Mojžíš a pocity křivdy
Exodus 2:11 V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. 2 Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku.13 Když vyšel druhého dne, spatřil dva Hebreje, jak se rvali. Řekl tomu, který nebyl v právu: „Proč chceš ubít svého druha?“14 Ohradil se: „Kdo tě ustanovil nad námi za velitele a soudce? Máš v úmyslu mě zavraždit, jako jsi zavraždil toho Egypťana?“ Mojžíš se ulekl a řekl si: „Jistě se o věci už ví!“ 15 Farao o tom vskutku uslyšel a chtěl dát Mojžíše zavraždit. Ale Mojžíš před faraónem uprchl a usadil se v midjánské zemi; posadil se u studny. 16 Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, vážily vodu a plnily žlaby, aby napojily stádo svého otce.17 Tu přišli pastýři a odháněli je. Ale Mojžíš vstal, ochránil je a napojil jejich stádo.18 Když přišly ke svému otci Reúelovi(c), zeptal se: „Jak to, že jste dnes přišly tak brzo?“ 19 Odpověděly: „Nějaký Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Také nám ochotně navážil vodu a napojil stádo.“20 Reúel se zeptal svých dcer: „Kde je? Proč jste tam toho muže nechaly? Zavolejte ho, ať pojí chléb!“21 Mojžíš se rozhodl, že u toho muže zůstane, a on mu dal svou dceru Siporu za manželku. 22 Ta porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršóm (to je Hostem-tam). Řekl: „Byl jsem hostem v cizí zemi.“ 23 Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. 24 Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, 25 Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.
Asi nemusím říkat, že Mojžíš byl jednou z největších postav Izraele, protože vyvedl Izrael z Egypta. V tomto krátkém příběhu si lze všimnout, že se jednalo o muže, který alespoň v době mládí neměl k ráně daleko a který si dokázal vymoci právo. Nejdříve zabije jakéhosi Egypťana, pak ochrání Midjánské ženy před přesilou pastýřů. Zjevně proti nim stál sám, a přesto pastýře odehnal.
Sice zde vidíme jen dva krátké příběhy, ale dovedeme si představit, že se jednalo o muže nebojácného a rázného, což je dobrý předpoklad pro vedení. Zároveň byl od svého dětství vychováván na faraonově dvoře, což byl další předpoklad pro vedení. Doslova čteme, že faraonova dcera Mojžíše poté, co byl vytažen z vody, ho přijala za syna. Tedy měl dobré předpoklady vést a plnit náročné úkoly.
V našem příběhu čteme, že viděl nespravedlnost v podobě násilí na nějakém Izraelci, vzkypěla v něm krev a zabil Egypťana, který Izraelce trápil. V textu je nenápadná poznámka, že se jednalo o „jednoho z jeho bratří“. Jak mohl Mojžíš vědět, že se jedná o jeho bratra? Jak věděl, že v něm proudí židovská krev? Zřejmě proto, že Mojžíšova matka s ním zůstala na faraonově dvoře a povídala mu příběhy o Hospodinu. Jinak by Mojžíš určitě zapomněl, odkud pocházel, protože byl vytažen z Nilu, když mu byli tři měsíce. Zde můžeme vidět velmi inspirativní záblesk, kterým je vliv rodičů na děti. Mojžíš byl celý svůj mladý věk obklopený pohanským nebo spíše magickým prostředím, celým systémem náboženství smrti, reprezentovaným mj. pyramidami, balzamováním, různými obřady a přes tento obrovsky silný vliv Mojžíš díky svojí mamince nezapomene, kam patří. Toto může být povzbuzením pro rodiče, když svoje děti postupně vypouští do světa a Bohu nepřátelského prostředí. Když si říkají, že někdy hodně zlé prostředí jejich děti zničí. Na tomto příběhu vidíme, že má smysl do dětí od útlého věku zasévat semínka Božího slova, semínka víry. Nakonec dotaženo ad absurdum vliv jedné bezvýznamné ženy změnil dějiny – protože i díky ní povstal Mojžíš. Kéž by mnoho takovýchto nejen matek, ale i rodičů, zde mezi námi bylo hodně.
Příběh nás vede k dalšímu obrazu. Z dítěte se stane princ a jednoho dne princ Mojžíš zabije Egypťana. Jedná se o spravedlivý hněv, navíc přiznání se ke své krvi, k ochraně slabšího, tedy měřeno tehdejší optikou, jedná se o šlechetný čin, jakkoli zabití je zabití. Přesně zde začínají příběhy velkých povstání a revolucí. Z našich dějin známe bitvu u Sudoměře, kde se poprvé projevila Žižkova genialita. Možná jste viděli příběh Statečné srdce, kde hlavní hrdina zabije Anglické vojáky a vyvolá povstání, známe příběh Spartaka, který zlikviduje několik Římanů, což spustí povstání. Něco podobného bychom čekali zde. Jenže místo vděku, se Mojžíš dočká od vlastních pěkné facky. Když druhý den chce od sebe roztrhnout dva rvoucí se Izraelce, tak místo pochvaly od vlastních se mu dostane výčitek – kdo tě ustanovil nad námi soudcem? Jinak řečeno – co si vlastně o sobě myslíš? Místo aby mu poděkovali, že se jich zastal, se proti němu obrací. Představte si, že někoho vyprostíte z hořícího auta a on vám vynadá, že jste mu při vyprošťování poškrábali lak. Něco podobného zažil Mojžíš.
