Pozvání od Lewise a Tolkiena do roku 2013
Lewis a Tolkien – pozvání do příběhu
Říjen1931. Je temná a bouřlivá noc, prší. Na Magdalen College v Oxfordu jdou po cestě nazvané Addison's Walk dva profesoři, odění do dlouhých plášťů, kouřící dýmky. Kráčí podél houstnoucích stínů vrásčitých, tajemných, starých a temných stromů v jejichž stínech je snadné představit si krčící se elfy. „Podívej!“ Náhle řekne jeden z mužů. Vysoký, s protáhlou tváří, vrásčitým čelem a mrkajícíma očima mudrce či kouzelníka. Ukáže na velký dub. „Tady stojí“, řekne "nohama na zemi a s hlavou v oblacích. Majestátní zázrak stvoření. A jak mu říkáme? Strom“. Zasměje se „Slova znějí absurdně, když se pokouší jít k jádru samotné věci.“ "Skutečně, je to tak," odpovídá druhý muž, s kulatou tváří, jemně připlešatělý, s brýlemi, kterému je mezi třicítkou a čtyřicítkou. „Podobně jako jakékoli slovo, jedná se pouze o slovní sdělení – symbol naší nedokonalé vynalézavosti.“ "Přesně tak," odpoví první muž. "Myslím, že tak jako je slovo pouhým sdělením, popisující jakýsi objekt či myšlenku, tak příběh může být sdělením o pravdě.“ Druhý muž si protřel bradu. „Od svého dětství jsem měl rád příběhy. Hlavně příběhy o hrdinství a oběti, smrti a vzkříšení. Ale když jsem se s tímto setkal v křesťanství, jako by to bylo o něčem jiném. Jednoduše nerozumím jak něčí život a smrt před dvěma tisíci lety může pomoci mně a teď.“ "Skutečně to Jacku nevidíš?“ opáčil jeho přítel. „Křesťanský příběh je nejúžasnějším příběhem ze všech, protože je to skutečný příběh, který všechny příběhy naplňuje a navíc nám ukazuje, co znamenají. Je to strom sám – ne pouhé sdělení o stromu.“ Jack se zastavil a otočil se „Chceš mi říci, že v příběhu o Ježíši Kristu všechny ostatní příběhy nějakým způsobem dosahují naplnění pravdy?“. Za týden a půl, Jack – nám známější pod jménem S. C. Lewis, učitel, spisovatel obhájce křesťanské víry, spisovatelů Letopisů Narnie – píše svému příteli Arthurovi Greevemu: “Právě jsem překročil od víry v Boha k úplnému uvěření v Krista – ke křesťanství. Moje dlouhá noční procházka s Tolkienem na tom má veliký podíl.“
Tolkien vlastně Lewisovi ukázal, že všechny velké příběhy, které si lidstvo od nepaměti vyprávělo, mají určitou strukturu, která vyjadřuje lidské touhy člověka. Zároveň že tyto existuje příběh, ve kterém se tyto příběhy setkávají a tím je příběh Ježíše Krista.
Když jsem zmiňoval Lewise, potom přečtu ještě jeden příběh – resp. dopis, který kdysi napsala jedna maminka Lewisovi o svém synovi, který byl zamilován do Letopisů Narnie a prý měl výčitky, že miloval Aslana více než Ježíše. Lewis jí odpověděl: „Protože to, co Aslan dělá nebo říká a pro co ho má Laurence tak rád, je prostě proto, co Ježíš opravdu řekl a udělal. Takže když si Laurence myslí, že miluje Aslana, miluje ve skutečnosti Ježíše, a možná ho miluje víc než kdykoli předtím“.
Obyčejně uvažujeme tak, že pravda je, když se spojí to, co řekneme s viditelnou nebo co nejjasněji dokázanou skutečností. Realita je strom, Karel IV., moji rodiče. Oproti tomu Narnie je pohádka, kterou čtou naše děti. Lidé v minulých dobách byli tak trochu natvrdlí, protože věřili mýtům. Jenže v čem je síla všech pohádek, mýtů, Pánů prstenů, Narnií? R. Hein – emeritní profesor Wheathon Colledge napsal: „Jsou příběhy, při nichž se najednou probudíte s výkřikem – ano, ano, o tom je přesně můj život, tohle je smysl mého života, tohle je moje přesvědčení.“ My můžeme jen dodat, že najednou vůbec neřešíme, zda se to či ono stalo, ale víme, že nás příběh hluboce zasáhl.
Vlastně v podobném duchu hovoří Pavel: …nehledíme k viditelnému, ale k neviditelnému. 2 Kor 4, 18 a do tohoto světa uvádí učedníky Ježíš v příběhu o cestě z Emauz. Do tohoto světa nazírání na skutečnost bych vás chtěl pozvat i já v příštím roce. Jisté nebezpečí je v tom, že se jedná o trochu jiné vnímání reality.
