Význam slova Betlém
Když začala druhá vlna covidu, někde jsem se dočetl, že bychom se měli něco naučit. Vzal jsem to vážně a jedna z věcí, kterou jsem se rozhodl zkusit, byla výroba chleba. Zkusil jsem jak kváskový, tak z droždí a mouky a výsledky nejsou úplně špatné. Rodina sice můj chléb nejí, ale skupinka a moji přátelé chléb ocenili. Přiznávám, že kváskový chléb byl trochu kyselý a ten z droždí a mouky zase drožďový, ale nenechám se odradit a pomalu se připravuji na to, že kdybych nemohl vykonávat kazatele, stane se ze mě pekař. Když zůstanu ještě chvíli u chleba, pak nevím jak vy, ale já ho jím každý den a na rozdíl od jiných druhů jídla se jím nepřejím.
Obecně ale chleba je symbolem určitého dostatku, naopak když se o někom řekne, že nemá ani na chleba, pak to znamená, že je na tom hodně špatně. Chleba nepatří mezi vybrané pochoutky, pokud někoho pozvete na návštěvu, pak mu obyčejně neřeknete, že ho zvete na chleba, stejně tak při slavnostní večeři třeba na Štědrý den nebude hlavním chodem chleba, zároveň ale chleba určitou jistotou a základem. Pokud by v obchodech došel kaviár, ala i salám, sýr nebude to nějaká pohroma. Pokud chleba a obecně pečivo, pohroma to bude.
Právě proto, že je chleba tak důležitý a vlastně nezbytný k životu, o sobě Ježíš říká, že je chlebem života. Místo aby dlouze vysvětloval, jak moc je důležité, abychom Ježíše znali, nepřímo řekne, představte si, že dojde chleba, nebo v naší době bychom to rozšířili a řekli, že dojde pečivo. Tak, jako je pečivo základem pro stravu i Ježíš je středobodem a základem našich životů. Tím, kdo by měl sytit našeho vnitřního člověka. Jak to ale souvisí s Vánocemi?
Četli jsme text o tom, že se Ježíš narodil v Betlémě. Slovo Betlém znamená dům chleba. Tedy ten, který o sobě později řekne, že je chlebem života, se narodil v době chleba. Co vlastně znamenal Betlém pro Židy? Na první pohled do mapy nic – jednalo se o malou vesnici, kterých bylo v Izraeli mnoho. Ale přesto se s Betlémem v dějinách Izraele setkáváme. Jeho původní jméno bylo Efrata
Zde je vyznání Jákoba: Když jsem přicházel z Rovin aramských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kenaanské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je do Betléma.“
V Gn 35, 17 – 19 čteme, že Ráchel zemřela po porodu: A když už byli nedaleko Efraty, Ráchel porodila; měla však těžký porod. Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: „Neboj se, máš zase syna!“ Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém.“
Zapamatujme si to, že první epizoda zaznamenaná v Bibli v souvislosti s Betlémem je, že to, co Ráchel vidí jako zmar, vidí Jákob jak zdar. Jákob Ráchel miloval, z její smrti byl smutný, zároveň nevidí jen smrt, ale vidí i naději, v tomto případě v narození Benjamína.
