Jonáš 2 - paralela s Kristem a mezní zkušenost
Jonáš 2:1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. 2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: 3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. 4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. 5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! 6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. 7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! 8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" 11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
Když jsem četl komentáře k této kapitole, pak autor tvrdil, že je zde obraz Boha, který je umíněný. Umíněnost není dobrá vlastnost a tak jsem si říkal, co chtěl komentátor říci. Že by byl Bůh umíněný, jsem o něm neslyšel. Autor chtěl naznačit, že když se Bůh pro něco rozhodne, pak to dokončí. Zde se rozhodl, že Jonáš bude tím, kdo přinese Ninivským zprávu od Boha. Jonáš ale dělá pravý opak. Ví, že jít do Ninive je nebezpečný podnik, navíc Asyřané byli pro Izraelity asi jako pro nás kdysi Rusové. Neměli je rádi a třeba dodat že právem. Mnohem raději by se Jonáš vypravil po boku nějaké armády, která by Ninive srovnala ze zemí. Vyhlašovat těmto krutým lidem pokání a cestu k Bohu neznělo Jonášovi vůbec jako dobrý nápad. Když pisatel popisuje Jonášův útěk, pak si hraje i s hebrejským textem. Jednak Jonáš jede přesně opačně, než kam má a jednak je zde následující sestup. Jonáš vstal, aby utekl před Pánem. Sestoupil do Joppe, sestoupil na loď, pak sestoupil podpalubí, pak je hozen do moře a nakonec sestoupí „ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřeli navěky“. Vidíme člověka, který nejen utíká před Bohem, a proto vlastně sestupuje do hlubin, což znamená stále dál od Boha. Útěk před Bohem ale i před svým posláním, znamená sestup do hlubin.
Zároveň je mu v určitém okamžiku v tomto sestupu pomohou lidé i Bůh, kdy ho hodí přes palubu. A někdy přesně tyto a podobné okamžiky potřebujeme. V textu čteme zajímavé slovo, které se pak v knize opakuje ještě několikrát. Konkrétně že Pán nařídil velké rybě, aby Jonáše pohltila. Anebo nastrojil velkou rybu…6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."
Doslovný překlad je ale skutečně nařídil. Jinými slovy je to Bůh, kdo nařizuje nejen Jonášovi, ale i rybám, skočcům, červům a žhavým východním větrům. Tedy Bůh má to, co se děje pod kontrolu. Zároveň skrze tyto zásahy vedou Jonáše nejen ke změně plánů, ale ke změně… Jonáše. Najednou z Jonášovi modlitby vidíme hluboký přerod a jiný pohled na Hospodina. Jonáš vyznává, vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře. Jenže do vody ho přece hodili námořníci. Ale Jonáš za tím vidí Pána Boha. To, co Jonáš nechtěl slyšet, když byl v Boží blízkosti, pochopí, když je od Boha vzdálen. Jonáš chtěl utéci od Boha a jako by mu Bůh řekl dobře, když nechceš být mým přítelem, zkus si to, jaké je to být mým nepřítelem. Jonáš to zkouší a zjevně se mu to nelíbí. PB vede Jonáše před soud, aby ho přivedl k pokání. Pohne mořem, aby pohnul Jonáše k pokání. Hodil ho přes palubu, aby ho zastavil na útěku. Skutečným trestem pro Jonáše nebylo, že ho Bůh hodil do moře. Skutečným trestem by bylo, kdyby ho Bůh do moře nehodil. Skutečným trestem pro Jonáše by nebylo, že mu Bůh překazil útek, skutečným trestem by bylo, kdyby mu nepřekazil útěk, kdyby ho nechal být.
Položme si otázku, čím někdy musí Bůh pohnout v našem životě, aby nás pohnul k pokání? Někdy nás Bůh musí hodit přes palubu, protože nás má rád a chce, abychom se vzpamatovali.
Byl to německý filozof K. Jaspers, který přišel s konceptem mezní zkušenosti. Jaspers za mezní zkušenosti považuje okamžiky života, ve kterých je člověk konfrontován s prožitkem viny, hrůzy, nevyvratitelnost osudu, smrti, nemoci, bolesti nebo úzkosti. Až tehdy si uvědomuje svoji omezenost. Jaspers tvrdí, že abychom dospěli, potřebujeme na tyto hranice narazit. Pochopitelně otázka je, co s tím? Jonáš volá k Bohu. Filozof hovoří o přijmutí tohoto zoufalství a zároveň o tom, že až v naprostém ztroskotání najednou člověk zakusí to, že si nemůže pomoci sám a že musí hledat zdroje mimo sebe. Jaspers tuto pomoc nazývá někdy transcendence, někdy Bůh. Zároveň se brání osobnímu Bohu a hovoří jen o jakési filozofické víře.