Dvojí svět
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" … Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Lk 24, 13 – 30
Učedníci se šourají domů a mají podobný pocit, jako mnozí z nás – i my jsme kdysi doufali. Měli jsme naděje, dokázali jsme se nadchnout, důvěřovali jsme lidem i Bohu… prostě jsme doufali…ALE. Sice se našli někteří lidé – v případě učedníků ženy, přinášející naději, ale stejně jim moc nevěříme. Realita nás poučila, že se ničemu nedá moc věřit. Jenže Bible, příběh z Emauz, vyznání učedníků je, že hledí k neviditelnému, tedy že existuje i další naprosto reálný, byť naším očím neviditelný svět. Svět, který je mnohem skutečnější, skutečnější, důležitější a nebezpečnější než ta část reality, kterou vidíme. Jinými slovy ve skutečnosti se toho odehrává víc, než oči vidí. Tím není řečeno, že Bible je mýtus, jen to, že nám znovu a znovu ukazuje, že existuje i jiná realita než ta, kterou vidíme a zakoušíme svými smysly. Problém je, že jsme se upnuly pouze na realitu viditelnou, popsatelnou, že přestáváme vidět a vnímat svět duchovní, a pak připomínáme učedníky… Písmo hovoří o očích srdce. Toto vůbec neznamená myslet emocemi. Mysl vyhodnocuje informace, srdce žije v realitě lásky, nenávisti, života, smrti. Zároveň je centrem nejhlubších myšlenek: „Ježíš viděl myšlení jejich srdce.“ Marie „vše uchovávala ve svém srdci.“ Můžeme logicky sledovat některé důkazy Boží existence, ale k vnímání duchovní reality nestačí jen rozum. Nakonec Boha uzří „ti, kdo mají čisté srdce“, nikoli ti, kdo o něm vše vědí. A právě tuto druhou – duchovní realitu někdy ztrácíme a příliš se zaměřujeme na pouhou realitu každodennosti a o její vnímání bych chtěl, abychom usilovali.
Svět je ve válce
Když se podíváme na mýty, slavné příběhy, potom se v nich vždy vyskytuje realita boje. Když sourozenci Pavensovi zabloudí do Narnie, je celá země ve spárech zlé čarodějnice. Frodo odchází z Kraje, aby ukryl prsten moci… atd. Jedná se o námět, se kterým se dávno vyrovnává Bible a kvůli čemu nás Bible burcuje.
„A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.“ Ef 5, 14 – 16
„Slovo na cestu tento text parafrázuje: Doba je vážná, a proto nejednejte bezmyšlenkovitě, ale ve všem se snažte rozpoznat a vyplnit Boží vůli.“ Bible nám na mnoha místech říká, že žijeme ve válce. Kdosi to okomentoval: „Křesťanství není náboženstvím nedělních škol, dobrého chování, posíláním obnošeného šatstva do Mexika – jakkoli jsou tyto věci dobré. Všude kolem nás se odehrávají obrovské a nesmírně nebezpečné události, my v nich vězíme až po uši a nejhorší ze všeho je, že pochybujeme, že v nich máme sehrát nějakou zásadní roli. “ Všimněme si, že ty, kdo na realitu boje upozorňovali, většinou čekala smrt – proroci, Ježíš, Pavel, skoro všichni apoštolové. Zároveň proto jsou pohádky, mýty a příběhy v takové oblibě – protože na tuto realitu ukazují a tím vyjadřují, co vlastně nějak vnímáme. I když kolem nás nelétají kulky, nehrozí nám ztráta života, žijeme v realitě boje. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil. 1 P 5, 8 Jiný překlad říká: „Mějte se na pozoru“ – prostě i jako jednotlivci, i jako sbor žijeme v realitě boje a “být na pozoru“ je cesta jak obstát.
Tíže slávy
Třetí a pro nás asi nejtěžší věc k přijetí je ta, že jsme to my, kdo máme v příběhu sehrát klíčovou roli. Ve filmu Matrix hraje důležitou roli Thomas Anderson. Když jde nepřítel proti němu, Thomas říká: „To je šílený. Proč zrovna já? Co jsem udělal? Vůbec nic!“ Jinými slovy - já nic neznamenám, já chci mít pokoj, já jsem nula, dejte mi se svými „velkými příběhy pokoj. Nebo slovy Mojžíše – „Pane, vyvol si někoho jiného“. Když se vrátíme k mýtům, potom je to půlčík z Kraje, který je oním vyvoleným, Dorotka z Kansasu, která se ocitla v zemi Oz, aby přinesla zkázu Zlé čarodějnici. Jenže podobný scénář najdeme i v Bibli. Malý kluk zabije obra, rybář se stane vůdcem církve, prostitutka se zlatým srdcem vykoná čin, který máme na Ježíšův příkaz připomínat po celém světě… Prostě my nejsme takoví, jak vypadáme. Namítnete – ale já žiji naprosto obyčejný životem, na kterém skutečně není nic dobrodružného. A upřímně – ani takový život moc nechci. Někdy bych ho i chtěl, ale výhružný pohled partnera „drž se doma“ mě včas uklidní. S. C. Lewis napsal: „Mýtus je cenný tím, že bere každou věc, kterou důvěrně známe, a vrací jí celé bohatství jejich významů, až doposud zahalené závojem samozřejmosti“. Ukázal bych to na příkladu – asi v polovině cesty se Sam zeptá Froda – „Rád bych věděl, do jakého příběhu jsme spadli my.“ Toto je správné přemýšlení – vychází z předpokladu, že existuje určitý větší příběh, do kterého jsme byli vtaženi. A možná toto někdy ztrácíme… protože se porouchalo auto, pohádali jsme se s partnerem, potřebujeme splácet hypotéku, potřebujeme prostě přežít… Jenže další nás potřebují a my musíme vyjít. Bůh nás volá, a my potřebujeme vyjít. Potřebujeme se modlit – Pane ukaž mi místo, které jsi pro mě připravil ve svém velkém scénáři, kde není malých rolí.
Když se dívám do alšího roku, chci nás všechny pozvat nikoli k útěku do jiného světa, ale k novému a hlubšímu poznávání neviditelného světa, k tomu, abychom vstoupili do duchovního boje, který se odrazí i v našem životě a k tomu, abychom hledali a přijali svoji roli v Bohem daném příběhu…