Moc neviditelného světa 2 Kr 6, 16

Neboj se, protože s námi jich je víc než s nimi 2 Kr 6, 16 (Moc neviditelného světa)

Kdykoli se aramejský král chystal do boje proti Izraeli, radíval se se svými služebníky: "Můj tábor bude na tom a tom místě." Muž Boží však izraelskému králi vždycky vzkazoval: "Dej si pozor a netáhni tímto místem, protože tam táboří Aramejci!" Izraelský král posílal zvědy na místo, které mu muž Boží označil a před nímž ho varoval, aby se tam měl na pozoru; stalo se tak ne jednou nebo dvakrát. Ta věc pobouřila mysl aramejského krále; svolal své služebníky a řekl jim: "Proč mi neoznámíte, kdo z našich donáší izraelskému králi?" Jeden z jeho služebníků řekl: "Nikoli, králi, můj pane. Je to prorok Elíša, který je v Izraeli. Ten oznamuje izraelskému králi i ta slova, která vyslovíš ve své ložnici." On poručil: "Jděte zjistit, kde je, a já ho dám zajmout." Oznámili mu: "Hle, je v Dótanu." Poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: "Běda, můj pane, co teď budeme dělat?" Odvětil: "Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi." Potom se Elíša modlil: "Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!" Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši. Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: "Raň tento pronárod zaslepeností!" I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova. Elíša jim řekl: "To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte." A dovedl je do Samaří. Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: "Hospodine, otevři jim oči, ať vidí." Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří. Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: "Můj otče, mám je dát pobít?" Řekl mu: "Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu."

2 K 6, 8 – 22

Když čteme tyto a další příběhy, pak se nám někdy může zdát, že se ocitáme na pomezí světa pohádek. Představa, že jsme obklopeni zástupy andělů, působí spíše jako nějaký barokní obraz a už vůbec se nám nezná, že by nám andělé nějak pomáhali – třeba tak, že by naše nepřítele ranili slepotou. Pojďme se ale na příběh podívat z bližší perspektivy.

Aramejci byl pastevecký národ, který bojoval s Izraelci a znepříjemňoval jim život. Zde se dozvídáme o tom, jak Elíša pomáhá Izraelskému králi v boji proti Aramejcům tím, že má zjevení od Boha, díky němuž se Izrael vyhýbá vojenské konfrontaci s tímto kmenem. Jenže král na to časem přijde a dojde k závěru, že v jeho vojsku je nějaký špeh nebo agent. Jasně se ptá, kdo z našich donáší? Služebníci velmi rychle řeknou, že se nejedná o agenta 007 ani o CIA, Mosad ani jiné výzvědné služby, ale o Elíšu. Co dělá Elíša? Snaží se pomoci Božímu lidu. Jaká je odměna – někdo ho prozradí. Nečteme, jak k prozrazení došlo, ale někdo ho prozradí. Podobně to někdy vypadá i v životě. Děláme bohulibé věci, někdy i v církvi nebo pro PB, sloužíme a ne vždy je výsledkem odměna, pochvala, ale někdy spíše opozice. Král dává poněkud bizardní radu – jděte zjistit, kde bydlí. Jenže služebníci přece jasně řekli, že prorok ví vše i co je vysloveno v králově ložnici. Král zjevně nepochopil, že to není jen Elíša, s kým je konfrontován. Doposud jsme se pohybovali v jedné rovině příběhu. V rovině, která je vidět, kterou by popsal historik nebo kronikář, která je jasná. Jenže zajímavé na tomto příběhu je to, že nám dává nahlédnout i do druhé – neviditelné roviny, do jiného, našim přirozeným očím neviditelného světa. Stejně to ale vypadá nejen v době Elíši, v době dávno minulé, ale i dnes. Bible často hovoří o neviditelném světě, i duchovní realitě, se kterou je třeba počítat.

