Vánoční příběh, srovnání Mojžíš - Ježíš

Když čteme o narození Krista, potom je zde jedna velmi nápadná historická paralela. Mám na mysli paralelu s Mojžíšem. Dokonce někteří kritici tvrdí, že např. zpráva o vraždění malých dětí v Betlémě je smyšlená. Matouš si ji vymyslel proto, aby příběh pěkně zapadl do paralely s Mojžíšem. Jedná se tedy o teologickou, nikoli historickou výpověď…  

O jaké podobné rysy se v obou příbězích jedná? Oba dva vystupují jako zachránci – jeden Izraele, druhý nejen Izraele, ale celého lidstva. Mojžíš vyvádí lid do zaslíbené země, která je časná, Kristus vyvádí nás do nového života, který přesahuje tento časný život. V obou dvou příbězích hraje důležitou roli matka. Narození obou dvou je doprovázeno velmi krutým nařízením o vyvraždění chlapců. V obou dvou případech hraje důležitou roli Egypt – Mojžíše zachrání egyptská posvátná řeka a je v Egyptě vychován, Josef a Marie naleznou v Egyptě útočiště před běsnícím Herodem. Oba dva první část svého života prožijí v ústraní. O Ježíši je vyřčeno proroctví, které ale sedí i na Mojžíše - On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Z Egypta jsem povolal svého syna.' Mt 2, 14 – 15 Pokud bychom tento text nečetli u Matouše, asi bychom jej spojili s Mojžíšem.

Podívejme se podrobněji na některé paralely a hledejme v nich směr pro naše životy.

Oba dva se narodí v chudé rodině, které se v politickém slova smyslu, není třeba obávat. Přesto je jejich narození spojeno se strachem mocných. Farao se začne bát rozrůstajících se Židů, Herodes se bojí, že se narodil konkurent. Strach obou dvou je absurdní – ani Židé včetně Mojžíše, ani chlapec v Betlémě nemohli tehdejší vládce ohrozit. Na jejich straně byla moc, vliv, bohatství a mnoho jiných atributů, díky nimž se nemuseli bát. Přesto se báli a to dokonce bezvýznamných dětí. Oba příběhy ukazují na jednu vlastnost, která často vede lidi k iracionálnímu a zlému chování – na strach. Strach je první emoce, která je popisována v Bibli. Poté co zhřešili, A. a E. se bojí a ukrývají se před Bohem. Když se díváme na svoje životy, potom mnohokrát jsme i my ovládáni strachem. Snad i proto je jedna z hlavních zvěstí vánoc výzva nebojte se. U Lukáše je tato výzva výzvou nejčastěji se opakující.  

Jak u Mojžíše, tak u Ježíše, sestupuje Bůh na tuto zem. Jednou posílá vůdce, který vyvede lid z otroctví, dá jim svůj zákon a pomůže identifikovat vyvolený národ. Podruhé se člověkem Bůh sám stává, aby vyvedl lid z otroctví hříchu. Jednou Bůh skrze člověka – Mojžíše nakazuje, aby lid zabil beránka bez vady a aby krev tohoto zvířete ochránila život vyvolených, podruhé se Bůh v Ježíši sám tímto beránkem stává. Reakcí jedněch je potom radost, že Bůh se stal zachráncem a vykupitelem reakce druhých strach, že Bůh je pro mě nebezpečím. Jak farao, tak Herodes se bát nemuseli, ale báli se. Toto nám ukazuje na důležitý princip. Strach nemusí přicházet v důsledku negativních okolností. Můžeme být zabezpečeni maximálním možným způsobem, ale stejně se můžeme bát. Nechci mluvit o věcech, které nás znepokojují a kvůli kterým se bojíme. Když se podíváme na faraona a Mojžíše, potom se bojí, pro někoho snad paradoxně, Božího působení. Sice to zřejmě nedokázali takto pojmenovat, ale z odstupu toto můžeme vidět. Do jejich životů vstoupil Bůh a oba se zalekli. Farao později hovoří s Mojžíšem, tedy o Bohu se dozvídá, Herodes zná dávná proroctví, a proto posílá tři mágy. Přesto se Boha resp. Ježíše bojí. Myslím, že v jejich reakci se skrývá jistý rozpor lidské přirozenosti, který někteří popsali tak, že se na jednu stranu Boha bojíme, na stranu druhou jsme jím přitahováni. Zároveň je prý pro náboženství charakteristický „strach s neznámého“. V našem případě to je možná proto, že podvědomě cítíme, nejen že Bůh by mohl zasáhnout do našich životů, ale protože je nám vlastně neznámý. Teoreticky víme, že Bůh má pro nás jen to nejlepší, mnohokrát jsme to slyšeli, jenže se nám někdy stává, že nás více vzrušují ranní zprávy než Boží zprávy, že vlastně věty o Boží blízkosti s námi nic moc nedělají. B. Pascal toto vyjádřil slovy „jak daleko je od poznání Boha, k lásce Bohu“. Možná i proto, že necítíme u Boha blízkost, máme z něj strach – jako ze všeho, co je nám vzdálené. Boha se bojíme i proto, že ho neznáme, že je pro nás spíše pojmem, myšlenkou než realitou. Několikrát se mi stalo, že jsem se některého člověka bál do té chvíle, než jsem ho blížeji poznal. Jenže toto se mi děje i ve vztahu s Bohem. Jedno z tajemství lidské existence je tzv. „nezasažené srdce“. Tluče bez jakékoli vášně v lidské bytosti, která má línou mysl, lhostejný postoj, nevyužité nadání a pohřbenou naději. Lidé s takovým srdcem zemřou dříve, než se vůbec narodili, než začali žít. Jejich existencionální nedůvěra v Boha je základem jejich neschopnosti oddat se Bohu. Podle V. Frankla „člověk nalezne sám sebe, pouze do té míry, do jaké se zaváže někomu nebo něčemu většímu, než je on sám“. My bychom dodali – kdo se zaváže Kristu. Aby se nám Bůh stal v Kristu blízký, aby pro nás nebyl jen neznámý, kterého se bojíme, potřebujeme znovuoživit vášeň. Je to vášeň, která vychází ze srdce toužícího po živém Bohu. Možná podobná vášeň, jako když ráno otevřeme noviny, dáme si kafe, sledujeme hokej…

