Božské dítě a obsah Vánoc

Nedávno jsem dostal tento dopis: Kdyby byl Ježíš počat neposkvrněně Marií bez přispění (těla) muže, byl by ženou (genotyp XX) a Mariiným klonem. Ježíšův chromozóm Y pocházel od jeho tělesného otce; pomocí jeho genů by šlo tohoto otce určit. Nejsem znalý genetiky, zároveň se domnívám, že autor genetického kódu – PB, je schopen občas udělat něco, co se vymyká běžným zákonům, včetně početí z Ducha svatého. Tedy věřím, že příběh o Marii není legenda. Pojďme se podívat jak je narození JK popsáno v Bibli.

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. Mt 1, 18 - 25

I řekl Izajáš: „Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha? Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel. Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Mezi jedením těchto pokrmů a nabytím moudrosti je příčinný vztah. Jiní: dokud nebude umět... Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu. Iz 7, 13 – 16

Text u proroka Izajáše byl napsán několik set let před narozením JK, aby se na něj jednou odvolával Matouš, když popisoval narození JK. Čteme, že dívka počne a porodí syna a jeho jméno bude Immanuel. Zajímavé je, že toto jméno se v Bibli vyskytuje už jen jednou a to hned u Iz 8, 8.

V době, kdy žil Achaz a Izaijáš, byla v judské říši ještě řada pohanských zvyků, úsloví a představ. Mezi ně patřila i báje o tom, že panenská bohyně jednou porodí krále života a nositele nového věku. Ten jednou vyroste a bude umět třídit dobré i zlé…

Celý text je historicky zarámovaný událostmi, které jsou podrobně popsány v 2 Kr 16, 5 – 20, Izajáš je potom určitý prorocký komentář těchto událostí. Achaz se dostal do války a hledal pomoc u Asyřanů a to nejen politicky, ale i nábožensky. Aby neprohrál, nechal v Jeruzalémě postavit oltář podle asyrského vzoru a obětoval, na něm resp. očekával znamení, co má dělat. Zároveň odmítá jakékoli znamení od PB. Jenže znamení přichází a je popsáno právě v Iz 7, 17 – narodí se doslova „s námi Bůh“. Achaz řekne, nechci s Bohem nic mít a odpověď je s námi Bůh!

Achaz dělá to, co milióny lidí před i po něm – prostě nechce s Bohem nic mít, myslí si, že jiné věci, okolnosti nebo lidé mu dají jistější záruky než Bůh. Nejde o to, že by Achaz v Boha nevěřil, že by byl „ateistou“. Takoví lidé v jeho době asi ani neexistovali. Jde o to, že se prostě rozhodně důvěřovat něčemu jinému – zde konkrétně politickým smlouvám. Jindy to je majetek, hezké bydlení, úspěch, vztahy atd. Jenže to, o co Bůh stojí, je naše důvěra. Zároveň Hospodin místo aby odpověděl ve stylu: Tak jak chcete, vy chcete ode mě pokoj, tak já si dám pokoj od vás, mluví ústy proroka u dítěti, které se jmenuje Bůh s námi. Není to jen nějaké dítě, o kterém mluvívali pohané, ale Bůh je s námi. Jinými slovy, i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný v duchu text, Mt 28, 20 – Já s vámi jsem až do skonání věků. I když je Boží lid i skrze svého krále nevěrný, on zůstává věrný. Zároveň je zde ale ještě jedna věc – Achaz jde proti PB a pochopitelně s ním pak nechce nic mít, straní se ho.

Pojďme se podívat na některé rysy zaslíbeného dítěte, které nám ukazují na Krista. Bude jíst smetanu a med. Mléko je pradávný symbol života a požehnání, protože pochází z matky - na rozdíl od jiných pokrmů, které si člověk musí vydobýt v potu tváře. Pak je zde med. K medu je v Bibli často přirovnáváno Boží slovo, chuť medu měla i mana na poušti (Ex 16, 31). Mléko a med zde ukazuje na nový věk, na požehnání, které přijde s Mesiášem, s narozeným Kristem.

A pak zde jsou slova o tom, že jednou dítě rozpozná dobré i zlé. Poznat dobré a zlé zároveň vyvolit dobré a zavrhnout zlé je znakem duchovní dospělosti a znakem duchovní obnovy. Zároveň toto dokáže v úplnosti jen Bůh nebo Boží syn, který se má narodit.

Nakonec v textu čteme, že před příchodem Syna bude opuštěna země. Je zde narážka na Achazovu říši, na rok 721 p. K., kdy Asýrie zaplavila Izrael a dobyla Samaří. Tedy dítě se narodí do doby nejistoty, válek, krize vlády. Dítě pak bude mít za úkol nastolit novou vládu pokoje, kdy onen pokoj není výsledkem Achazovy diplomacie, lidského snažení, úsilí, ale svrchovaným Božím zásahem a projevem Boží milosti.

Celý text, který citujeme o Vánocích je docela slušným propletencem historie, válek a proroctví.

