, pak mnoho prvních křesťanů byli obrácení židé. Součástí židovství byla obřízka. Během prvních let existence církve obrácení křesťané pocházející z Židů začali tvrdit, že nestačí uvěřit v Krista, že nestačí pokání, ale že je třeba připojit nějaký viditelný symbol, v tomto případě obřízku, která stvrdí to, že se někdo stal křesťanem, že uvěřil. Jinými slovy pokud chceš být křesťanem, měl bys uvěřit v Ježíše, měl bys následovat jeho učení, prožít jeho odpuštění, ale to nestačí. Potřebuješ ještě něco, něco co je vidět, na co si lze sáhnout. Přeneseno do naší doby, pak každá církev má svoje řády, ustanovení, věrouku, každý sbor má svůj program a to je normální, problém ale nastává v okamžiku, kdy se tyto a mnohé další věci stávají důležitější, než Kristus, než vztah s ním, než následování. Pokud se tak stane, církev řeší více svoje budovy, symboly, řády, způsob křtu, vzájemnou socializaci než to, co je jejím úkolem – tedy nést evangelium a být pomocí potřebným. S církve se stává spíše zájmový klub a hrozí, že se do centra dostává člověk nikoli Kristus a jeho evangelium. Je zvláštní, jak tvrdé výpady používá Pavel proti těm, kdo se snažili umenšit klíčovou roli Ježíše Krista v církvi. Mluví o nich jako o psech, jako o špatných dělnících. Uvědomuje si, že církev bez Krista, není církví, ale jen a pouze karikaturou církve, jakýmsi volnočasovým klubem.

Pavel rozjíždí svoji argumentaci tím, že říká, že v jeho životě bylo mnoho vnějších věcí, na které se mohl spolehnout. Jedná se o jiné oblasti, než bychom vyjmenovávali my, ale to není až tak důležité. Důležitější je, že v jeho kontextu existovaly nějaké statusy a kdo je naplnil, byl mezi druhými obdivován a brán vážně. Navíc tyto statusy dávaly a do dnes dávají lidem pocit jistoty. Možná, že lepší slovo by bylo slovo úspěch nebo úspěchy. Pokud bychom měli shrnout, podle čeho se dnes měří úspěch, pak je to podle toho, co mám, koho znám, čeho jsem dosáhl v různých oborech lidské činnosti a jak vypadám. Člověk usiluje o tyto a možná i další oblasti, protože tuší, že bude-li v nich úspěšný, nebo dosáhne-li v nich cíle, bude od druhých lidí respektován, což mu dá jistotu nebo jinak řečeno, bude se o to moci opřít. Sám Pavel pak o svých úspěších a schopnostech řekne, že se na ně mohl spoléhat. Tedy je si jich dobře vědom. Když se podíváme na lidský život, potom vidíme, že velká jeho část se točí právě kolem těchto čtyřech oblastí. Mít, znát, dosáhnout a vypadat. Tyto oblasti se v průběhu života mění, jejich důležitost pro nás stoupá a někdy klesá, ale existují a člověk na nich buduje svojí image a dávají mu jistotu. Pavel, poté co vyjmenuje svoje úspěchy, řekne, že to pokládá za nic. Že to vlastně pro něj nic neznamenají. To vypadá hodně fanaticky. Jak si podobné slova vztáhnout na sebe? Pokud jen řekneme, že mi na úspěchu nezáleží, pak je to málo a dokonce si myslím, že to není až tak pravda. Pouze oprostit se od úspěchů a touhy něčeho dosáhnout spíše připomíná buddhismus, který učí, že hlavním problémem člověka je žízeň, kdy žízní není myšlena fyzická žízeň ale touha. Pokud člověk potlačí touhu, včetně touhy po úspěchu, má šanci se ve svém duchovním životě posunout. Jenže Pavel nemluví jen o tom, že něco odepsal, že netouží. On především říká, že něco nebo někoho úžasného poznal a toto poznání mu dalo jiný pohled na úspěch a vůbec na život. Představte si, že dostanete k narozeninám poukaz na pobyt u Máchova jezera. Jedete k Máchovu jezeru, jste spokojení, šťastní, jezdíte na šlapacích lodičkách, díváte se na siluetu Bezdězu. Ježe pak do stanete poukaz na Floridu k moři. Najednou zjistíte, že existuje i lepší destinace než Máchovu jezero, lepší vlny, než takové, které udělá výletní parník.

