Výchova nevýchovou

Výchova skrze nevýchovu a co předáváme?

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Deut 6, 4 – 6

Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým náleží království nebeské.  Lk 18, 16

Jedná se o jeden z klíčových textů Izraele. Je zajímavý nejen svým obsahem, ale i tím, že jakoby vrcholí tím, že jeho obsah má být předáván dětem. S tímto se v jiných náboženských nebo právních textech nesetkáváme. Dětem? Mládeži? Ty tomu přece nerozumí nebo rozumí, ale ještě mají čas až se vybouří a zestárnou! Než se dostaneme k textu, uvedu čerstvou zkušenost.

Během svátků souvisejících s 28. říjnem jsem mohl být na Brodfestu. Setkalo se tam zhruba 1000 mladých lidí. Mnoho let jsem tuto akci organizoval, nyní jsem zván jako řečník. Uteklo to jako voda, kdysi jsem na těchto akcích býval mezi nejmladšími, nyní tam jezdím ne snad jako kmet, ale už ani ne jako mládežník. Když jsem tam byl, prožil jsem jednak velký pocit vděčnosti, že jsem mnoho let života mohl věnovat mládeži. Zároveň jsem na základě řady rozhovorů i celkové atmosféry prožil to, co k mladým lidem patří. Energii, nadšení, ideály, vizi, touhu milovat, poznávat atd. Vy, kdo jste mladší, nenechte si to vzít. Skutečně můžete měnit svět, církev i svoje okolí. Nevzdávejte to. Úkolem nás starších je nepohřbít touhy mladých lidí naším cynismem, tzv. smyslem pro realitu, našimi zklamáními, tím, že se nám možná v životě něco nevydařilo. Ale naopak, předávat jim naději a vědomí, že úkoly, které před ně staví život a věřím i Pán Bůh, se z jeho pomocí dají zvládnout.

R. Rohr v knize Adamův návrat napsal: „Jsme sociálně nakažliví, především v dětství a adolescenci. Proto se iniciace u starých národů a u židů Bar Micva se uskutečňovali kolem 13 a 14 roku věku. Mladí lidé chtějí, očekávají a hledají velikost, význam, oslovující vizí pro život, výzvu. Děti a dospívající jsou od přírody neuvěřitelně plní naděje. Celý jejich život leží před nimi. Pokud jim není dán tento obraz široké perspektivy – stykem s inspirujícími lidmi, budou se mladí lidé snažit naplnit své očekávání jinými způsoby. Velké davy, pochodující armády, nereálné fantazie. Výsledkem bude pocit, že neexistují žádní velcí lidé, žádné vzory. Ničemu nebudu věřit, nechci být znovu zklamán.“

Jsme-li starší – dejme mladým zakusit tuto vizi, buďme inspirujícími lidmi. Jste-li mladí, nenechte se ovládnout pesimismem, naopak nechte se nakazit inspirativními lidmi. A všichni – ať staří či mladí, nechme se inspirovat Ježíšem.

Posuňme se nyní do Bible. Možná budeme překvapeni, jak moc se některé myšlenky Bible prolínají s tím, co jsem řekl.

Přečtěme si ještě jednou text 5 M 6, 4 – 5: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.

Jedná se o vyznání, že Bůh je jen jeden, že neexistují jiní bohové. Zároveň je zde výzva k poslušnosti, která je propojena s láskou, která vychází ze srdce, duše a síly. Přesně tento text citoval Ježíš, když se ho ptali, v čem je shrnuta celá Bible. Když je zde řečeno „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“, nejde o lekci z anatomie, ale o vyjádření, že vztah k Pánu Bohu se týká a vychází z celé mé bytosti. Co bychom čekali dál… nějaké rozvedení, vysvětlení, podrobnější popis. Jedná se o klíčový dokument, o vyznání víry. Jenže místo toho čteme něco, s čím se v jiných podobných dokumentech a to jak náboženských nebo právních nesetkáváme: „To co jsi slyšel, budeš vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“

