Exodus 7, 1 - 6

Exodus 7:1 Hospodin řekl Mojžíšovi: "Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem.

2 Ty mu povíš všechno, co ti přikážu, a Áron, tvůj bratr, bude mluvit s faraónem, aby propustil Izraelce ze své země.

3 Já však zatvrdím faraónovo srdce a učiním v egyptské zemi mnoho svých znamení a zázraků.

4 Farao vás neposlechne, ale já vložím na Egypt svou ruku. Vyvedu zástupy svého lidu, syny

Izraele, z egyptské země, ale ji postihnu velkými soudy.

5 Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu Izraelce z jejich středu."

6 Mojžíš a Áron učinili přesně tak, jak jim Hospodin přikázal.

10 egyptských ran – jak se dívat na znamení v Bibli? Stala se nebo se nestala?

Starověký Egypt byla několik set kilometrů dlouhá a asi 10 až 20 km široká oáza po obou březích řeky Nilu. Když opadly letní záplavy, při nichž hladina řeky stoupala asi o 5 až 7 m, byla zavlažená a pohnojená půda neobyčejně úrodná. Pokud se toho dobře využilo, mohl Egypt uživit daleko víc lidí, než na té malé ploše mohlo žít. Pěstování a skladování obilí však bylo třeba prozíravě organizovat ve velkém měřítku, také proto, že jeden rok byly záplavy velké a jiný rok nedostatečné. Tak se starým Egypťanům a jejich říši podařil jeden z prvních "hospodářských zázraků" v dějinách: vznikla země, kde bylo vždycky co jíst… Přes tuto zajištěnost se Mojžíš vydává k faraónovi, aby dosáhl propuštění svého kmene. Proč – o tom později. Farao se pochopitelně zdráhal a tak musí přijít řada zásahů Hospodinových, které stupňují tlak a dodávají Izraelcům odvahu. Nakonec v noci o svátku Pesach /Velikonoc/ odejdou a Bůh zmaří i poslední faraónův pokus, přivést je zpátky násilím. Izrael vedený Mojžíšem se vrací na poušť: nemá co jíst, ale je zase svobodný.

V souvislosti se Egyptskými ranami, ale nejen jimi, se moderní čtenář těžko ubrání otázce, zda se tyto události "skutečně staly". Nějaký "vědecký důkaz" tu rozhodně není možný, protože máme k dispozici právě jen biblické svědectví, které sleduje jiný cíl. Chce právě vyzvednout, jaký význam a smysl mělo vysvobození z Egypta pro budoucnost izraelských kmenů. Pro biblické autory a celou další tradici byl tento význam a smysl, z něhož čerpali svoji víru, důležitější a skutečnější než objektivní konstatování faktů.

Zkusme si představit, že bychom měli k dispozici vzorek vody, která se podle Ex 7,17 "proměnila v krev". Laboratorní rozbor by mohl ukázat "vysoký obsah červenavého jílu", anebo třeba "mimořádný výskyt hemoglobinu". Následovala by ještě další čísla - ale co bychom si s nimi počali? Dodal by někomu z nás třeba i "výskyt hemoglobinu" takovou důvěru a odvahu, jakou projevili dávní izraelští otroci, když utíkali z egyptských cihelen? A změnil by se v tom či onom případě nějak podstatně smysl biblického vyprávění?

Navíc pokud jde o závaznost přírodních zákonů je dnešní věda v jistém smyslu daleko skromnější: ví, že sotva nějaký jev se dá úplně vyloučit. Podobně je tomu třeba se "samovolným" zmizením nádoru nebo vyléčením nemoci. 

