Babylonská věž

Genesis 11:1 Všichni hovořili týmž jazykem a týmiž slovy.

2 Jak se lidé stěhovali na východ, nalezli v zemi Šineár údolí a usadili se v něm.

3 Řekli si mezi sebou: „Do toho! Udělejme si cihly a vypalme je v ohni!“ Cihlu měli místo kamene a živici místo malty.

4 Řekli: „Do toho! Vystavějme si město a věž, jejíž vrchol pronikne nebesa! Zjednejme si věhlas a nebuďme rozptýleni po celé zemi!“

5 Jahve sestoupil, aby se podíval na město a věž, které lidé postavili.

6 A Jahve řekl: „Hle, jsou všichni jedním lidem a hovoří týmž jazykem a toto je počátek jejich podnikání! Nyní už pro ně nebude žádný záměr neuskutečnitelný.

7 Do toho! Sestupme! A zmateme tam jejich řeč, aby už jedni druhým nerozuměli.“

8 Jahve je odtud rozptýlil po celém povrchu země a oni přestali to město budovat.

9 Proto se mu dostalo jména Bábel, neboť právě v něm Jahve zmátl řeč všech obyvatel země a odtud je rozptýlil po celém povrchu země.

Věžové chrámy se stavěly ve staré Mezopotámii. Nejslavnější měl Babylon a nazýval se „dům základů nebe i země“. Věž měla 7 poschodí a byla vysoká asi 90 metrů. Menší věže měla i jiná města. Nejvyšší poschodí se nazývalo nebe. Hebrejsky bychom zde četli doslova „a její hlava (myslí se té věže) ať slouží jako nebe“. Nebo jinak – ať je nám za nebe. Jádrem snahy je tedy vytvořit si svépomocí ráj či nebe. Podívejme se ale ještě podrobněji. Kde si lidé tuto věž postavili? Od východu (srv. Gen 2, 8)… (hebrejsky mi-kedem) – tedy vzdalují se ráji, a tím Bohu. Zajímavý je též materiál, kdy místo kamene a vápna použijí cihly a (doslova) lepkavou zemi. Jinými slovy používají náhražky. Toto zde není náhodou. Lidé si chtějí zbudovat nebe na zemi a zároveň vědí, že se nejedná o snadný úkol – proto vymýšlí lepší a jistější způsob, materiál, jak se do nebe či jak si nebe na zemi vybudovat.

Jak jsem již říkal, v hebrejštině můžeme číst „a její hlava (myslí se té věže) ať slouží jako nebe“. V tomto „nebi“ se konal u Babyloňanů svatý sňatek, protože zde vstupovala kněžka, která v kultickém dramatu hrála bohyni. V každém poschodí odkládala něco ze svého oděvu, do posledního poschodí vstupuje obnažená. Tam na ni čeká kněz, který v zastoupení boha s ní má zplodit potomka a tedy zajistit budoucnost říši a který zajistí nastolení zlatého věku. Stavba věže je tedy prostředek k nastolení nového, blaženého věku, k vytvoření ztraceného ráje. Do tohoto ráje se ale lidstvo chce navrátit bez boha.

Když se rozhodnou stavět, domluví se „učiňme si jméno“ nebo jeruzalémské Bible“ „zjednejme si věhlas“. Ono učiňme si jméno, vlastně znamená „vytvořme si něco, v čem se budeme shromažďovat“. V Bibli častokrát „shromažďovat se v Božím jménu“. Zde se pořadí převrací – budeme se shromažďovat ne v Božím jménu, ale ve svém vlastním jménu – tedy v tom, co jsme si my sami vytvořili. To, co nás potom sjednotí, bude společný projekt – stavba věže nebo společné hledání ráje. V dějinách bylo nespočetně těch, kteří slibovali krásné zítřky nebo ráj na zemi. Byli to jak totalitní režimy, tak současné reklamy. Poselství bylo vždy stejné – přineseme lepší zítřky a víme jak na to.

Jenže do tohoto sestupuje Hospodin,.a dochází ke zmatení jazyků. Najednou si lidé přestávají rozumět – i když se snaží o stejnou věc. Najednou spolu nemohou dál stavět, protože pokud si lidé nerozumí, nemohou nic dělat společně. Jméno té věže se jmenuje bábel, což se dá přeložit jako zmatek, ale i jako blábolov.

NZ opakem tohoto příběhu je příběh Letnic. Sk 2:4 Všichni byli naplněni Duchem Svatýma a začali mluvit jinými jazyky,b jak jim cDuch dával promlouvat.  5 V Jeruzalémě pobývali Židé, zbožnía muži ze všech národů, které jsou pod nebem.b  6 A skdyž sse sozval ten zvuk, sešlo se mnohot5 lidí a byli zmateni,a protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.

