Hadi na poušti a boj o požehnání
Z hory Hóru táhli Izraelci dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. Num 21, 1 – 9
Pokud někdy některý vedoucí naříká, že to má těžké, pak doporučuji číst Mojžíše. Ten to měl někdy šílené. Zde se opakuje obraz, který čteme stále dokola. Izrael vyjde z Egypta, má před sebou vidinu zaslíbené země, jenže jakmile přijdou problémy, tak to schytá Mojžíš. Zde mu vyčítají, proč jsi nás vyvedl z Egypta, nemáme co jíst, mana nám už nechutná, nemáme jistotu, měl jsi nás nechat v Egyptě. Představte si, že se za lidi obětujete, děláte pro ně první poslední a oni se vám odvděčí těmito slovy. Muselo to být pro Mojžíše nesmírně zraňující a kruté. Jenže i to je někdy úděl vedení.
V tomto příběhu slova reptajících nesnese ani Pán Bůh a potrestá je skrze hady. Lidé nakonec utíkají za Mojžíšem, aby se za ně modlil. Jak bychom čekali, že Mojžíš zareaguje? Možná slovy „kdo chce kam, pomozme mu tam“ nebo trochu hruběji „jen si vyžerte, co jste si způsobili až do dna“. Dobře vám tak. Jenže Mojžíš projevuje další obrovskou kvalitu vedoucího – nejen že unese nespravedlivou kritiku, ale nemstí se, nepočítá křivdy a místo toho se za Izraelce přimlouvá. Jako mnohokrát i nyní se za ně modlí. Za ty, kteří mu před pár hodinami spílali. Hospodin vyslyší jeho přímluvy a řekne mu, aby udělal z bronzu hada Ohnivce s tím, že ten kdo se na něj podívá, zůstane naživu. Z hada, který škodil, se stává had přemožený. Jakoby symbol přemoženého zla dával vysvobození.
V textu vidíme, že proti Božímu lidu vystupují zlé mocnosti, v duchu novozákonního texty, že nebojujeme svůj boj proti tělu a krvi. A to je zřejmě další rozdíl mezi firmou a církví, potažmo managementem a staršovstvím.
Zároveň ale je to lid sám, který tyto temné síly přivolává svým reptáním proti Bohu a vedení. Kdekoli se člověk staví proti Bohu, otevírá se temným silám. Tím není řečeno, že člověk nemá kriticky nahlížet na svoje vedoucí. To, co dělají ale Izraelité, není kritika, ale smrtící a zlá kritika, nevděčnost, malomyslnost a vlastně i rouhání – čímž se otevírají zlým nebo chcete-li pekelným silám.
Výsledek Mojžíšovi modlitby známe – to, co zabíjí, ztrácí po Mojžíšově přímluvě, ale i pokání Izraelců moc. Tento příběh se stal základem i pro známý text v J 3, 14 – 16: Jan 3:14 Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. K hadovi, který se stal záchranou Izraelcům, Jan přirovnává Božího syna, který se stal záchranou nám. Tak jako hadi byly smrtícím nástrojem vykonání Božího trestu, tak i kříž byl nástrojem Božího hněvu. Tak jako se vyvýšený bronzový had stal nástrojem záchrany, tak se stal Boží syn vyvýšený na kříži nástrojem záchrany. A zde bychom mohli končit. Bůh se o svoje děti stará navzdory tomu, co někdy vyvádějí. Když stojíme na prahu nového školního roku, určitě bychom toto mohli dosvědčit z minulosti a to nejen, že nám PB daroval spásu, ale že se o nás staral a projevoval nám svoji milost.
Jenže příběh pokračuje dál. Co uděláte, když se vám stane, že máte s něčím dobrou zkušenost? Třeba že uděláte výborný koláč, najdete nějakou skvělou metodu jak se učit slovíčka z němčiny, někdo vám poradí nějaký cvik, který vám pomůže s bolestmi zad, konečně najdete metodu, jak motivovat vaše dítě, aby si začalo bez odmlouvání čistit zuby… Odpověď je, že to zopakujete.
Dobré věci a dobré zkušenosti je třeba opakovat, protože díky svým jedinečným vlastnostem jsou určitou zárukou, že nám přinesou opět něco dobrého. A přesně v této logice jednali s bronzovým hadem Izraelci. Když hadi zmizeli, bronzového hada si někam schovali, aby ho při některé jiné příležitosti využít a aby jim poskytl stejnou pomoc jako v tomto příběhu. Udělají to, co mnozí křesťané po nich.
Pokusí se požehnání, Boží moc nebo nějakou metodu nějak zakonzervovat. To, co přinášelo požehnání kdysi, přece musí přinést požehnání i nyní. To, co přináší požehnání jedněm, přece musí přinést požehnání i druhým. Postupně se vytrácí ten, kdo je zdrojem požehnání a nahrazuje ho „správná metoda“, „správný předmět“, „správný styl“ atd. Stejně to dopadne s hadem. Izraelci ho zakonzervují.
Přečtěme si, jak nakonec zakonzervovaný stříbrný had dopadl: V třetím roce vlády izraelského krále Hóšey, syna Élova, se stal králem Chizkijáš, syn Achazův, král judský. Bylo mu dvacet pět let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě dvacet devět let. Jeho matka se jmenovala Abí; byla to dcera Zekarjášova. Činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec David. Odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán. 1 Kr 18, 1 - 4
V rámci náboženských reforem Chizkiáš hada, kterého Izraelci přechovávali okolo 700 let, zničí. Na první pohledy docela kruté a nekulturní. Jenže Chizkáš dobře věděl, proč to udělal. Smysl jeho reforem směřoval ke skutečné obnově, ke změně srdcí, nikoli k povrchním reformám spočívajících ve vylepšení chrámové architektury nebo ve vylepšení chval v chrámu.
Chizkiáš věděl, že pokud nemají Izraelci dopadnout jako ti, kteří padli na poušti hadím uštknutím, musí důvěřovat v Pána Boha, nikoli v jakési nadpřirozené předměty nebo metody.
I my jsme si leccos vyzkoušeli, máme lecjaké zkušenosti, leccos nám jde, existuje mnoho dobrých křesťanských know-how knih a návodů a moudrý vedoucí a moudrá církev se ráda poučí. Jenže zároveň platí, že to, co přineslo požehnání jiným a dokonce kdysi i nám, není jakýmsi automatickým klíčem k požehnání, na který se lze spolehnout. Platí, že se znovu musíme učit spoléhat na Boží milost a vedení a že ani dva kazatelé, ani MC, ani služba dětem není automatickým spouštěčem požehnání.
Stejně tak v práci, v rodině – možná jste se polepšili v komunikaci, zdokonalili v některých dovednostech, ale stejně znovu se musíme učit důvěřovat PB. A když je dnes volba starších, pak toto je úkol i staršovstva při jeho vedení sboru.