O oběti

Začnu vzpomínkou, která mi dnes připomíná sci-fi. Když jsem chodil do mládeže, tak podobně jako tehdy, i dnes jsme řešili, kam vyrazit na letní dovolenou s mládeží nebo na víkendový pobyt s mládeží. Podobně jako dnes se řešil poměr cena – výkon. Dost často tehdejší vedoucí mládeže rozhodl, že pojedeme na týden na brigádu pomoci stavět modlitebnu. Co mě na tom zpětně zastavuje, že jsme to nebrali nijak úkorně a naopak jsme na tyto brigády jezdili rádi, byť pokud si pamatuji, tak ani jeden den nebyl odpočinkem, ale pracovalo se a až večer jsme měli nějaký program. Tím nechci sentimentálně vzpomínat na staré dobré časem ale až časem mi došlo, že tímto – zřejmě nevědomky – naši vedoucí naplňovali jednu z největších lidských potřeb v nás.

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. Ex 32, 1

Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou. 1 Par 29, 14

Jedná se o známý příběh, kdy Mojžíš odchází na horu Sinaj, kde dostává Desatero, ale i řadu dalších instrukcí týkajících se řádů v Izraelském národě a následně pak příkaz, aby Izraelci postavili Bohu stánek smlouvy nebo pouštní svatyni. Mojžíš pobývá na Sinaji dlouhou dobu, nevrací se. Lid začíná propadat panice a naléhá na Árona, aby něco dělal. Stěžuje si, že Mojžíš někde zmizel a prosí, aby Áron ulil boha, kterému by mohli důvěřovat, na kterého by si mohli na rozdíl od Hospodina sáhnout, kterého by viděli.

Když se díváme na děj, který předcházel vydání Desatera, pak vidíme jeden zázrak za druhým. Deset egyptských ran, překročení Rudého moře, utonutí faraony armády, mana, voda ze skály. Izraelci sice Boha neviděli, ale mnohokrát ho zažívali v akci. Měli mnoho důvodů mu důvěřovat, Bůh pro ně dělal jeden zázrak za druhým. Bůh byl svému lidu velmi blízku, jenže jak se ukázalo, lid nebyl blízko Bohu což se ukázalo nejvíce během Mojžíšovi nepřítomnosti.

Jde totiž o to, že naprostá závislost na Bohu z Izraelců dělala duchovní děti v tom smyslu, že jedním z rysů dítěte je, že jen bere. Do určitého věku je to správné, ale jen do určitého věku. V jistém věku je třeba, aby dítě, které se stává dospělým začalo dávat něco zpět. Je zajímavé, že židovští mystikové nazývali manu „chlebem hanby“. Důvodem bylo, že k získání many nebylo třeba hnout ani prstem a pokud člověk užívá něčeho, na co si sám nevydělal, je to zdrojem hanby. Poukazovali na to, že jíst bez práce není požehnání, ale útěk z lidské situace. Zajímavé je i rabínské rčení, že ten, kdo se rozhone studovat Tóru a nepracovat, nýbrž žít z darů, znesvěcuje Boží jméno, uvádí Tóru v opovržení a přivolává na sebe zlo.

Nechci hovořit o práci jako takové, úplně bych nesouhlasil s tím, že mana byla chlebem hanby, zvláště proto, že s k maně přirovnává Ježíš, ale asi chápete, kam mířím. Jak práce, tak i úsilí s prací spojené, tak i možnost něco z toho, co prací získávám, dávat dál, dělá člověka člověkem. Hned na začátku stvoření, když Bůh dal člověka do zahrady Eden čteme, že ji měl člověk obdělávat a střežit. Místo aby v Edenu člověk ležel a nechal se obsluhovat anděly, tak pracuje.

Jak to ale souvisí s texty v Exodu? Bůh pro Izraelce dělal první poslední, ale doposud pro ně neudělal ještě jednu zásadní věc. Nedal jim možnost, aby oni mohli něco darovat jemu. Možná na první poslech toto působí absurdně. Bůh přece nepotřebuje, abychom něco dávali mi jemu, bychom ho mi obdarovávali. Bůh nepotřeboval, aby mu lid stavěl stánek smlouvy, protože není omezen místem. Jenže Bůh to nedělal kvůli sobě, ale kvůli nim.

Moci dávat je totiž přirozenou součástí lidské důstojnosti. Židovské právo má následující poučení: I chudý člověk, který sám závisí zcela na dobročinnosti druhých, je sám povinen prokazovat dobrodiní. Proč? Od chudého člověka se nedá očekávat, že jeho příspěvek vytrhne komunitu, jejíž je součástí, ale tím, že dává buduje zdroj sebeúcty a zrcadlí v sobě Boží obraz. Pokud je člověk v situaci, kdy může pouze přijímat, nikoli dávat, ztrácí lidskou důstojnost.