Myslím, že to muselo Mojžíše pěkně bolet. Možná to byla jeho první ztráta ideálů. Možná uvažoval ve smyslu, tak já se snažím, nasazuji pro vás život, přiznal jsem ke své krvi a vy se mi takto odvděčujete. Podobné věci skutečně bolí a působí jak sůl do otevřených ran. Jedná se o pocit nedoceněnosti a hlavně křivdy. JAK napsal: „Moudří vždy považovali za nejbezpečnější cestu k míru zapomenutí utrpěných křivd.“ Vlastně ukázal, jak moc je v člověku silný pocit křivdy a jak bez zapomenutí na křivdy, není cesta k usmíření.
První zkušenost, kterou prožil Mojžíš s lidmi, kterým bude později věnovat celý svůj další život, je křivda. Místo aby zůstal na klidném místě někde na dvoře faraona, tak se obětuje a ještě za to sklidí a později i bude sklízet hodně kritiky. Stále dokola se jako refrén během Exodu bude opakovat, že Izraelci reptali proti Mojžíšovi, že mu vyčítali, že je vyvedl. Na Mojžíšovi je fascinující, že přes křivdu a pozdější křivdy, které utrpěl, nikdy nezatrpkl. Tragédie mnohých je v tom, že kdysi, třeba v mládí, ale vlastně kdykoli během života ztratili ideály a stali se z nich cynici a již životu více nedovolí, aby je zranil. Přemýšlím nad tím, kolik lidí se stalo špatnými partnery, špatnými rodiči, nesnesitelnými kolegy proto, že kdysi utržili od života nějakou ránu, která se nikdy nezhojila. Kolik z nás si nese nějaké rány, které nás vedou k cynismu.
Přesto ale Mojžíš nejednal správně, zřejmě se nechal unést hněvem, prchlivostí ale ještě více je zde jiná lekce. Mojžíš měl výbornou průpravu ve vedení, jenže mu chyběla průprava ve vedení sebe sama.
Mojžíš vykonal jeden snad statečný čin, ale to nic nevypovídalo o jeho charakteru. A to co Bůh chce, je, aby v jeho službě stáli lidé, kteří mají proměněný charakter. Nebo abychom byli lidmi, kteří mají proměněný charakter. A tak místo toho, aby se Mojžíš ujal vedení, odchází na mnoho let do exilu, kde jak se dočítáme, místo vedení lidí pase ovce nebo přeneseně řečeno, vede ovce.
Tento obraz byste našli jak v Bibli, tak i u jiných starověkých národů. Jde o to, že naši předci přišli na zajímavou věc, která by určitě neškodila žádnému člověku, který je pověřený vést druhé. Ona věc, či princip je, že před tím, než si budeš chtít poradit s druhými, musíš si poradit sám se sebou. Proto budoucí vůdci bývali vyvedeni někam do pustiny, kde museli přežít a vydržet sebe sama, což bývá někdy těžší než vydržet s druhými. Nebo jinak řečeno – před tím, než se tito lidé naučili stát na pódiu, měli se naučit stát pod ním. Dobře to kdosi řekl následujícími slovy: „To kdo jsi, poznáš podle toho, co děláš, když tě nikdo nevidí.“ Mojžíše často viděli pouze ovce, které pásl.
Nicméně nejedná se jen o vedení nebo o samotu, ale i o to, že někdy jsou v našem životě periody, které jsme si nevybrali a které jsou nesnadné. Může se jednat o nemoc, ztrátu, nepochopení na pracovišti, výchovu, prostě o těžkosti, od kterých bychom rádi utekli, zbavili se jich, ale nejde to. Zároveň právě v těchto dobách a situacích se může tříbit náš charakter, který se ukazuje právě věrností v těchto situacích a životních periodách. Mojžíš v tomto období uspěje a později se ukáže, že dokáže vést nejen ovce, ale i lidi – Boží lid, který se ale často bude chovat nikoli jako ovečky, ale jako stádo vlků.
O mnoho později přijde jiný Mojžíš, který nežil na faraonově dvoře, ale o svého Otce v nebesích a který sestoupil na tuto zem, aby nás vyvedl z otroctví hříchu do svobody. Zakusí rovněž křivdy, kdy největší z těchto křivd bude jeho ukřižování. Jenže tyto křivdy ho nezatvrdí a nezastaví před tím, aby rezignoval na svůj úkol a poslání. Důvodem byla jeho láska k nám. Zakusí jak samotu, tak i bolest a nepochopení od vlastních, kteří se k němu stejně jako k Mojžíšovi chovají jako stádo vlků. Mojžíš nakonec svůj lid do zaslíbené země nedovede, ale jen zdálky jí zahlédne. Jeho úkol dokončí jeho učedník Jozue. Ježíš nám zaslíbenou zemi ukazuje, ale nakonec řekne svým učedníkům, jděte a mluvte o ní. Jděte ke všem národům a kažte evangelium.
Na závěr bych se ještě chtěl vrátit k třem pointám tohoto příběhu – má smysl předávat víru dětem, je třeba s Boží pomocí nenechat se přemoci pocitem křivdy a nakonec je třeba přijmout i těžká období života, učit se v nich a i skrze ně nechat tříbit svůj charakter. Kéž je nám v tom nápomocen ten, který se stal dokonalým Mojžíšem – Ježíš Kristus.