Víra v rodině - Deut 6, 4 - 6

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. Deut 6, 4 – 9

Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá: „Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“, odvětíš svému synu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou. Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu.  Ale nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům. Deut 6, 20 - 23

Jedná se o ustavující text Židovství, možná podobný, jako je pro nás J 3, 16. Když vidíte ortodoxní Židy, modlitební řemínky tzv. tefilin, což souvisí s hebrejským označením modlitby - tefila. Zvláštní řemínek je určen pro ruku a jiný pro hlavu, avšak oběma je společné malé pouzdro, do něhož se vkládají proužky pergamenu. V pouzdru upevněném na hlavě modlícího se jsou takovéto proužky čtyři, v schránce pro ruku jeden, ale text vepsaný na pergamen zůstává v obou pouzdrech stejný: přináší úryvky z biblické Druhé a Páté knihy Mojžíšovy včetně židovského vyznání víry: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden." Tefilin se připravují z kůže zvířat a užívají je židovští chlapci od 13 let, kdy dosahují náboženské plnoletosti. Nošením modlitebních řemínků při modlitbě věřící Židé dávají najevo své odhodlání spojit své bytí s Bohem. Chtějí tak činit jak rozumem, což je vyjádřeno upevněním tefilin na hlavu, tak i citem, což vyjadřuje modlitební řemínek na ruce s pouzdrem ve výši srdce. 

Pak ještě židé mají Mezuzu, což znamená „rám dveří, veřej, zárubeň“, což je malá schránka obsahující svinutý pergamen s dvěma pasážemi z Tóry – Dt 6, 4–9 a Dt 11, 13–21. Umísťuje se na rám dveří v židovských domech, bytech a obchodech vlastněných židy za účelem naplnění jednoho z 613 přikázání Tóry v judaismu. Umělecky zpracované mezuzy jsou častými svatebními dary nebo dárky při zvláštních příležitostech.

Chci na těchto zvycích ukázat, jak moc bylo pro židovskou rodinu důležité připomínat si svoji víru, a to jak skrze modlitbu, tak ale i skrze viditelné znamení. V křesťanském kontextu tyto zvyky více převzalo katolictví, protestanté jsou, co se symbolů týká, hodně opatrní.

Nyní když vidíme, jak nesmírně důležité byla připomínat si víru, potom se přímo nabízí otázka, kdo by měl víru předávat a kde by se měla předávat.

Když zabrousím do současné doby, potom jsem pro ni vymyslel přezdívku doba koučová. Tím vůbec nechci nasazovat proti koučům nebo odborníkům, ale zdá se mi, že na do určité míry je nám sdělováno, že doba je strašně složitá a že skoro s ničím si nelze poradit sám. Ale je zde řešení – najmout si kouče nebo odborníka. Někdy to dává smysl někdy trochu méně. Pokud to převedeme na víru a na církev, kdo je největším odborníkem na duchovno? No přece kazatel. Proto je máme, aby nám jako odborníci v této oblasti poradili. Kdo byl největší odborníkem na duchovno v Izraeli? Přece kněz nebo prorok. Ti byli oddělení pro službu Bohu. Dokonce celé jedno pokolení – Levi – bylo odděleno pro službu Bohu.

Nyní uděláme malý odskok k dětem. Asi se shodneme, že nám hodně záleží na našich dětech, že pro ně chceme to nejlepší a že jednou z velmi důležitých oblastí je vzdělání. Pokud je vzdělání tak důležité pak chceme, aby naše děti byli vzdělávány u těch nejlepších odborníků. A pokud je víra tak důležitá, pak chceme, aby naše děti měli ty nejlepší duchovní učitele.

Jenže přesně zde je pro někoho možná překvapivý kotrmelec, výhybka. Za předávání víry jsi zodpovědný především ty. Vv. 6, 7 – budeš je vštěpovat – bude to součástím tvé domácnosti. Když budeš vstávat, uléhat, když budeš na cestách. Jiné překlady mají budeš je opakovat. Prostě víra bude součástí tvé rodiny.

Možná bychom čekali něco ve smyslu pošleš svoje děti za knězem, rabínem, učitelem – což se též dělo, ale v tomto zásadním textu je důraz položen na to, že víra se předává především doma. Není to buď doma nebo v církvi, ale především doma a pak v církvi. Doma rodiče přebírají kněžskou zodpovědnost. Je důležité, aby to fungovalo i v církvi, ale ne pouze nebo hlavně v církvi. Nyní neřeknu jak, buďme kreativní, ale zásadní je víra žitá v rodině.

Pak je zde ještě jedna zásadní věc. Když čteme dějiny snad všech národů, pak ty si všímají velkých událostí, bitev, důležitých rodů, politických koalic a pak sem tam se vynoří konkrétní člověk a to ještě nějaký významný člověk, který měl význam pro založení národa nebo civilizace. Bible tuto logiku převrací. Dějiny Izraele, ale i dějiny božího lidu, ke kterému se počítáme i my, začínají dějinami rodiny. Nevím, jak moc se orientujeme v různých židovských králích, který prorok prorokoval proti severnímu a který proti jižnímu království, který král patřil ke kterému království, kdo byl který soudce, já sám se v tom neorientuji a potřebuji nějaký biblický slovník. Většina z nás ale zná Adama a Evu, Abrahama a Sáru, Izáka a Rebeku, Jákoba a Ráchel. Možná že známe, příběh Davida nejen jako střelce z praku, ale i jeho rodinné drama, když bojuje se svým synem. Jinými slovy dějiny Božího lidu se prolínají s dějinami rodin a dokonce od rodiny začínají. Ukazuje to, že na rodině záleží a že pokud padají rodiny, padá i národ, civilizace a nakonec i Boží lid.