Když se ráno probudí Elíšův služebník, vidí Aramejské vojsko, které si jde pro Elíšu. Ooznává, že jde o život, že je potřeba rychle něco dělat, a tak reaguje zcela přirozeně slovy, „co budeme dělat“.  Asi bych mu poradil takto – pokus se spočítat nepřátele, zvaž, zda prolomí vaše hradby, na strategická místa dej nejlepší vojáky, pokus se odlákat boj na jednu stranu města a druhou se pokus uprchnout… Prostě jednej prakticky, my bychom řekli moudře. Velmi často takto jednáme i v církvi, při našich rozhodováních a je to dobře, zároveň je to dobře jen zčásti, protože potřebujeme ještě jeden zrak, potřebujeme vnímat ještě jednu realitu, ke které nám nepostačí jen zdravý selský rozum nebo zdravý úsudek, jakkoli ten pochopitelně potřebujeme. Eliáš nejdříve řekne, neboj se a pak prosí – pane, otevři mu oči. Rád bych se zastavil u této modlitby. Neboj se z úst Elíši zní na první poslech tak, jak zní, proto, že Elíša byl „duchovní gigant“, měl mnoho zkušeností, nebo se prostě nebál smrti. Byl velmi blízko Boha, počítal s ním, zažil s ním mnoho dobrého a v takto důvěrném vztahu není pochyb, že se nebál a že toto očekával i od svého služebníka. Jenže Elíšovo neboj se, vychází z něčeho jiného: vidí jinou realitu a chce, aby jí viděl i služebník. Když Abraham obětoval Izáka, neviděl kozla chyceného v keři, ale Bůh ho viděl – proto se místu, kde měl být obětován Izák, začalo říkat, Hospodin vidí. Až když Abraham získá Boží pohled, najednou pozná, že Bůh má řešení. Jeremiáš píše 5, 21 píše: Slyš to přece, lide pomatený, bez rozumu! Oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší. Stejné píše i Marek 8, 18 Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se. Stejně tak čteme ve Skutcích 28, 26: Neboť srdce tohoto lidu otupělo, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.'

Naopak v Efezským 1:18 Pavel prosí za to, aby jeho čtenáři osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu.

Potřebujeme tedy nejen přirozený zrak, ale i zrak duchovní, rozpoznání Boží perspektivy. Když měl Samuel najít krále, slyší toto: Hospodin však Samuelovi řekl: "Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce." 1 Sam 16, 7

Aby člověk tento neviditelný svět viděl, potřebuje s ním jednak počítat, jednak potřebuje být s Bohem a prosit, aby mu Bůh ukázal svoji perspektivu, aby nám ukázal třeba i to, co vidět nechceme, ale především abychom viděli okolnosti i skrze jeho pohled. Pokud ztrácíme Boží perspektivu, upadáme do duchovní slepoty.

Jiná věc potom je, zda můžeme tyto texty vykládat i doslova. Existují skutečně duchovní bytosti? Andělé? V Bibli se o nich píše více než 250x, neomezují se na jedno historické období, ani na určitou část Písma, ani jen na několik pisatelů. Bible a její pisatelé s jejich realitou počítají, vyučoval o nich i Kristus. Je nad rámec kázání o nich vyučovat, ale snad jen tolik, že nejen existuj, ale že jich je mnoho, dokonce nemohou být sečteni (Zj 5,11), že někteří mají jména, že se o nich někdy píše jako o vládcích a mocnostech, jako sílách, trůnech a mocnostech. Že existují dobří a zlý andělé (Ř 8, 38, Ef 1, 21, 3, 10, 6, 12, Ko 1, 16, 2, 10, 15, 1 Pt 3, 22, Ju 8). Dále serafové a cherubové. Pomáhají věřícím, pomáhají při získávání nových věřících (Sk 8, 26, 10, 3) povzbuzují (Sk 27, 23-24), jsou přítomni při umírání (Lk 16, 22). Andělé se vyskytovali při narození PJK, během jeho života (varování Josefa, obsluhování v Getsemane Lk 22, 43), byli při jeho vzkříšení (odvalený kámen, oznámení ženám) a budou při druhém příchodu a při soudu.