Lidé, kteří ty biblické zázraky zažili, jim dobře rozuměli. Dodávaly jim odvahu, povzbuzovaly, varovaly. Zároveň je třeba dodat, že víra se především probouzí oslovením a vzniká odvážnou odpovědí člověka. Nedá vynutit žádným důkazem, jakkoli tím není řečeno, že víra nemá nic společného s rozumem. Nebezpečí je, tzv. víra, která "chce znamení", jak říká Ježíš (Mt 12,39), jen ze zvědavosti a pro senzaci - ale takoví lidé se jich nedočkají. K tomu biblické zázraky nejsou a nebudou. (Podle: Sokol Jan, Čtení z Bible, ČBS)

Farao a pokora

Z kontextu příběhu víme, že Mojžíš je povolán k tomu, aby vyvedl Izrael z „domu otroctví“, tedy z Egypta. Jde s Aronem za faraonem a prosí, aby farao nechal Izrael odejít. Faraonova reakce je známá – nikam vás nepustím. Ex 5, 1 -2…zajímavá rozprava. Toto říká Hospodin – reakce, a kdo to je? Neznám ho. Farao byl totalitní despota a měl naprostou moc nad životy svých poddaných. Navíc byl pro Egypťany vtěleným božstvem. On sám byl bůh tak jakýpak další bůh?  Výsledkem M. prosby je, že Izrael dostane ještě více naloženo – „aby měli co dělat a nevymýšleli nesmysly vv. 9. (někdy podobně jednáme s dětmi). O faraonovi později čteme, že mu Bůh zatvrdil srdce, jenže je otázkou, jak moc tomu šel farao naproti. Jak moc popisovaná zatvrzelost plynula z toho, že farao se choval tak, jak se choval, jak moc toto plynulo z jeho bohorovnosti. Za zkušenosti vím, že častokrát lidé, kteří postrádají pokoru, jsou lidé vůči PB hodně zatvrzelí. Augustin v souvislosti s pokorou napsal:  Pokora, je uznáním vlastní míry a poctivým sebepoznáním. V ní poznává člověk meze, které jsou mu stanoveny, že je člověkem a ne Bohem. Toto zjevně nejen faraonovi chybělo.

Duchovní spirála 

Podívejme se na děj podrobněji. Když děj pročítáme, zjistíme zajímavý refrén. Hospodin skrze Mojžíše nařídí faraonovi „propusť můj lid“. Farao řekne, nepropustím. Poté dojde k další ráně. Farao poznává, že je zle, prosí Mojžíše, aby prosil Hospodina, aby ustala, že lid bude propuštěn. Skutečně se tak stane a faraonovi… máme na to krásné české slovo otrne a na svůj slib rychle zapomene. V různých obměnách bychom tuto pomyslnou spirálu viděli stále dokola. Bože je zle, Bože pomoz a nakonec Bože dej mi pokoj a nech mě dělat, co chci. Ne vždy při každé ráně je toto patrné, ale při některých ano – Ex 9, 34 Když farao viděl, že přestal déšť a krupobití i hromobití, hřešil dále. Zůstal v srdci neoblomný, on i jeho služebníci.. Později dokonce bohorovný farao přiznává, že on i jeho lid jsou ničemové (např. při krupobití a kobylky). Faraon se tímto stává prototypem mnoha lid před i po něm. Ve válce prý platilo toto heslo: „V zákopech neexistují ateisté.“ Myslím, že toto neplatí pouze na zákopy, ale i na jiné vyhrocené situace.  Řekl bych, že tváří tvář bolesti nebo mluvou děje, tváří v tvář ranám ne snad neexistují, ale není mnoho ateistů. Když nás tiskne život ke dnu, jsme schopni slibovat, vyznávat, modlit se a nevím co ještě. To je v pořádku, jenže je třeba vidět, že svým způsobem se takto choval i faro, který byl Božím nepřítelem. Farao při popisovaných ranách ztrácí jednak osobní pohodlí, jednak i prestiž: Ex 10, 7 Faraónovi služebníci řekli: "Jak dlouho nám bude tento člověk léčkou? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu, svému Bohu. Což jsi dosud nepoznal, že hrozí Egyptu zánik?"  Závěr z chování a postoje faraona nemodlit se, neprosit Boha v dobách krize. Závěr je modlit se a hledat nejen v dobách krize a životních ran. Dobře to vystihuje prorok Abakuk slovy:  I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. Ab 3, 17 – 18