Zde si naopak nikdo nerozumí, lidé přichází z různých míst, aby uctívali Pána Boha. Dochází k vylití Ducha a lidé si rozumí. Jejich jednota není postavena na společném projektu – ten přijde později třeba v podobě zakládání sborů a misie ale na základě naplnění Duchem. O co jde – kde je Duch svatý, tam je láska, a kde je láska, tam vládne porozumění. Ne nadarmo je velepíseň lásky vložena mezi kapitoly, v kterých se píše o darech Ducha.

Na obou příbězích vidíme několik důležitých oblastí. Může se nám zdát poněkud primitivní snažit se pomocí věže se setkat s bohem či vytvářet si mosty ke světlým zítřkům. Dnes si zřejmě nebudeme stavět vysokou věž, boha nechápeme místně. Zároveň to je možná tak vše, čím se od našich předků lišíme. Ve snaze o vybudování ráje, se nelišíme. Stále je zde mnoho možností a způsobů, jak si zabezpečit pokoj, spokojenost, klid, radost svým úsilím zároveň bez Boha.

Pointa příběhu je ale něco jiného – je to ono blábolení, tedy neschopnost se domluvit nebo čeština má ještě lepší výraz – neschopnost nalézt společnou řeč. Možná jste to zažili i vy, kdy člověk něco druhému sděluje, sděluje to stejným jazykem, ale je to podobné, jako kdybyste mluvili na jiné frekvenci. Víte co slova toho druhého znamenají, slyšíte si, rozumíte si, ale nekomunikujete - tedy nejste skrze řeč spojeni. Zároveň vidíme, že skutečná jednota – tedy v církvi pochází od Boha. Na první pohled toto vypadá jako samozřejmost, jenže když se podíváme na problémy první církve, jak je popisuje NZ, potom se v zásadě jedná o dvě věci. Falešné učení a rozkoly nebo rozdělení.

1 Kor 1:10 Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. jednomyslní  11 Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.

Jak 4:1 Odkud jsou boje a hádky mezi vámi? Zdali ne odtud -- z vašich rozkoší, které bojují ve vašich údech?

Když přemýšlím nad sborem, uvědomuji si nebezpečí, které může – stejně jako v každém sboru nastat, když si lidé přestanou rozumět. Důvod je, jednak uděláme si ráj na zemi, jednak ale i to, že Hospodin nechce se stavbou nic mít. Kde není Bůh, není časem ani porozumění. Nebo je porozumění, ale ne v duchovních věcech. Buď se o nich vůbec nebavíme, protože cítíme, že bychom si neporozuměli nebo neměli o čem mluvit nebo si prostě nerozumíme. Zato si rozumíme v otázkách politiky, práce, sportu a nevím jakých dalších oblastí.

Když se ještě vrátím k Letnicím jako opaku stavby věže. Když se podíváme na církev, potom vidíme, že má všechny předpoklady k neporozumění. Dokonce bych řekl, že církev je sociologický nesmysl. Bohatí, chudí, vzdělaní, méně vzdělaní, všechny generace, různé náhledy na výchovu, život atd. V podstatě je to jako sud s prachem, který může kdekoli bouchnout. Jednota je potom dar, který není vůbec automatický. Jeden ze způsobů, kde se jednota projevuje je právě řeč – o tu jde v obou příbězích. V souvislosti s řečí je doprostřed již zmiňované velepísně lásky vložen zvláštní text: 1 Kor 13:11 Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí.

Jedna z hlavních oblastí, v které se Pavel resp. dospělý křesťan liší od dítěte, je řeč – která ale v duchu tohoto textu reflektuje, nad čím uvažujeme a smýšlíme. O čem nejvíce hovoří dítě? O sobě, o věcech, které se ho bezprostředně týkají. Někdy když jsem telefonoval svým dětem, když byli ještě malé, jsem se jich ptal – co děláš? Odpověď  - telefonuji. Tedy to co je zajímavé a důležité jsem já a to co teď momentálně dělám. Dítě se nedokáže zajímat o problémy druhých, protože je maximálně zaměstnáno samo sebou a svými problémy. Dětinský dospělý je v tomto jako dítě. Žiju pro sebe a mluvím o sobě. Pavel ale hovoří – toto jsem opustil, už nejsem sám sobě středem světa. Hovoří o tom v kontextu lásky, protože láska „nehledá svých věcí“. A přesně toto je jeden z předpokladů jednoty.

Závěr: Jednota není nic automatického, nic co by nám bylo přirozené. Stejně tak nám není přirozené druhé milovat, nehledat svých věcí. Mnohem přirozenější je převzít mentalitu Bábel. Tedy budovat si ráj na zemi, protože se ráji – ve smyslu setkávání se bohem vzdalujeme. Zároveň se obklopovat lidmi, kteří tento zemský ráj budou budovat s námi, nebo to alespoň pro ně je prioritou. Písmo nás ale vybízí k budování jednoty s těmi, kteří ráj našli – ne ráj pozemský, ale kteří se setkali s Pánem. Nejedná se o nic, co jde samo, ale o to více se budování duchovní jednoty má stát výzvou i pro tento sbor a pro každého z nás.