Další zmínka o Betlému je v příběhu Noemi a Rut. Noemi se vdá, odejde z rodného Betléma, má dva syny a ti se ožení. Později Noemi ovdoví navíc jí zemřou i její dva synové. Tam, kde bydlí, zavládne hlad, rozhodně se vrátit zpět. Jedna z jejích snach, Rut, se rozhodne, že se svojí tchýni Noemi neopustí. Obě přichází do místa rodiště Noemi do Betléma. Čteme: „Tak šly obě, až došly do Betléma. Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy se ptaly: „Je toto Noemi?“ Odvětila jim: „Nenazývejte mě Noemi (to je Rozkošná). Nazývejte mě Mara (to je Trpká), neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl.“
Příběh ale pokračuje a Rut pozná muže jménem Boaz, který si ji vezme, nakonec spolu mají syna. Kniha končí slovy: On ti (Noemi) vrátí smysl života, bude o tebe ve stáří pečovat. Vždyť jej porodila tvá snacha, která tě tolik miluje. Ta je pro tebe lepší než sedm synů.“ Noemi vzala dítě, položila si je na klín a stala se mu chůvou. Gn 4, 15 - 16
Opět vidíme to, co jsme viděli u Benjamina – za zmaru se stává zdar. Z beznaděje, naděje, Ze tmy, světlo. Jenže zde příběh nekončí. Syn, který se narodí Noemi se jmenuje Obéd. Čteme, že Obédovi se narodí syn, Isaj a Isajovi se narodí David. Pokud se vám zná, že se jedná o Davida, který se stal prvním Izraelským králem, pak hádáte dobře. I proto se Betlému říkalo město Davidovo. Když čteme jedno z proroctví o narození Ježíše, pak se dočítáme: I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Iz 11, 1 Od Davida pak linie pokračuje až k Josefovi, manželu Marie.
Najednou vidíme, že Betlém není až tak bezvýznamná vesnice. Nebo jinak – je to zcela bezvýznamná vesnice v pohledu geopolitiky, velkých dějin. Jenže Bůh se dívá na dějiny jinak než nejrůznější historické knihy a historici. Když jsem dělal chleba, pak mě vlastně nejvíce fascinovalo to, co jsem sice věděl, ale stejně mě to překvapilo. A to, jak funguje kvásek. Prostě že do těsta dáte lžičku kvásku a za pár hodin těsto několikanásobně naroste. Teoreticky vím, jak to to funguje, ale stejně mě tento proces fascinuje – jak z ničeho může být něco? A to, co jsem nám chtěl ukázat, je, jak z pár lidiček, kteří ale byli věrní Bohu, Bůh dává vzrůst něčemu velkému. Díky tomu, že se tito lidé nechají použít Bohem, už není Betlém jen místem, kde se zřejmě kdysi pekl chléb, aby se lidé nasytili. Stává se z něj místo, kde se narodí ten, který je chlebem života, který o sobě řekne: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. J 6, 51
Příběhy umírající Ráchel, Noemi, Rut začínají v beznaději. Jenže když se jejich životů dotkne Bůh, z beznaděje se stává naděje. Jedním z nejhorších vyjádření beznaděje je sebevražda. Jeden ze způsobů je, že sám na sebe vztáhne ruku, ale jistý způsob sebevraždy je žít bez naděje. Mám za to, že tento způsob prožívá mnoho lidí, o kterých někdo řekl, že prožívají život tichého zoufalství. Žijí, ale z jejich nitra vyhasl oheň. Ztratili naději do budoucnosti. Nebo jak to nazval Boris Pasternak, přišli o vnitřní hudbu. To, co potřebujeme k životu, je naděje. Vím, že hovořit o naději na P13 může znít divně, protože mnozí z nás působíme jako lidé, kteří si plní své sny. A pokud jsme si je nesplnili, máme naději, že třeba příští rok se nám naše naděje vyplní. Dokončíme školu, najdeme si vysněného partnera, uzdravíme se, povýšíme v práci. Toto vše fajn, ale z toho, co jsme četli, vidíme ještě jeden rozměr. Je to naděje, která přesahuje tyto všechny naše naděje. Naděje, která je v Kristu, která přesahuje tento svět.
