Identita udělená skrze šaty

Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním. Řím 13, 14

Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Kol 3, 9 - 10

Oba dva texty mají společný obraz oděvu. Zároveň se nečtou snadno, protože obraty obléci si Pána Ježíše Krista a obléci si nového člověka jsou dost abstraktní. Obléci si kalhoty je jasné, ale Krista? Nového člověka?

Abychom se dostali k odpovědi, musíme si vzít na pomoc Starý zákon. Pro určitý kontrast uvedu slova německo-židovského filologa Erika Auerbacha, který si v eseji Odysseova jizva všímá, že důležitým rozdílem mezi Homérem a Starým zákonem je, že Homér často popisuje zevnějšek postav, kdežto SZ v porovnání s Homérem tak činí minimálně. Pro Pána Boha je totiž důležitější vnitřek, nikoli vzhled, charakter, nikoli formálnost oděvu. Ve dvou známých biblických příbězích se dočítáme o postavách oděných do vznešených rouch. Farao sňal z ruky prsten, dal jej Josefovi a oblékl do šatů z jemné látky (Gn 41, 41). Haman odvětil králi: „Muži, kterého chce dát král poctít, ať přinesou královské roucho, které oblékal král.“ Oba úryvky jsou zasazeny do jiného prostředí, než je Boží lid. Jednou se jedná Egypt, podruhé o Perzii, tedy o říše, které chtěly provést genocidu na Božím lidu. Zároveň se jednalo o kultury, které si libovaly s porovnání s Izraelem ve vnějších symbolech moci, které se projevovali i vznešenými rouchy.

O oblečení se dočítáme v knize Genesis a to pětkrát a je velmi zajímavé, že vždy v určitém kontextu. Před tím než Jákob podvede svého otce a získá na úkor Ezaua požehnání, tak čteme: Potom Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, ty nejlepší, které měla doma u sebe, a oblékla svého mladšího syna Jákoba.  Gn 27, 15. Jákob svému nejmilejšímu synovi zhotoví pestře tkanou suknici a tím vyvolá závist jeho bratrů (Gn 37, 3) Támar si oblékne šaty chrámové nevěstky, aby se stala přitažlivou pro Judu, který se s ní vyspí. Při útěku od Putifarovi ženy u ní Josef nechá svůj oděv a to se opak stane předmětem doličným (Gn 39, 12). Josef poté, co se stal druhým mužem říše, začne nosit speciální šaty (Gn 41, 42). Co mají všechny tyto příběhy, kde se věnuje pozornost šatům, společného? Šaty v nich mají někoho ošálit. Jákob Esauovými šaty podvede slepého Izáka, Josefovi bratři potřou krví Josefovu suknici, aby podvedli svého otce a sdělili mu, že jeho nejmilejšího syna, Josefa, zabila dravá zvěř. Támar se převlékne, aby ji Juda nepoznal a svedla ho, Potifarova žena použije Josefovi šaty jako falešný důkaz, že ji chtěl znásilnit. Josef využije nové šaty, aby skryl svoji identitu před bratry.

Proto asi není náhoda, že hebrejský výraz pro oděv (beged) znamená též zrada, podvod, přesně jak je to v příbězích v knize Genesis. Toto nám připomíná úplně první příběh Bible, kde je zmínka o oděvu. Poté co Adam a Eva zhřeší, poznají, že jsou nazí. Čteme, že si spletli fíkové listy a přepásali se jimi. Poté jim Bůh udělá koženou suknici. Oděv je zde ale znamením hříchu a zrady. Závěr pochopitelně není, že oděv je špatný, ale první příběhy Bible si oděvu všímají v kontextu zrady a hříchu, aby ukázaly na nebezpečí, kdy člověk zamění zdání za skutečnost, věci viditelné za věci, které vidět nejsou, okázalost za tichost a skromnost. Rabbín J. Sacks píše: „Ti, kdo se odívají jako králové, mohou mít srdce otroků: bojácná, roztrpčená a pomstychtivá. Ti, kdo se oblékají do svatých rouch, mohou být zkažení – jako třeba synové proroka Samuele. Proto je židovství k oficiálnímu nošení rób spíše skeptické. Bůh učí lidi vidět především vnitřní hodnotu člověka.“ V podobném duchu je text z 1 Sam 16:7: Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“ V tomto verši se sice píše o postavě, ale člověka upoutají i šaty. A v kontrastu s tím čteme, že Pán Bůh se dívá k srdci.

Výjimkou a jakoby rozporem k tomu, co jsem říkal, je, že když SZ popisuje oděv kněží,         potom popisu oděvu kněze je věnováno dost pozornosti a je velmi podrobně popsán. Jak to tedy je? Šaty v příbězích Genesis a Exodu někdy příliš zvýrazňovali jejich nositele, někde překrývaly zkažený vnitřek či legitimizovali zradu nebo podvod. Kněžské šaty naopak měli upozadit toho, kdo je měl na sobě a vyvýšit Pána Boha, jeho slávu a svatost.