Pavel hovoří o tom, že našel Krista. Poznání a setkání s Kristem je pro něj natolik atraktivní, jedinečné, že vše ostatní bledne. Navíc – Pavlovy úspěchy se vztahovaly k náboženství, k různým předpisům, příkazům, zvykům, k dodržování zákona, ke snaze být dobrý. Jenže nakonec řekne – nemá to smysl. Náboženství se svými zákony, které vás mají změnit, vás ke Kristu nepřivede. Zákon vám řekne co dělat a co nedělat, nastaví vám určitá měřítka, podle kterých vás posuzuje, ale nemá moc nás změnit. Je to jako s dětmi, kterým dáte instrukce, jak dlouho mohou být na počítači, ale pokud vaše rady nepřijmou vnitřně, budou na něm víc, než chcete. My můžeme dát instrukce, ale nemůžeme změnit. Potřebujeme zákon, aby nás instruoval, ale nezmění nás. Spíše nás někdy může vést k pocitu zmaru, když ho nenaplníme, nebo naopak k pocitu pýchy, když ho naplníme. Pavel byl zřejmě tím, kdo zákon celkem naplnil, jenže nakonec poznává, že o to nejde. Jde o proměnu a to dokáže Kristus. Stejně tak se církev, sbor nemůže změnit tím, že změní vnější formy, že bude mít lepší budovu, logo, rituály, web a nevím co ještě. To vše může být pomocí, inspirací, ale skutečnou proměnu dá jen Kristus, touha ho následovat a plnit jeho vůli. Byl to prý Napoleon, který řekl, že jenom duchovní lidé jsou schopni skutečně věci měnit, my ostatní je jenom přeskupujeme. My chceme změnu, kdežto Ježíš očekává proměnu. Církvi a tedy nám hrozí, že měníme fasádu, kdežto Ježíš chce změnit vnitřek. Zákon ukáže fasádu, ukáže nám to, co zrcadlo – tedy vnějšek, jenže ten je odrazem vnitřku. Vrásky se dají odstranit odvrásňovačem, jenže Ježíš chce, abychom šli po původu vrásek, po zášti, které je působí, po špatném životním stylu a to s jeho pomocí měnili. Jenže to je složitější a proto si Ježíše raději držíme od těla. My se zajímáme především o výkony, Ježíš se zajímá o vnitřek, o motor, o naše zdroje.

Zákon nás naučí znát měřitelná fakta. Problém může být, že v církvi bývá dostatek lidí, kteří znají fakta o spáse. Znají ale Ježíše Krista? Známe ho my? Není bída současné církve v tom, že kázání a bohoslužba neseznamuje lidi s Ježíšem? Několikrát jsem zde opakoval slova Ernsta Kasemanna: Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfrontována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ochočit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo.

Pavel byl uchvácen Kristem natolik, že nakonec řekne, že v porovnání s tím, že ho poznal, vše ostatní odepsal.

