Egyptské rány - boj se smrtí
Egyptské rány II.
Minule jsme četli o 9ti egyptských ranách a o tom, že důvodem odchodu z Egypta byla touha Hospodinu sloužit. Toto důležitější motiv než motiv svobody. Nyní – poslední rána, pobytí prvorozených. Prvorození byli v předním Orientě velmi důležití, protože se stávali kněžími rodiny, nebo i kněžími. Zabytím prvorozených byl vlastně odepřen kontakt Egypťanů s bohy. Navíc si Izraelci od Egypťanů mají vzít stříbrné a zlaté šperky a pláště, což byly parně různé kultické předměty, bez nichž najednou nemohli Egypťané komunikovat s bohy – alespoň obvyklým způsobem. Tedy hlavní linií tohoto příběhu je soud nad bohy Egypta, kterých měl Egypt mnoho.
Když se podíváme blíže na egyptské náboženství, potom zjistíme, že stěžejní roli zde hraje zájem o smrt. Známe slavné pyramidy, které plní roli hrobů, klíčovou roli zde hraje kult mrtvých. Cituji z textů, které se četli při smrti faraona: „Krásná chvíle začal, duch faraonův se vznesl na nebesa“. Farao po smrti plnil roli jakéhosi zrna, které po smrti vykvete a dá úrody. Když se ráno vycházející slunce dotklo vrcholu pyramidy, která byla potažena směsicí zlata stříbra, odražené sluneční světlo zaplavilo okolí. To byla chvíle znovuzrození života, který se pak z vrcholu rozléval do okolí. Navíc mrtvý král byl ve spojení s Nilem, dárcem života. Egypťané se za života učili, co mají povědět v podsvětí, aby ošálili bohy podsvětí.
Hlavním bohem byl Ptah, což vlastně byla zosobněná mumie. Říkalo se mu zavinutý. Opět se opakuje motiv o mocných mrtvých. I proto se do Egypta sestupuje. Neznamená to pouze či především jít dolů, ale sestoupit duchovně, do sféry smrti. Když Hospodin vyzývá Mojžíše, aby vyvedl z moci Egypta, potom slovo moc znamená nikoli moc politickou, ale moc smrti. Proto bylo nutné z Egypta vyjít – protož bylo třeba vyjít z moci smrti. Izraelci, zároveň ve všech semitských jazycích je Egypt nazýván slovem Macor (nebo Misrajim). Základem tohoto slova je kořen musr, což původně znamenalo hradbu, opevnění a pevnost. Egypt kolem sebe neměl vojenské opevnění ve smyslu hradeb. Byl však pevněn svým náboženstvím, které vytvářelo velmi specifickou kultury a životní styl. Proto bychom Egyptskou kulturu mohli s jistou nadsázkou nazvat opevněním proti Bohu. Navíc slovo Misrajim se dá přeložit jako dvojpevnost, což někteří vykládají jako pevnost proti Bohu a proti lidem. Z tohoto místa smrti vchází Mojšíš, jako ten, kdo vyvede lid. Přečtěme si s touto optikou následující text: Matouš 2:13 Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." 14 On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta 15 a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.'
Vidíme Ježíše, který sestupuje do Egypta, aby poté byl z něj vyveden a v duchovním slova smyslu z něj vyvedl i nás. Ježíš zde sestupuje do říše smrti, do hrobu, aby byl z něj vyveden. Pokud rozumíme oněm Egyptským souvislostem, potom v Ježíšově životě vidíme, jak se opakují zlomové okamžiky Starého zákona. Klíčové poselství Paschy a poslední rány je, že Egypt, tedy smrt nemá poslední slovo. A že toto platí nejen o smrti fyzické, ale o kultuře smrti, o kultuře duchovní smrti. Vyvedení z Egypta nám nechce na prvním místě říci, že nejkrásnější je svoboda, ale že existuje cesta do života.