Vděčnost a smysl vyvedení z Egypta

Při podrobném čtení textu dojdeme k zajímavému zjištění. Ex 7, 16 – propusť můj lid… proč? Ať mi slouží v pustině. Tedy důvodem je oddělení se od Egypta je, aby Izrael mohl sloužit nebo jinak řečeno uctívat Hospodina. Nejedná se tedy jen o jakousi cestu do svobody, ale cestu, jejíž cíl je sloužit. Nyní nastane smlouvání. Po čtvrté ráně vidíme malý faraonův ústupek – můžete tedy, ale tady v zemi, potom další ústupek - nechoďte moc daleko (8; 20, 24).  Po kobylkách opět ústupek -tak jděte, ale nechte mi tady ženy a děti (10, 11). Po temnotě jděte, ale nechte nám tady tedy dobytek – tedy mj. nástroj k obětem (10, 25). Proč Mojžíš tuto nabídku odmítá? Proč chce všechno? Vraťme se k důvodu odchodu z Egypta. „Musíme odejít, protože chceme sloužit.“ Přiznám se, že téměř vždy jsem četl a slyšel, že důvod odchodu byla touha po svobodě. Možná také, ale přinejmenším zde se o tom nepíše. Kladu si otázku, zda masivním důrazem na svobodu, jako důvodu vyjití, do příběhu příliš nepromítáme svoji představu a to v tom smyslu, že svoboda je pro nás velmi vysoká hodnota. Jenže slova, že důvodem ochodu je služba Hospodinu ukazují, že být s Hospodinem, žít pro něj a sloužit mu je ona nejvyšší hodnota. Pochopitelně toto se dá lépe uskutečnit ve svobodě, nicméně svoboda zde není hlavní meta. Pokud by cílem byla především svoboda Izraelců, potom by hlavní poselství tohoto důležitého příběhu byl antropocentrismus – nebo, česky řečeno, v centru je člověk. Jeho touhy, potřeby a nevím co ještě. Jenže v centru Bible je Bůh sestupující na tuto zem. Písmo ale i příroda svědčí především o Boží slávě a my z toho pochopitelně můžeme brát užitek. Jde totiž o to, že člověk nemusí být vůbec svobodný, i když není nikým vnějšně utiskován a tedy žije ve svobodě. Tedy Izrael má vyjít, aby sloužil Hospodinu. Usiluje o dar svobody ale ne pro svobodu samotnou.  Zde je velmi důležitý princip.  Jedna z klíčových vlastností křesťanství je vděčnost za věci nebo spíše oblasti života, které mám a o kterých vím, že jsem si je nijak nezasloužil. Mám na mysli zdraví, přátele, děti, tento sbor, svobodu atd. Toto vědomí by mě mělo vést k vděčnosti ale i k hledání, jak tuto vděčnost vyjádřit. Jedním ze způsobů je popsán právě v Exodu – jedná se o službu Hospodinu. Službu ne „z musu“, ale protože jsem vděčný.

Kompromis

Je zde ale stále ono postupné faraonovo smlouvání. Mojžíši tak si služ, ale jen trochu. Něco nech mě, něco si vezmi. Zde Hospodin vede Mojžíše, ale i nás k tomu, že nejde následovat Hospodina napůl. Možná se řeknete, že toto je tak trochu fanatismus. Pro mnoho lidí je těžko přijatelné, že křesťanská víra, stejně celý popisovaný příběh staví Izraelce před volbu. Před rozhodnutí, které by se dalo shrnout slovy buď vše a nebo nic.

A právě nad tím bych se chtěl zastavit. Pokud na něco vsadíte, potom tato skutečnost nutně znamená, že se něčeho vzdáte. Můžete vsadit pouze omezený počet čísel, můžete se rozhodnout pouze pro jednu cestu, pouze pro jednoho partnera… a vše ostatní nechat. Skutečná volba tedy znamená nejen rozhodnutí pro určitou věc, oblast. Zároveň znamená i rozhodnutí proti, ve smyslu něčeho nechat. V tomto příběhu nechat za sebou Egypt. Existuje ale i jiná reakce na volbu - přibrat si další věc k již stávající. A další a další. Někdy to může být proto, že se volby bojím. Radši než abych určité věci nedělal, jisté oblasti odmítl, přibírám si další.  Ptal jsem se, zda není fanatismus, že nás víra a následování staví před volbu. Moje otázka zní, zda volba není mnohem čestnější způsob vyrovnávání se s životem, než způsob "tak trochu".  Zda ono dnes tolik populární "od každého náboženství kousek" není pouze poplatnost době, strach před volbou. Křesťanství resp. Kristus skutečně staví člověka před volbu. Zároveň je třeba dodat, že se nejedná o fanatismus, ale pouze o odmítnutí "tak trochu" života.