Jak to co jsem popisoval, souvisí s texty o svlečení starého člověka a oblečení nového a co si z  toho všeho vzít?

Příběhy v Exodu, které jsem v souvislosti s šaty zmiňoval, ukazují na to, jak lidé skrze šaty měnili svoji identitu to podle toho, čeho chtěli dosáhnout. Najednou byli někým jiným. Jákob se stal Ezauem – aby získal prvorozenství. Bratři udělají z Josefa mrtvolu – aby obelhali otce. Támar se převlékne za nevěstku – aby svedla Judu. Potifarova žena udělá z Josefa skrze jeho šaty v jejím pokoji cizoložníka, aby zničila jeho pověst. Josef zmate skrze převlečení svoje bratry, aby si mysleli, že je Egyptský hodnostář. Všichni se stávají někým jiným, aby něco zakryli. Dnes to děláme chytřeji, ale děláme to. 

Naše doba vymyslela skvělé nástroje na to, abychom měnili svoje identity, abychom se ukazovali slovy našich textů v šatech podle toho, jak se nám to hodí. A tak máme šaty úspěšných manažerů, rodičů, učitelů, kazatelů, služebníků v církvi, drsňáků, studentů atd. Později to K. G. Jung nazval personou, tedy společensky přijatelnou maskou. Problém ale je, že pod tím, co je vidět, se skrývá stín nebo ještě jiná realita, kterou vidí Pán Bůh a často i naši nejbližší.

A v tomto kontextu je třeba číst slova o svléknutí starého člověka, kdy se jedná svléknutí nejrůznějších identit a zároveň obléknutí nových šatů tedy nové identity a tou je, že jsme v Kristu Boží milované děti. Když jsem mluvil o šatech kněží, pak je třeba připomenout text z 1 P 2, 5, kde čteme, že jsme „svatým kněžstvem“, máme tedy v Kristu stejný status, jako SZ kněží. Naším oděvem se stal Kristus, tak jak jsme to četli na začátku.

Nemluvím proti tomu, že něco umíme, něco znamenáme, máme díky tomu i uznání okolí, problém je, když na tom postavíme svojí identitu, tedy odpověď na otázku, kdo jsem. Stejně tak problém může být, když používáme různé převleky k tomu, abychom s druhými nebo s Pánem Bohem hráli nepoctivou hru. Jakkoli to víme, přesto si opět můžeme připomenout, že PB se dívá na vnitřek.

V souvislosti s identitou bych chtěl zmínit ještě jednu věc. Nedávno jsem četl, že připomínáme otroky a tedy máme identitu otroků a to ve smyslu, že jsme někým neustále kamsi hnáni.  Navzdory automatizaci a užívání počítačů a dalších zařízení, které nám šetří čas a práci, se lidé dnes ženou více než před padesáti lety, aniž by měli pocit většího štěstí. A tak místo valchy máme pračky, ale nemáme čas. Místo telefonních budek máme mobily, ale nemáme čas. Místo složenek máme QR kódy, ale nemáme čas, místo kamen na uhlí, v kterých si sami topíme, máme dálkové vytápění, ale nemáme čas, místo lodí přes oceán létají letadla, ale nemáme čas, místo dopisů psaných rukou a jejich nošení do poštovní schránky máme maily, ale nemáme čas. Proč?  Protože nás žene dopředu pocit nespokojenosti, pocit, že nemáme dost, že nejsme spokojeni nejen s tím, co máme, ale i s tím, kdo jsme. Nevíme přesně co od života chceme, ale chceme víc, nevíme přesně, kým chceme být, ale nejsme spokojeni s tím, kým jsme. Následkem toho pak sami sebe ženeme dopředu a jsme tyranizováni okolím i sami sebou. Jenže spokojenosti nedosáhneme tím, že neustále hledáme, co nám chybí, nějaké další pomyslné šaty, ale že děkujeme za to, kým v Kristu jsme, co v něm máme, že nám dal nový šat. Že jsme skrze Krista a v Kristu svatým kněžstvem, jeho milovanými dětmi.

Závěr: Přemýšlejme nad tím, na čem stavíme svoji cenu, zda nemáme nějaké pomyslné šaty, které bychom měli dát pryč. Zda bychom neměli dát něco do Božího světla a tím prožít osvobození, po kterém možná toužíme. Kde bychom na sebe měli slovy Pavla „obléci Krista“. Zároveň nekončeme jen u přemýšlení, ale je-li třeba cosi změnit, udělejme první krok.