Žalm 23 -pokoj uprostřed nepokoje

Pokoj uprostřed nepokoje Žalm 23

Žalmy 23:1 Žalm Davidův. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

2 Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,

3 naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

4 I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

5 Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

6 Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. Ž 23

Nedávno jsem četl myšlenku od známého ekonoma T. Sedláčka, který napsal následující: „Navzdory prudkému nárůstu bohatství v minulých letech máme stále málo. Kolik toho musíme mít, abychom málo neměli? Co je to v nás za těkavost, která nedokáže nalézt spokojenost? Proč nedokážeme nalézt mír?“ Asi nyní očekáváte, že řešení je utéci do řečeno s Komenským Ráje srdce, kde člověk utíká před materiálnem do duchovna. Jenže když Židé konečně došli do zaslíbené země, dále museli bojovat. Augustin ve svých Vyznáních vyznává slavné nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě. Jenže i když Augustin Boha našel, jeho srdce dál prožívalo nepokoj, byť jiného druhu, než před jeho setkáním s Ježíšem. V něčem je tedy materiální svět podobný světu duchovnímu.

V obojím chceme stále více a nestačí nám to, co máme. Možná je to i proto, že platí, že s jídlem roste chuť. A tak na jednu stranu se máme mnozí celkem dobře, cestujeme, na stranu druhou čteme zprávy, které nás znepokojují a nakonec i na nás dopadají znepokojující události, které se vkrádají do našich životů. Nemůžeme utéci před nemocí, vztahovými krizemi, selháním svých dětí a dalšími silami, které trůní nad našimi životy a které nemáme pod kontrolou. Zároveň mnoho sdělení okolo nás v nás vyvolává touhu po věcech, které nepotřebujeme, ale máme pocit, že je nutně potřebujeme anebo že nám zkvalitní život. To všechno vyvolává pocit určitého nepokoje a nespokojenosti.

Občas se chodím koupat na místní rybník. Cítím se u něj jak někde na Bajkalu, protože skoro jediný jazyk, který tam slyším, je ruština nebo ukrajinštinu. Zároveň rybník slouží i jako umývárna místních bezdomovců. Když tak spokojeně sedím, přemýšlím o lidech z jiné sociální bubliny, než ve které se nacházím, nasávám exotický pach bláta a hnijících kytiček, k tomu se raduji, že se o rybník mohu sdílet nejen s dalšími lidmi, se kterými se moc nesetkávám, ale i početnými rodinami kačen a mnoha psů, prožívám pocit klidu, tak mě najednou napadne ďábelská myšlenka otevřít Facebook. Najednou vidím fotky z Jadranu, z Atlantiku a úplně mě to odvádí od pocitu totální spokojenosti, který jsem prožíval u místního rybníka. Proto Facebook rychle zavírám… protože přicházím o pokoj a sním spojenou spokojenost. Ano, jedná se o nadsázku, ale asi chápete, kam mířím. Jsme lidé nespokojení a nepokojní a to někdy kvůli objektivním důvodům jako je nemoc, strach a někdy kvůli prostě vrozené nespokojenosti, že chceme více a více…

Já sám někdy mohu přijít o pokoj kvůli tomu, co jsem vám s jistou nadsázkou popsal, zároveň jsem zažil i pár zdravotních karambolů a tam to legrace nebyla a najít skutečný pokoj když vám bouří vnitřnosti je těžké.

Někdy i navzdory dobrým okolnostem z mnohých z nás pokoj někdy cítit není, mnohem více nepokoj, spěch a vyčerpanost. Asi nám pomalu dochází, že to, jak toto změnit není ve zvýšení tempa nebo ve změně okolností. 

Pojďme se podívat na Žalm 23…

Dočetl jsem se, že charakteristikou ovcí je stádovost. Nicméně přesto, že je ovce stádové zvíře, zde čteme Hospodina je můj, nikoli náš. V souvislosti s ovcemi by byl logičtější plurál, ale není náhoda, že tomu tak v tomto případě není. Když jsem mluvil o nepokoji, pak jedním z jeho zdrojů je právě onen pohled u místního rybníka na FB, ale i pohled na úspěchy, manželství, výkonnost, schopnosti, zdraví a obdarování druhých. Najednou se nám zdá, že Hospodin je pastýř, ale pro druhé, se kterými se srovnáván, těm druhým žehná, je vede, ale nikoli mě. Může být, ale klíčové je, že tento přístup nebo toto východisko nemůže být základem našeho uvažování. Klíčem k upokojení je hledání odpovědi na otázku a v čem žehná PB mě bez toho, abych se srovnával. Když se vrátím k rybníku, pak nezávisle na tom, kde jsou jiní, já jsem požehnaný, protože mám sílu, čas, zdraví a nevím co ještě, abych k rybníku došel. Zároveň mám to nejcennější, co mít mohu a to je dar víry. 

Nebudu mít nedostatek. Nesmírně důležité sdělení: Nikoli že nemám, ale nebudu mít nedostatek. Zde je vyznání důvěry, protože důvěra souvisí s budoucností. Důvěřuji, že je-li skutečně Pán Bůh dobrý pastýř, pak se postará. Naším problémem totiž někdy bývá, že strašně moc energie vynakládáme na to, abychom si nějak pojistili budoucnost, protože se jí obáváme. Chápu, že máme žít zodpovědně, ale zároveň v důvěře. Možná bychom žalmistovi řekli, ale to nemůžeš takto napsat, přece nevíš, co bude, měl jsi napsatm, nemám nedostatek nebo neměl jsem nedostatek – pokud je toto tvoje zkušenost, ale nikoli nebudu. Jenže pisatel ví, že pokud bude Hospodin jeho pastýřem, bude mít dost. Čím méně tomuto důvěřujeme, tím více žijeme v nejistotě z věcí budoucích, ve strachu a vlastně i v pocitu nespokojenosti. 