Jonáš se také dostane do situace ztroskotání, ale ví o osobním Bohu, nikoli o nějaké transcendentní šifře. Ví, že ho vychovává a přetváří Bůh. Vidíme, že nás nesnadné okamžiky formují – pokud ale s nimi správně naložíme. R. Rohr dokonce píše, že lidé, kteří nebyli formován nějakými mezními situacemi, jsou většinou celý život dětmi. Jonáš se do mezní situace dostává díky svojí neposlušnosti a díky strachu z poslání, které mu Bůh uložil. Důvody mohou být i jiné. Ale tyto situace budou přicházet a někdy nás Bůh musí přimáčknout ke zdi, hodit přes palubu. V tomto duchu píše pisatel listu Židům: Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 9 - 11
Text o Jonášovi v břiše velké ryby, je citován Ježíšem v kontextu jeho smrti a zmrtvýchvstání. On jim však odpověděl: "Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Mt 12, 39 - 40
Vidíme zde podobu mezi Jonášem a Ježíšem. U Jonáše vidíme milost, kdy Bůh s ním neztrácí trpělivost. Stejnou milost pak vidíme skrze Kristův kříž. Jonáš sedí tři dny a noci v břiše velryby, z které díky Boží milosti vychází živý a stává se Božím znamením pro ty, ke kterým je poslaný. Ježíš je tři dny a noci v hrobě, z kterého vychází vzkříšený a stává se znamením pro nás, které přišel zachránit. Jonáš byl odehnaný od Boží tváře do hlubin moře pro svůj hřích. Ježíš sestoupil k branám smrti pro náš hřích. Byl kvůli nám hozený do vln Božího soudy, abychom mi soudu unikli. Jonáš svoji zkušenost shrnuje do slov spása je u Hospodina. My shrnujeme svoji zkušenost do slov spása je u Hospodina skrze Ježíše, který se pro nás stal cestou k životu.
V první části kázání jsem hovořil o zkušenosti bolesti, o tom, že někdy nás Bůh – stejně jako Jonáše hodí přes palubu a tím nám pomáhá, abychom se vzpamatovali. Hovořili jsme o mezních zkušenostech, jako cestě k proměně. Ježíš na kříži jistě nebyl proto, aby se vzpamatoval, aby duchovně porostl, ale aby nás zachránil. Použijeme-li paralelu s Jonášem, i on je hozen přes palubu, pro naší záchranu. Jedny z jeho posledních slov, které pronese, jsou Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Jedná se o citaci Žalmu 22, který, když si přečteme celý, tak nápadně připomíná slova pronesená Jonášem. Pojďme se ale podívat na slova Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil, protože dobře uzavírají téma zkoušek, mezních zkušeností a bolesti.
Hebrejština rozeznává kauzální a cílové proč, které bychom mohli přeložit i k čemu? Ježíš se ptá k jakému cíli? Nebo-li jaký to má smysl? Vede to k něčemu? Tedy nejsem v soukolí kauzality, náhody, příčiny a následku, ale hledám k čemu, co mě Bůh ukazuje. Věřím, že i uprostřed těžkých chvil je se mnou Ježíš. V Ježíšově otázce stejně tak v Žalmu je ještě jedna důležitá zmínka. Je zde slovo můj. Jakkoli Ježíš a Žalmista prožívá opuštění od Boha, vyznává, že i v těžké situaci se ho Bůh nezřekl, i když je daleko. Podobě vyznává Jonáš, který je na jednu strany v beznadějné situaci, na stranu druhou vyznává, že v Bohu je jeho spása.
Jonáš je v něčem předobrazem Krista. Jonáš je nakonec z břicha ryby, která je symbolem smrti, beznaděje a podsvětí vyvržen. Ježíš je z moci podsvětí vzkříšen. Vítězí nad smrtí a po projití opuštěnosti od Boha se vrací do náruče svého otce. A toto je naděje i pro nás, že i když budeme procházet zkouškami, mezníma zkušenostmi, máme naději, že směřujeme k našemu otci, který překonal smrt a který, slovy Žalmu, jednou setře každou slzu z očí.
Ještě existuje jedna paralela mezi Jonášem a Kristem a to v příběhu utišení bouře. Jak Ježíš, tak Jonáš se platí po moři a oba zastihne bouře. Oba dva spí. V obou případech lodníci probudí spáče, se slovy zahyneme. V obou případech zázračně zasáhne Boží moc a moře se uklidní. V obou případech se pak plavci vyděsí ještě více, než se báli bouře. Je zde ale rozdíl. U Jonáše čteme slova, že Jonáše mají vyhodit do moře a moře se uklidní. Když se člověk dívá na příběh Marka, pak vidí, že Ježíše nevyhodí do moře, ale ukazuje, že má moc zklidnit každou bouři, zlomenost a smrt. Jak se to stane? Tak, že bude, podobně jako Jonáš dobrovolně, vržen za nás do bouře, do nejzuřivějších vln hříchu a smrti. Ježíš byl vržen do bouře, která nás může utopit, do bouře věčné spravedlnosti, které dlužíme za svoje hříchy. Tuto bouři nikdo neutišil. Ustala, až když Ježíše smetla. Pokud víre, že vás Ježíš v této největší bouři neopustil, jak by vás mohl opustit v menších bouřích, které právě prožíváte? A navíc jednou se vrátí a všechny bouře navěky utiší.
Přál bych nám, abychom mohli v této naději žít a prožívat jí uprostřed zkoušek, kterými procházíme. Zároveň bych nám přál, aby nás Bůh nemusel házet přes palubu kvůli naší tvrdohlavosti, abychom raději poslouchali Boží hlas a jeho vedení.
1. Co byla pro tebe „mezní zkušenost“, která tě přivedla blíže k Bohu?
2. Kdy to došlo, že tě tím Bůh něco učí?
3. Měl jsi někdy pocit, že tě Bůh „hodil přes palubu“?
4. Rozpoznal jsi někdy v tom, co prožívali druzí, Boží zásah? Boží školu? Dokázal jsi jim to sdělit?
5. V textu je naznačena slovní hříčka „nařídil“. Jak se ti daří vnímat, že to, co se kolem tebe děje, je v Božích rukou? Pomáhá to to někdy?
6. Jonáš nakonec jde do Ninive… poslechne. Kdy jsi naposledy v něčem poslechl Boha? Jak se to událo?
7. Co je pro tebe nejdůležitějším sdělením 2 kapitoly?