Několik praktických rad, které plynou z našeho textu.

Budeš moje slova mít v srdci, budeš o nich rozmlouvat, když budeš doma, na cestách, vstávat, uléhat… toto znamená, že Boží věci budou v tvé rodině stále. Budou tvojí součástí, budeš o nich přirozeně mluvit stejně jako když mluvíš o financích, o škole, o autě, o dovolené a dalších věcech. Nebude to neděle, dorost, mládež, a pak běžný den, ale bude to součást vaší rodiny. Stejně jako se modlíte ve sboru, na skupince se budete modlit doma, doma nebo když budete spolu se budete učit spolu otevírat Písmo a nad ním vést rozhovory. Samozřejmě jinak ve třech, v deseti a ve dvaceti, ale bude to součást vaší rodiny a je důležité, aby to iniciovali rodiče. Přiznejme si, že se nám ne vždy snadno spolu modlí, e to není úplně běžné mezi manžely, ale i rodiči a dětmi. Ale nikdo není pozdě a vždy je možno to zkusit nakopnout. Zároveň ono rozmlouvání všude znamená více než jen řeč, je to životní styl – dítě pozoruje naši víru na cestách – tedy třeba podle toho, jak se chováme za volantem. Když uléhám – tedy podle toho, když jsem unavený, když vstávám – tedy když jdu do práce, jinými slovy když jsem kdo jsem, když jsem tím, koho ze mě víra a vztah ke Kristu učiní.

Budeš je vštěpovat – jsou zde různé překlady tohoto slova, pilně, přičinlivě učit, doslova ostřit… je zde akce, snaha. Něco, co očekáváme spíše od institucí… zde se to očekává od rodiny. Poselství zde není, jak to máme dělat, ale že to máme dělat a že máme být tvořiví. Učte se od těch, kteří to sem svými dětmi dělali, učte se od sebe navzájem, nerezignujte příliš brzy na rozhovory o Bohu se svými dětmi.

Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?“, odvětíš svému synu: „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou.

Jenže proč by tento text měl být předáván dětem od rodičů, které to nezažili na vlastní kůži? Neměl by tento text být změněn na „naši prarodiče byli faraónovými syny v Egyptě a naše rodiče Hospodin vyvedl z Egypta“? Tato odpověď ukazuje, že víra se může – pokud to jde – předávat napříč generacemi. Jenže zde je problém. Často slyšíme, že nerozumíme mladé generaci, že se od ní vzdalujeme a ona se vzdaluje nám. Je pravda, že toto je realita někdy i v našem sboru, kdy děti nemají žádný vztah k nejstarší a někdy i starší generaci. Tedy pokud se nejedná o pokrevní příbuzné. Jenže co nás vzdaluje? Asi nejvíce moderní technologie. Nebo možná jsme si skutečně nechali vsugerovat, že jsme úplně jiní, že spolu nemůžeme komunikovat, že dětem skoro nic předat, že oni mají své velmi specifické problémy, které my jsme neměli. Na jednu stranu ano, na druhou stranu ne. Kdyby tomu tak bylo, potom nemá smysl vykládat Bibli, protože ta je především o příbězích a příběhy jsou hodně ovlivněny dobou. A my asi moc nerozumíme problémům mladého Davida, který pase ovce a při tom zabije dle svých slov medvěda. Sice nevíme, jak to dokázal, jak byl medvěd velký, ale naše děti tuto zkušenost nemají – tedy pokud nepočítáme medvědy zabité na počítači. Jasné, že leccos se změnilo, ale nezměnily se potřeby, které máme jako děti, rodiče, dospělí. A jedna z těch potřeb je spolu komunikovat i napříč generacemi, předávat si moudrost, kdy moudrost není v tom, jak ovládat herní konzoli, ale jak správně žít, jak tvořit vztahy, jak hospodařit s časem, s penězi, jak komunikovat atd. A toto nepředají ani stejně staré děti, ani učitelé, ale především rodiče a prarodiče a toto se mohou učit v církvi – pokud ovšem církev funguje, jak má.

Když jsem se díval na průzkumy, které mapují deprese a úzkosti u mladých lidí, pak ty se rozcházejí.  Ale zde je jeden z průzkumů: Podle posledních dat (6. 9. 2024) je duševní zdraví českých dětí a dospívajících v tristním stavu, asi čtyřicet procent z nich vykazuje známky střední až těžké deprese a celkově téměř třetina deváťáků má příznaky úzkosti. „Pokud bychom přenesli tato čísla na průměrnou třídu dvaceti žáků, znamenalo by to, že šest z nich trpí úzkostí a osm depresí,“ uvádí Matěj Kučera z Národního ústavu duševního zdraví. Tedy nejedná se snad o nějaký bulvár.

Rozhovor pokračuje: Jsou to pak právě školy, které mohou být pro děti bezpečným prostorem. To se ale nepodaří, pokud je budou házet do jednoho pytle. „Je třeba zohledňovat individualitu, potenciál i tempo každého dítěte. 

Jenže toto může škola dát je do jisté míry. Zásadní je rodina – tam je možné především zohledňovat potenciál a tempo každého dítěte. A nejen každého dítěte, ale i sebe navzájem.

Písmo nás v tomto textu učí několik věcí: Ukazuje na nezastupitelnou roli rodiny v předávání víry, kdy rodiče mají větší roli než kněží a učitelé. Vede ke vštěpování víry – tedy aktivnímu přístupu rodičů a předávání víry napříč generacemi a to je jak v rodinách tak v církvi.