Když vyjádří svůj vztah ke Kristu, přirovnává se k závodníkovi, konkrétně k běžci, který je zaměřený na cíl a ten ho tam fascinuje, strhává, motivuje, že zapomíná na bolest a hledí k cíli. Minule jsme hovořili o smrti, a o tom, že křesťané neví, kam jdou, ve smyslu geografie, ale ví, že budou s Kristem a to je motivující, protože kde je Ježíš, tam je bezpečí. A být s Ježíšem, je pro Pavla cíl. To se ale týká toho, co křesťany čeká. Jenže stále žijeme na zemi. Tato série kázání se jmenuje říci životu ano. Nikoli smrti. Být s Kristem můžeme být už na této zemi. A pro Pavla a věřím i pro nás, je to motivující. Být s Kristem už na této zemi, prožívat s ním svůj pozemský život, nechat se jím vést a proměňovat. Zaměření na Krista Pavel přirovnává k běhu. Včera jsem běžel závod a součástí závodu byli tzv. vodiči, kteří měli na sobě připevněný výsledný čas, na který jste mohli běžet. Neměl jsem dobrý den a celý týden, cítil jsem se už před závodem unavený. Jenže jsem chtěl kýženého času docílit. Od začátku jsem běžel za vodiči, jenže ti se mi postupně vzdalovali, jak sil ubývalo. Jenže pohled na vodiče, kteří měli nad sebou praporek s časem, mě dodával sílu a pomáhal zapomínat na to, co už mám odběhnuto a soustředit se na cíl. Nakonec jsem byl v cíli skoro přesně podle času, který jsem chtěl. Bez vodičů bych to ale nedal.

Takto si nějak představuji život křesťana a Pavlovo přirovnání. Život někdy bolí, ztrácíme tempo, necítíme se dobře, Pavel byl ve vězení, bál se o sbor ve Filipech, jenže nakonec píše – hledím na Krista a ten mi dává naději a sílu. Jde, nebo závodní Pavlovskou terminologií běží přede mnou, dává mi směr a já vím, že je to dobrý směr. Moc bych nám všem přál, aby pro nás byl Kristus oním vodičem, který nás vede. Přál bych to i Třináctce. Dokonce vím, že bude-li to tak, není se čeho obávat, jakkoli problémy budou přicházet.

1.       Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc… Co je pro vás ve vašem životě důležité? Co vám dává jistotu (mimo viry)? Je něco, na čem si zakládáte? Nebo na čem vám hrozí, že si zakládáte?

 

2.       „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko“. Pavel hovoří o tom, že našel Krista. Poznání a setkání s Kristem je pro něj natolik atraktivní, jedinečné, že vše ostatní bledne… Pokud jste našli Krista i vy, jak se to projevuje ve vašem životě – konkrétně v tom, „že vše ostatní bledne“? V čem je pro vás Kristus více? A jak se to projevuje?

 

3.       Pokud bychom měli shrnout, podle čeho se dnes měří úspěch, pak je to podle toho, co mám, koho znám, čeho jsem dosáhl v různých oborech lidské činnosti a jak vypadám…. Možná, že najdete i další oblasti, ale jak se vyrovnáváte s tím, abyste nepadli do pasti kolem sebe posuzovat úspěchy, tak jako okolí?

 

4.       V kázání zaznělo: My chceme změnu, kdežto Ježíš očekává proměnu. Církvi a tedy nám hrozí, že měníme fasádu, kdežto Ježíš chce změnit vnitřek. Zákon ukáže fasádu, ukáže nám to, co zrcadlo – tedy vnějšek, jenže ten je odrazem vnitřku. Jak usiluješ o to, aby se změnil tvůj vnitřek a nejenom fasáda?

 

5.       Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Život křesťana je zde přirovnán k běhu, který v sobě nese jak námahu, tak radost. Námahu z úsilí, radost z cíle a překonání bolesti. V čem musíš ve svém křesťanském životě vynakládat úsilí a v čem to víra působí radost?

 

6.       V kázání zaznělo: Není bída současné církve v tom, že kázání a bohoslužba neseznamuje lidi s Ježíšem? Jak to vnímáš v sboru? Jak u sebe? Kdy jsi naposledy s lidmi sdílel víru v Ježíše? Jaká byla reakce? Jak to chceš dělat v budoucnu?

 

7.       Jaká jedna nebo dvě myšlenky, které tě zastavily a co bys chtěl v následujících dnech dělat jinak? Co bys chtěl změnit? Obnovit?