Tedy duchovní svět existuje a my s ním máme počítat. I kolem tohoto sboru, kolem nás je Kristus, ale i andělé, duchovní bytosti. Nemodlíme se k nim, spíše reagujeme jako Petr. Ve Sk 12, 7 – 10 čteme, že jej anděl zázračně vysvobodil z vězení, nicméně později Petr říká, že jej vysvobodil Bůh. Tedy duchovní bytosti jsou podřízeny Bohu, Bůh ale jejich prostřednictvím jedná.

Najednou služebník Elíši vidí svět jinak a vidí, že je okolo Elíši armáda jezdců na koních. Jenže najednou nevidí Aramejci. Hebrejština zde nepoužívá výraz pro fyzickou slepotu, ale spíše pro zmatení. Podobně jako u textů, které jsem četl – mají oči a nevidí. V podobném duchu čteme: Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. 1 Kor 4,4 nebo 'Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.' J 12, 40.

Tedy snaha jít proti Božímu lidu, ale i nenávist, snaha ovládat způsobuje duchovní slepotu. Najednou se příběh obrací, a ti kdo viděli, nevidí. Vidíme zde neschopnost vidět věci tak, jak jsou, správně hodnotit skutečnost. Biblické vyprávění chce takto znázornit marnost jakéhokoli lidského úsilí, pokud se do věci nevloží sám Bůh, pokud chceme soudit jen svým rozumem. Toto je znásobeno tím, že před Aramejce přijde sám Elíša – tedy prokáže i odvahu, aby je dovedl do Samaří a oni ho nepoznají.

Paradoxní konec příběhu je v tom, že se Elíša modlí stejnými slovy, jako za svého služebníka, aby nepřátelé prozřeli. Když se tak stane, jsou v Samaří, tedy ve své zaslepenosti došli někam jinam – konkrétně se minuly asi o 15 km.

Nyní by měl přijít SZ konec – tedy pobití zajatců v lepším případě jejich prodání do otroctví. Takto uvažuje i král a ptá se, zda je má zabít. Ale Elíša nesouhlasil a dokonce králi navrhuje, dej jim chléb a vodu a pak je propusť. Tohle bylo něco víc než obyčejné jídlo. V Izraeli platila zvláštní pravidla týkající se jídla. Izraelci si nesedli ke společnému jídlu s pohany anebo s nepřáteli, protože s někým jíst byla vlastně smlouva. Jako když si podáte ruce. Při jídle se odkládaly zbraně, člověk byl při jídle zranitelný a tak si nesedl k jídlu s nikým, komu nedůvěřoval. Připravit stůl nepřátelským vojákům, to bylo to poslední, co by asi krále a jeho družinu napadlo. Avšak izraelský král Elíšu poslechl. Dal připravit hostinu, nakrmil nepřátele a pak jim dovolil jít domů. Aramejští vojáci se loučili se životem, a teď se vracejí domů. Jak to bude dál? Tihle lidé už do války proti Izraeli nepůjdou.  Prožili úžasnou věc – směli pocítit na vlastní kůži, jak je Bůh Izraelců jiný nežli všechno, co až doposud znali - je milosrdný. Je třeba dodat, že toto není SZ standart, že nadále budeme číst o vyhlazovacích válkách, že SZ je kruté čtení. Jenže často to je proto, že lidé – i Boží lid nebyl schopen vidět věci jinak. Z Boží perspektivy, z perspektivy neviditelného světa. Pak následovala msta, která rozhoupala další mstu. A to platilo nejen v otázkách msty, ale i v jiných oblastech lidského života.

Pokud neuvidíme vnitřním duchovním zrakem, pokud nebudeme svět vnímat z Boží perspektivy, budeme mít problémy a budeme se bát. Budeme odkázáni jen na vlastní úsudek a to, při vší úctě k vám, je málo. Tento vnitřní zrak se dá vybudovat, když budeme žít v boží blízkosti. Pak k nám ještě silněji bude zaznívat „nebojte se“.