Máme-li náš příběh aktualizovat, potom i naše kultura je v mnohém kulturou duchovní smrti, kde je tma považována za světlo a obráceně. Byl to Shakespeare, který kdysi skrze Hamleta vyřkl, „že doba se vymkla z kloubů.“ Vidíme, že toto je skutečností i dnes. Bonhoeffer: „Velká maškaráda zla promíchala všechny etické pojmy. Fakt, že zlo vystupuje jako světlo, mate každého, kdo žije z Bible. Kdo obstojí? Pouze ten, komu není posledním měřítkem jeho rozum, jeho svědomí, jeho svobodu. Ten, kdo je ve spojení s Bohem připraven poslušnému následování“. Ježíš nám v tomto duchu říká: Jan 17:14 Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. 16 Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
Tedy Izraelci jsou v Egyptě, ale nepatří mu. Smrt a to ani skutečná, ani duchovní nemá poslední slovo. Zároveň nestačí odejít z Egypta, nebo slovy Jana nemůžeme z tohoto světa odejít. Jde o to, aby Egypt, tedy hodnoty světa kolem nás nezůstaly v nás. Toto byl problém Izraele. Vyšel z Egypta, ale zůstala mu mentalita otroků.
To, co nakonec Izraelce ochrání před Božím soudem, před životem ve smrti není jejich posvěcení, ani přijetí nové etické soustavy, ale krev Beránka. Ježíš se stává oním beránkem, který svojí krví zachrání lid před smrtí. A v tomto je i naše naděje. Je jasném že doba se vymyká z kloubů, ale jinak než mnozí čekali. Díky Bohu nejsme svědky zabíjení a války, ale jsme svědky obrovské mravní rozvolněnosti, kdy přestává být bílé, není bílé, a černé není černé. Historicky víme, že národy nezdegenerovali díky vnějšímu tlaku, ale rozkladu zevnitř, kterým procházíme. Výsledkem toho všeho může být buď strach, nebo přizpůsobení se, nebo to, že můžeme žít s nadějí, která není postavena na našich schopnostech, ale na Ježíši a jeho oběti.
Na závěr bych rád přečetl dialog z filmu Jako nepoddajný plevel (Nicholson a Streepová)
Hlavní hrdinové klopýtnou o opilou Eskymačku.
N: Je opilá nebo tulačka?
S: Jen tulačka, celý život.
N: A před tím?
S: Lehká holka na Aljašce.
N: Přece to nedělal celý život. Co byla před tím?
S: Nevím, asi malé dítě?
N: Malé děcko něco je. Není to tulák, není to lehká holka. Je to něco, vezmeme ji dovnitř...
Nicholson ji viděl očima milosti. Společnost ji viděla jako tulačku nebo jako lehkou dívku, jako člověka patřícího smrti. Milost ji viděla jako malé děcko bez ohledu na to, jak byl tento obraz znetvořený.
To, že nás Bůh vidí jinak, že nepatříme smrti je díky krvi, která se za nás obětovala. Izrael je obrazem toto, co se naplnilo na Golgatě. Mojí touhou je, abychom v této síle dokázali jít a žít
Otázky:
1. Vnímáš v našem národě vliv duchovní smrti? Jak konkrétně?
2. Jak před tím bráníš sebe? Svoji rodinu?
3. Poslední rána se týká pobití egyptských prvorozených. Proč Bůh někdy zasahuje tak tvrdě?
4. Ochrana před smrtí byla krev beránka. Toto se naplňuje v Kristu a jeho zástupné smrti. Co konkrétně tato věc pro tebe znamená? Má to nějaký dopad do tvého života?
5. Jak aplikovat být ve světě (v Egyptě) a nebýt ze světa (z Egypta)?
6. Bonhoeffer se ve výše uvedeném citátu ptá „kdo obstojí“? jak by jsi odpověděl na tuto otázku ty? Jak jako křesťan obstát v dnešní bezbožné době?