Ve verši dva máme dvě roviny – odpočinek a vedení. Dočetl jsem knihu od J. Wesleym a co mě dorazilo, byl jeho pracovní výkon. Když mu bylo 85 let, týdně procestoval 30-40 mil denně na koni. V 86 letech byl nešťastný, že není schopen kázat více než dvě kázání denně a že nepíše více než 10 hodin denně, aniž by ho nezačali bolet oči. Mladým kazatelům radil: „Proč nejste svatější? Protože nevstáváte ve čtyři hodiny ráno. Nebo alespoň v pět – když nekážete. Protože celé dopoledne nevyužíváte na četbu užitečných knih“. Jeden z jeho žáků Oliver z Walesu urazil při cestách za farníky přes 100 mil na jediném koni, než ho uštval. Jiný ušel 1200 mil pěšky v zimě… toto nemá moc co do činění s odpočinkem a asi nemá cenu s těmito bratry srovnávat. Nechci hodnotit naší výkonnost, ale podívat se opět na zaslíbení, že Hospodin dává odpočinutí. Toto není to samé, jako že nám dává o týden dovolené víc. Ani dovolená totiž není cestou k pokoji a ke skutečnému odpočinku duše. Někdy si dokonce říkám, zde snaha co nejvíce cestovat, vidět, zažít, koupit není únikem před sebou samým, před prázdnou duší. Tím vůbec netvrdím, že kdo cestuje, je prázdný. Jen se ptám, zda někdy až posedlost zažít, není někdy únikem nebo snahou kompenzovat vnitřní prázdnotu, kdy v tomto žalmů vidíme, že skutečný odpočinek je s PB. Mimochodem možná právě proto mohli Wesley a další dělat to, co dělali. Nacházeli odpočinutí u Boha. Občas jsem byl přítomen nás některých křesťanských konferencích a kladl jsem si otázku, proč pětihvězdičkové hotely, proč opulentní hostiny a myslím, že to trochu ukazuje na jistou krizi západní v něčem naprosto vyčpělé církve, kdy přepych nahrazuje radost z Pána. Ale ptám se sebe i nás, kdy naposledy jsme zažili spočinutí v Hospodinu. 

V textu pak máme tři slovesa, kdy Hospodin jako pastýř vede, nikoli žene. Vždy bude něco nebo někdo, kdo nás povede, někdy také požene v před, nějaké síla nebo motivace, kdy motivace připomíná anglické “move” tedy hýbat, pohnout. Zde pastýř ovce vede a ne nadarmo se píše o klidných místech a o vodách nebo oázách. Je otázka, čím krmím svoji duši, svoje srdce. Kdysi jsem slyšel moderní parafrázi tohoto žalmu – Hospodin je můj kovboj, žene mě jak divou zvěř… žel toto je někdy častější realita. Nevím, kdy David psal tento žalm, ale v jeho životě nikdy nebyli klid. V první části byl psanec, ve druhé části král, který ale stále bojoval a to jak se svými nepřáteli tak i často sám se sebou. Přes tyto okolnosti vyznává, že mu Hospodin dopřává odpočinout, že mu dává život. Tedy nikoli až se změní okolnosti, až konečně bude lépe, ale navzdory okolnostem. Tohle jaké zřejmě onen pokoj převyšující naše pomyšlení. Normální je se uspokojit, když se vše uklidní a stane se dle našeho očekávání. Nadpřirozené je najít pokoj navzdory někdy tíživé realitě. 

Ona realita je v tomto textu vyjádřena obrazem smrti. Nechci hovořit o smrti, ale o tom, že se jedná vyjádření problému největšího, který je zde násoben ještě vyjádřením šera. Někdy je v Bibli naděje v tom, že Hospodin dal východisko a zlé se v dobré obrátilo. Je to v obrazech, že Bůh vyslyšel svoje věrné, nenechal je upadnout v zmar, někdy je toto i naše zkušenost. Zde je pak ještě jeden obrat a to obraz nepřátel. Smrt a vztahové problémy… obojí patří k věcem nejtěžším. V tomto žalmu ani jednou není dobré východisko nebo pozitivní závěr – tedy že žalmista nezemře nebo že z nepřátel budou přátelé. Je zde něco jiného: “I když přijde šero smrti, nebudu se bát. I když budu mít dál nepřátele – ty jsi Bože se mnou a dáváš mi hojnost”. Tedy pokoj nemusí přijít tím, že se situace změní, ale že se změní skrze Boží milost můj postoj k situacím, které nastanou a které někdy nebudou snadné. Zároveň to nijak nesnižuje naši touhu a snahu, aby se věci měnili k lepšímu a aby i změna okolností nám působila pokoj. 

Závěr je vyznání Boží dobroty a milosrdenství jako základního pohledu do budoucnosti. Jako životního nastavení. Není to to samé, jako vyznání, že snad se mi v životě dobře povede a proto je Bůh dobrý, protože mi dává, co chci. Ano, je za co být vděčný, je za co děkovat, dobré věci jako křesťané bereme jako projev Boží dobroty, zároveň ale není to jediný projev Boží dobroty. Ten největší je, že jsme nalezli PB a on nás a s jistotou o tom, kdo je PB můžeme jít životem a nalézat pokoj, po kterém tolik lidí touží a který nenalézá.