Druhý rozměr vánočního a mojžíšovského příběhu je útok na dítě. Oba vládci mohli vybít celé vesnice, což pro ně nebyl problém, ale zaměřují se na děti a na chlapce. R. Rohr napsal: „Když jsem dělal s muži duchovní cvičení a ptal se jich, kolik z nich si pamatuje, že se s nimi otec modlil, výsledkem bylo méně než jedno procento. Náboženství v naší společnosti prochází feminizací. Křesťanství v USA daleko více hovoří o odevzdání se a utěšování, než o konfrontaci a riskování.“ Satan věděl, kam udeřit – věděl, že když se podaří zničit děti a ještě chlapce, je vyhráno. Dnes nejde našim dětem o tělesnou smrt, ale o smrt duchovní. Před týdnem jsem byl se syny na Pánovi prstenů. To co bylo naprosto šílené, byla 15-ti minutová smršť reklamy na různé výrobky a filmy. Jednalo se o smršť otevřené nahoty a násilí. Vím, že nemohu svoje děti izolovat a někdy bych moc chtěl, zároveň něco vím o vlivu předčasných informací na dětskou psychiku. Vím jak moje, vaše děti jsou ohroženy. Mnozí z vás řešíte, jaké plenky, jakou školku. Někteří jakou školu. To nejsou malé problémy, ale asi platí malé děti malé problémy… Nejde vůbec o to strašit, ani děti chránit. V jistém věku to už nejde. Co ale jde, je předkládat jim jiné hodnoty, než tento svět. Někteří lidé tvrdí – i křesťané, že to dělat nebudou, protože se děti musí rozhodnout sami. Jenže svět svoje hodnoty předkládá a to velmi agresivně, neřeší, zda je morální naše děti strhnout na svoji stranu – prostě to dělá a to se vší vehemencí. Když se podíváme na totalitní režimy, potom všechny si zakládali svoje mládežnická a dětská hnutí. Věděli, že kdo získá duši dětí, získá národ. Zde bych rád položit na srdce tuto roli mužům.  Jsme zavaleni úkoly, zároveň nesmíme vzdát boj o duchovní směřování svých dětí (besídky, mládeže, dorostu). Nezaměňujme trávení času s dětmi za vedení dětí ke Kristu.

Třetí a poslední rozměr obou příběhů může znít jako fráze, ale je to cosi nesmírně důležitého. Bůh si svoje dílo prosadí, i když se bude bouřit celé peklo – viz. oba dva příběhy. Mnohokrát nám Jeho vůle není jasná, mnohokrát nás může bolet. Pro nás toto může znamenat, že se nemusíme za každou cenu rvát do dveří, které jsou zavřené, nemusíme být hysteričtí, když se neděje naše vůle. PB od nás očekává především věrnost a poslušnost. Mnohokrát jsem z některých věcí smutný, zdá se mi, že život nejde tak, jak si představuji, někdy propadám malomyslnosti. Jenže do těchto temnot promlouvá, nebojte se, vím, co dělám, a vy mi můžete důvěřovat. Ani Mojžíšův ani Kristův příběh není zarámován klidem a pohodovou atmosférou. Jenž tam, kde jde o Boží věci, to asi ani nejde. Přesto nás Bůh k tomuto dobrodružství zve a to i v čase Vánoc. Zároveň nám sděluje – nebojte se, já jsem přemohl svět. To, co teď vypadá jako malé a slabé, poroste – pokud mě necháte, abych v tom či onom působil svojí mocí. Situace se možná někdy vymkne z kloubů, ale nechte mně jednat, nebojte se a důvěřujte mi. Může se jednat o zaměstnání, narušené vztahy, zdraví, nějakou nespravedlnost… Ježíši nejen není žádná oblast „obyčejná“, není mu ani lhostejná.

Na závěr slova D. Bonhoeffera: Je chytřejší být pesimistou, Zapomene se na zklamání. Proto je mezi chytráky optimismus mlčky zakázán. Optimismus není v podstatě názor na přítomnou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty…“Je možná, že zítra nastane soudný den, pak se rádi vzdáme práce pro lepší budoucnost, ale dříve nikoli.