Co si z toho odnést v první adventní neděli. Chtěl bych se vrátit k již zmiňované látce, se kterou pracuje Izajáš. Zřejmě si vzal námět, který znali lidé kolem něj – tedy že panenské bohyni se narodí syn. Jenže Izajáš těmto představám dává nový obsah – dívka – to je Izrael, lid nové smlouvy, který si PB vyvolil. Protože Bůh je s ním, nedá mu/nám zahynout ve válkách, v nejistotách, zároveň tento král nového věku bude dobrý a spravedlivý. Díky němu se nemusíš bát toho, z čeho mají ostatní hrůzu. Křesťanské pojetí jde ještě dál – ona izajášovská panna je Marie a Immanuel je Ježíš, Pán, který je s námi. Už to není nějaký král, ale Ježíš, který přináší pokoj uprostřed nepokoje a shonu. Jenže zde někteří skeptici namítnou jak je možné, že Izajáš a tedy i křesťanství pracuje s pohanským námětem? Pokud bychom byli důslední a báli se pohanských námětů, pak první, co bychom museli přestat slavit, jsou Vánoce, protože čím si jsme jistí, že Ježíš se nenarodil 24. nebo 25. prosince. Pak bychom museli vyhodit stromeček a ozdoby. Navíc ani nevíme, kdy se přesně narodil, protože pokud to nemohlo být zároveň za Heroda a Quirinia. (Herodes zemřel v r. 4 a Quirinius byl stanoven legátem r. 6, cenzus se konal roku 6 – 7).

Jenže o co vlastně o Vánocích a vůbec v křesťanství běží? Jistě stojíme na tom, že Ježíš se narodil s panny, že žil a byl ukřižován. Zároveň jde i o obsah – tedy čemu věříme. A hlavně komu věříme. Vánoce se velmi snadno mohou stát pohanským svátkem se vším všudy, pokud se z nich vytratí smysl a tím je připomenutí adventu, příchodu Ježíše nejen na zem, ale i do našich životů. Celý spor Ježíše a farizeů byl vlastně sbor mezi obsahem a formou. My někdy příliš rychle spoléháme na formu, na to co je měřitelné, popsatelné, viditelné a jasné. Jenže Ježíš chce náš vnitřek, naší důvěru, o které jsem mluvil na začátku. Přesně to byl problém Achaze, který se v kritických momentech nakonec od Hospodina odvrátí. Stále v Hospodina věří, ale už s ním nepočítá. Stále je izraelský král, ale už není s tím, kdo je skutečným králem Izraele. Člověk může stále slavit Vánoce, ale už to nejsou více Vánoce. Naše víra nestojí na tom, zda se Ježíš narodil v roce 4, 5 nebo 6, že existuje jakýsi obtisk turínského plátna, že se někde najde hřeb, kterým byl ukřižován nebo chlup z ovce, která byla u jeho jeslí, ale že se narodil a to 2x. Jednou ve skutečnosti a podruhé v našem srdci. A zároveň že to, co se kdysi stalo mezi ním, a námi nevyprchalo a nevyprchá ani o těchto vánocích. Tragédie nejen Vánoc je v tom, když se vytratí smysl. Je to jako dát kytku ženě a nemít jí rád.

Dám vám příklad – existuje jedno místo, které mám několikrát vyfocené a kam se vracím stále znovu, dokola. Nad Chýnovem jsou v polích Boží muka a lavička. A tam jsem před 28 lety řekl Daniele, že s ní chci chodit. To co nás drží, ale není toto místo, ale vzájemná láska, která tomuto místu bude dávat obsah, dokud budeme žít. Kdyby se láska vytratila, vytratí se síla i tohoto místa. Vánoce dávají smysl jen tehdy, pokud se nevytratí láska k dítěti, které kdysi předpověděl Izajáš a to i s tím, že použil námět okolních národů, ale dal mu nový obsah. Jaký obsah dáme adventu my? Pokud ten, který není hluboce spojen s božím dítětem, pak se dostáváme do pohanských rozměrů…

Tlak, kterému jsme vystaveni v mnohém připomíná tlak, kterému byl vystaven kdysi Achaz. Na něj tlačili nepřátelé, na nás tisíce povinností, rodina, a nevím co všechno. Někdy pak hrozí, že Vánoce se stanou spíše to, čemu indiáni říkali potlach, což byl původně darovací ceremoniál sloužící k udržení si prestiže.

Jenže právě uprostřed těchto tlaků zaznívá, nám se narodil. Dejte mu ve svém životě místo a prostor. On vám dá mléko a med, tedy požehnání, které možná bude vypadat jinak, než jste si představovali, ale budeme-li mu důvěřovat, obdaří nás požehnáním a pokojem a zároveň nám dá i duchovní obnovu, kterou možná velmi potřebujeme a pro kterou se Advent může stát ideálním časem.

Přál bych nám všem, abychom mohli prožít skutečný advent, tedy otevření se Boží moci, Božímu požehnání a vedení. Abychom mohli prožít zastavení a možná i v některých oblastech obnovení naděje a radosti.