Dvojí svět

Poslední myšlenka se týká toho, co bylo v nadpisu tohoto kázání, který je na nástěnce. Farao byl pro Egypťany bohem, stejně tak Nil, který byl napaden první ranou. Farao rozhodoval o životě a smrti mnoha lidí, stejně tak Nil, který byl dárcem nezbytné vláhy. I proto se Nilu přinášeli lidské oběti, které jsou popsané i Bibli. Z hlediska Egypťanů a Židů se jednalo o boj bohů, který se nějak konkrétně projevoval. Na jednom místě ruský spisovatel Dostojevkij napsal, že v tomto světě ďábel bojuje s Bohem a bitevním polem je srdce člověka. My bychom mohli dodat, že to co se děje v srdci, se potom promítá i v jednání. Otázka je, jaké síle se člověk otevírá. Co nás ovládá. Neovlivníme duchovní svět, ale ovlivníme, čemu se otevřeme. Konkrétně co čteme, komu nasloucháme, kdo nás ovlivňuje. Tlak, kterému jsme vystaveni dnes a denně, je obrovský a my se máme učit jej kompenzovat. Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Fil 4, 8 Věcí, které jsou v duchu tohoto textu, kolem nás moc není. Zároveň nás pisatel vybízí, abychom je hledali a přemýšleli nad nimi, protože to v konečném důsledku ovlivní, čemu se otevřeme, jakou sílu nechám, aby pracovala v naší mysli.

Závěr: Viděli jsme několik věcí, které souviseli s příběhem vyvedení z Egypta. Myslím, že mnohé z popsaného je mnohem zajímavější, než důkaz, zda se našel nebo nenašel na březích hemoglobin, který kdysi způsobil proměnu Nilu na krev. Myslím, že více než z hemoglobinem v Nilu, spíše zápasíme s otázkou pokory, víry, která se projevuje jen když je mi zle, služby a vděčnosti Bohu, kompromisů a všichni více či méně zápasíme o to, čemu se otevíráme. Přál bych nám, abychom v těchto zápasech příští týden jako jednotlivci ale i jako sbor uspěli.

1.      Jak se díváte na 10 egyptských ran? Myslíte, že se jedná o doslovný popis historických událostí?

2.      O faraonovi čteme, že mu Bůh zatvrdil srdce. Zároveň ale vidíme, že to byl farao, který Bohu odporoval a který se mu v podstatě stavil na roveň. Zažil jsi někdy něco podobného? Tedy člověka, který byl zatvrzelý vůči Bohu? Co ho k tomuto postoji vedlo? Hrozí tento postoj i křesťanům? Proč?

3.      V textu čteme termín „duchovní spirála“. Pokus se tento stav popsat svými slovy. Jak se s touto spirálou vyrovnáváš ty? Jak jí předcházet?

4.      Obvykle se vyvedení z Egypta vykládá jako „krok do svobody“. V textu ale čteme jiný koncept. Jaký? Není důraz na službu (vyjděte, abyste mi sloužili) přehnaný? Proč od nás chce Bůh službu? Není to despotické?  Jak si představuješ „službu“?

5.       V textu čteme o smlouvání faraona s Mojžíšem. Farao chce, aby Izraelci odešli a sloužili, ale… jen z části. Jak reaguje Mojžíš? Kde jsi ty v pokušení kompromisu? Jak se s tím vyrovnáváš?

6.      Věříš, že existuje dvojí svět? Jak tuto realitu vnímáš? Jak ovlivňuje „bůh Egypta?“

7.      Co jsi si z tohoto studia nejvíce odnesl?