To je ale omyl ne?! Nedorozumění! Kde se pracuje s náboženskými texty? Přece v teologických školách, v kostelech, v modlitebnách, skrze odborníky, teology a učitele náboženství. Ale zde čteme něco jiného, tak trochu šokujícího. Budeš tento zásadní text vštěpovat svým dětem. Tedy ne že svoje děti pošleš za odborníky, ale ty jim to vysvětlíš. Začátek poznávání, kdo je Bůh se děje doma. Žádný kazatel, kněz, katecheta, ale rodič. Předávání duchovních pravd nemají za rodiče vzít odborníci. Tím není řečeno, že to nemají vzít i odborníci, ale základy víry se předávají doma. Ne nadarmo je zde slovo vštěpovat. Štěp je větvička, která je naroubovaná do kmene a bere od kmene životodárnou mízu. Stejné je to s dětmi. Berou životodárnou mízu od rodičů. Jenže toto má jeden předpoklad. Kmen musí být zdravý. Nemá smysl štěp naroubovat na suchý strom. Pokud mají mít rodiče do předat, musí být sami duchovní živí, tedy musí brát duchovní mízu od Pána Boha.

V našem textu je dokonce popis, jak to máme dělat. Když srovnáme výuku doma a ve škole, pak ve škole se výuka odehrává tak, že výuka někdy a někde začíná a někdy a někde končí. Škola je „tam“. Zde jsou jiné pokyny. Budeš o Bohu rozmlouvat, když budeš doma, venku, když budeš uléhat, vstávat. Tedy víra bude prostupovat tvůj život, vaši domácnost, vaše všechno. Zároveň víra u vás doma nebude žádné tabu. Nevěří se „od – do“ nebo „tam v kostele“ Čteme slova „budeš o Bohu se svými dětmi rozmlouvat“. Já bych dodal – dokud mají zájem o duchovních věcech s vámi mluvit. Tento přístup ukazuje, že to není tak, že se žije normální život a pak se jde na náboženství, nebo do kostela. A pak se zase žije normální život. Toto vede spíše k pokrytectví.

Občas zabrousím do různých diskusí ohledně výchovy. Přístupů existuje celá řada, jenže něco se nemění. A to je naznačeno v tomto textu. Když je strom suchý, nelze na něj nic naroubovat. Když jsou rodiče prázdní, odráží se to na dětech i kdyby děti chodili do nejlepších škol a církví. Tedy můžeme se rozhodnout pro ten či onen styl výchovy, někdo volí tresty, někdo domlouvá, někdo dává děti do školy, někdo je učí doma, můžete používat skvělé interaktivní pomůcky, ale klíčové je, kdo jsme. To statní je důležité, ale nikoliv rozhodující.

To, co zde čteme, jen potvrzuje staré výchovné pravidlo, že nejvíce vychováváme, když nevychováváme. Jinými slovy to, kdo jsme, rozhodujícím způsobem určuje, co dětem předáváme.

Proto první a zásadní krok ve výchově je vychovávat sami sebe. To pak ovlivní slovy našeho textu to, jak rozmlouváme, sedíme, jdeme, uléháme a vstáváme. To jsou obyčejné, každodenní, rutinní věci, ale právě z těchto věcí se skládá život rodiny a to, jak se při nich chováme, ovlivňuje naše děti. Nebo jinak řečeno, klíčové pro výchovu je, jak jsou naše rutinní záležitosti ovlivněny naší vírou.

Jenže jak se změnit? Mluvili jsme o tom, že rodiče mají dětem vštěpovat kdo je Bůh. Na jednom místě Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ J 15, 5

Štěp se roubuje do kmene a na jednu stranu je fyzicky mimo kmen, ale je propojen mízou. Jako vychovatelé, rodiče, ale vlastně každý z nás potřebujeme být napojeni na Krista, brát od něj životodárnou mízu a sílu do života a tím se proměňovat. Nebo lépe řečeno nechat se proměňovat Kristem. Ani to není záruka na dokonalé děti, jenže ta neexistuje. Zároveň je to základ.

Chtěl bych zakončit jedním příběhem, který se skutečně stal. Týká se muže pro mnohé z nás téměř neznámého, polsko-židovského lékaře Jánose Korczaka.