Jedna z věcí, která je spojena s nadějí, je vědomí, že to, co děláme, má nějaký význam, smysl. Možná nemáme ambice udělat díru do světa, ale chceme, aby naše konání nějaký význam mělo, aby nám někdo projevil obdiv. U někoho je to počet liků na FB, počet zhlédnutí na youtube, nejlepší diplomová práce, vynalezení nějakého léku, vítězství ve volbách, vítězství v závodě, dobrý post v práci… a když se nedaří nám, pak tajně doufáme, že se bude dařit našim dětem. Že když už na pomyslném piedestalu nestojíme my, stojí tam naše dítě nebo někdo z rodiny nebo z blízkých. Toužíme po významu a na tom není nic zlého. Nedávno mi vyšla jakási knížka a ta se pár měsíců držela v popředí nakladatelství, které knihu vydalo. Ano, přiznám se, že mi to dělalo dobře, jenže jen do té chvíle, než jsem přišel do knihovny a viděl tisíce jiných titulů. Moje/vaše kniha zapadne, stejně jako život. Jenže vánoční poselství nám ukazuje jinou perspektivu.
Naše životy mají význam, pokud se toho, co děláme, dotkne Bůh, pokud mu to, co děláme, dáme k dispozici. Pokud mu vyjádříme, Pane dej, ať to, co dělám, může vést k nasycení dalších a nyní nemám na mysli nasycení tělesné, ale ve smyslu pomoci dalším.
Ať jsem i já oním Betlémem, zdrojem nasycení pro druhé. Svými skutky, svými slovy, svým životem. Možná vás napadne, že mám na mysli něco duchovního, nějakou službu ve sboru. Ani i ne. Byl to Luther, který řekl: „Je to nesmysl, když biskupy, kazatele nazýváme duchovním stavem a řemeslníky, vladaře světským stavem. Jen to klam a pokrytectví. Nikdo se nemusí nechat zastrašit a to z důvodu proto, že mezi duchovním a světským stavem neexistuje žádný rozdíl mimo úřadu. Křtem jsme všichni posvěceni jako kněží, tak jak říká apoštol Petr, když píše, že jsme královským kněžstvem.“ A Dorothy Sayersová napsala: „Církevní přístup k tesařovi se omezuje na varování, aby se neopíjel a chodil do kostela. Místo toho by mu měla povědět, že prvotní požadavek náboženství pro něho je, aby vyráběl dobré stoly.“
Chci tím povědět, že i tím, co děláme, nebo právě tím, co děláme, můžeme být chlebem pro druhé a to tak, že prosíme Pána Boha, aby se toho dotýkal, aby si to používal, aby tomu, co dělám, dával smysl, abychom to, co děláme v neděli, spojili s tím, co konáme ve zbytku týdne. Právě ono Boží působení je oním kváskem, o kterém jsem mluvil na začátku. Postupně začne prokvašovat celý náš život, naše postoje, dovednosti, myšlení, vztahy. Tím, že Bůh vstoupil do života Noemi, Rut Boáze, Izaje, Davida najednou začínáme vidět obraz, velkou mozaiku. Oni sami se tak neviděli, ale my tento obraz, který vrcholí nebo se vrací zpět do Betléma, vidíme. Možná nebudeme mít pod svým statusem lajky, nevynalezneme nový lék na covid, nevyhrajeme závody, naše děti nesplní naše sny a možná ano, ale mnohem důležitější je, abychom byli součástí velkého příběhu, který se kdysi začal psát v Betlémě a to ještě mnoho let před narozením Krista. Pokud člověk nečte Bibli, nezná Noemi, Rut, Obéda, Isaje neví, jaké mezi nimi byli rodinné vazby, tak jako nikdo nebude za pár let znát naše jména. Ale známe Krista. A o to vlastně v životě běží. Abychom žili pro Krista tam, kde jsme a aby skrze nás další znali Krista. Abychom byli součástí Kristova příběhu, abychom i byli Betlémem, tedy domem chleba. Abychom se nechali Kristem použít.
Kde jsi viděl v tomto roce ve svém životě Kristovo působení?
V čem jsi viděl největší smysl?
Máš do dalšího roku nějaký sen a jakou roli v něm hraje Ježíš?