Na Izraelském národě vidíme, že zpočátku jen brali a brali a přesto, že dary, které dostávali od Boha, byly neskutečné, zůstali dětmi, nevedlo je to k větší důvěře, ale vlastně k rozmazlenosti, která se projevila ve chvíli, kdy na pár dní Mojžíš odešel.

Jinak řečeno součástí zralé spirituality je nejen od Boha přijímat ale i dávat.

Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. Řím 12, 1

Jeden z důležitých rozměrů celého Písma je oběť.  Zde čteme o to, že máme jako oběť přinášet sami sebe. Co to znamená?

Hebrejská slova pro obětování (lehakriv, korban) mají význam „přinášet blíže“. Druhému i Bohu se přibližujeme mj. tak, že mu přinášíme dar, tedy že vezmu něco ze svého a věnuji to, daruji to. Někdy může dar znamenat vyjádření blízkosti, někdy vyjádření přátelství, někdy vyjádření omluvy. Dar by neměl být vyjádřením toho, ž si druhého chci zavázat, ale že ho mám rád, že si ho vážím, a proto se něčeho zříkám a tím druhého obdarovávám. Pokud není s darem spojena láska, pak se jedná spíše o kupčení, o snahu si druhého zavázat, ukázat se, něco si zasloužit. Zároveň ale bez ochoty obětovat není možná láska. Jistěže se někdy dar může stát jakousi narkózou svědomí, což kritizovali proroci, kdy viděli, že místo pokání a lítosti nad hříchy lid obětuje. Jenže oběť nemá být náhradou za svědomí. Pokud je ale s darem spojena láska, pak dar dává smysl a prohlubuje vztah.

Zároveň nejde jen něčeho se vzdát, ale přinést to, co máme, umíme, kým jsme v půdovním slovy smyslu blíže Bohu, aby s tím pracoval a aby to proměnil ke své slávě.

Ve SZ zákoně kněz obětoval něco – zvíře, prvotinu z úrody. Záleželo zda se jednalo o oběť vděčnosti nebo oběti za hříchy. Zde nás Pavel vybízí, abychom neobětovali něco, někoho, ale přinášeli sami sebe. Dávat sama sebe je totiž podstata oběti. Přinášíme Bohu své vlohy, energii, čas, majetek, schopnosti, vůli. Tím vyjadřujeme lásku a vděk za to, co Bůh v Kristu vykonal pro nás anebo vyjadřujeme to, co vyjádřil David: Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.

Jeden z obrazů církve je obraz rodiny, stejně tak hovoříme o sboru. V této souvislosti jsem četl následující citát: Představit si rodinu, v níž není běžnou součástí něco obětovat, znamená si představit disfunkční rodinu. Jinými slovy přinášení obětí je jádrem každé zdravé rodina a každého zdravého společenství.

Slova o oběti se nesnadno poslouchají ve společnosti, která je postavena hodně na konzumu a která chápe druhé lidi i možnosti, které mám, jako způsob, jak naplnit především svoje potřeby. Kdy základní otázkou se stává, co mi to dává. Toto je legitimní otázka, pokud je spojena s další otázkou, co mohu dát já? Jak mohu přispět já?

Když se vrátíme k Exodu, pak zásadní změnu v postoji Izraelců vidíme, když začali stavět stánek smlouvy. Podobné nadšení jsme u nich do té doby neviděli. Proč? Protože z konzumentů se najednou stávají dárci. Bůh jim dal milost, Bůh jim umožnil podílet se na jeho díle.

Každému z nás bylo něco darováno, a to, že nás Bůh zve, abychom se podíleli na jeho díle v tomto světě, nám dává možnost naplnit jednu z hlubokých potřeb tak, jak nás stvořil. Nemusí to být letní brigáda, ale prostě oběť z lásky a vděčnosti. Konzumem se totiž duše nemůže naplnit. Spíše naopak – chce více zážitků, více konzumu a vytváří tak nekonečný kolotoč honby za tím, co se ním nedostává.

Pokud obětujeme a vede nás k tomu vděčnost, ne pocit viny, zakoušíme to, co někdo nazval signály transcendence. Pokud se učíme být vděční a konkrétně to vyjadřovat, pak se mimo jiné učíme to, co je v životě v pozadí dávat do popředí. Co tom znamená? Spíše si všímáme toho, co se nedaří, různých katastrof, toho, že jedno auto havarovalo ne toho, že tisíce nehavarovali. Máme totiž genetickou predispozici vnímat to, co nás ohrožuje. Vděčnost znamená všímat si spousty požehnání, které do našeho života Bůh dává, co nás neohrožuje. A za to pak děkujeme, a to nás vede k oběti, která nemusí být jednoduchá, ale dává smysl a naplňuje nás.

Přemýšlejme nad tím, kde vidíme svoje obdarování?

Za co pociťujeme vděčnost?

Co chceme přinést jako oběť?