Na počátku své lékařské kariéry se Korczak věnoval opuštěným a zanedbaným dětem. Věnoval se jim nejen teoreticky, ale v roce 1911 založil ve Varšavě sirotčinec pro židovské děti a stal se jakýmsi polským Dickensem. Pověst o něm a jeho sirotčinci se rozlétla do celého Polska, proto byl požádán, aby stejný sirotčinec vytvořil také pro katolické děti, což udělal.

Založil svůj vlastní rozhlasový pořad, který ho proslavil po celém Polsku. Byl znám jako "starý doktor". Zároveň měl na svojí dobu naprosto revoluční názory na mladé. Věřil jim, a to se projevilo v tom, že jim dal důvěru a s ní spojenou zodpovědnost. Přiměl je, aby vydávali vlastní noviny, první dětské noviny v Polsku. Proměnil školy v samosprávné komunity. Mimo to napsal některé z velkých děl dětské psychologie.

Věřil, že v každém dítěti a mladém člověku hoří morální plamen, který, pokud je živen, může porazit temnotu v jádru lidské přirozenosti. Když přišel čas, aby děti z jeho péče odešly, říkával jim: "Nemohu vám dát lásku k člověku, protože není lásky bez odpuštění a odpuštění je něco, co se každý musí naučit dělat sám. Mohu vám dát jen jednu věc: touhu po lepším životě, životě v pravdě a ve spravedlnosti. I když teď nemusí existovat, může přijít zítra, pokud po tom budete dostatečně toužit."

Jenže pak přišla II. Světová válka. Protože byl Korczak Žid, byl v roce 1940 se s celým osazenstvem svého sirotčince nahnán do varšavského ghetta. V roce 1942 přišel rozkaz k transportu jeho dětí do koncentračního tábora Treblinka. Děti se spolu s ním museli rychle zabalit a jít k vlaku. Když průvod dětí v čele s Korczakem, který několik vyděšených dětí držel za ruku, dorazil na náměstí, přihlížející německý důstojník poznal v Korczakovi, autora své oblíbené dětské knížky Bankructwo małego Dżeka. Proto se důstojník rozhodl, že Korczaka vyřadí z transportu. Korczak však nabídku odmítl a nastoupil do vlaku s dětmi. Odjel transportem k branám smrti do Treblinky, kde společně se svými dětmi zemřel.

Jeho odkaz ale zůstal a to jak v jeho revolučním pedagogickém přístupu k dětem, tak i v těch, které vychoval před válkou a kteří válku přežili, navázali na jeho myšlenky a pokračovali v jeho odkazu.

Naštěstí nemusíme s dětmi odcházet do koncentráku, ale otázka je, co jim předáme? Jaký odkaz? Nemůžeme jim předat živou víru, protože víra se nedědí. Nemůžeme jim odmetat cestu životem, protože tím je naopak zničíme. Možná se nakonec naše děti rozhodnou špatně a zkazí si život. Možná se rozhodnou dobře. Důležité ale je, zda jim ukážeme směr.

Až se jednou v životě otočíme, nebude rozhodující, jakou základku studovali, jaké didaktické pomůcky používali, kde jsme spolu s nim cestovali, na jakých výstavách jsme byli. To vše je nepochybně důležité, je to hezká třešnička na dortu. Má to svůj smysl, ale rozhodující bude, jací jsme byli, když jsme slovy Bible vstávali, uléhali, chodili na cestách, chovali se k sobě navzájem, mluvili o druhých. A toto se nedá naučit. K tomu potřebujeme být proměněni tím, kdo je pravý vinný kmen. Ježíšem Kristem. Kéž jsme do něj vštípeni, naroubováni, abychom pak mohli Boží principy vštěpovat svým dětem. Někdy vědomě, a někdy nevědomě.

Zároveň pokud jste mladí, neztrácejte ideály, jděte za svými sny, které ale konfrontujte s Božím slovem a Božími zákony. Pokud vám v tom budeme my starší moci být pomocí, bude to pro nás výsada. Nevím, zda mluvím za všechny, ale za sebe a mnohé ano.

Ať nás Bůh mladé i starší vede a dává touhu zůstat při kmeni, kterým je Ježíš.