Josef - neboj se
Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš. Mt 1, 18 - 25
Asi nejčastější výzva, která se ozývá v adventních příbězích, je výzva, nebojte se. Jakoby strach byla emoce nebo vlastnost, která nás může paralyzovat a přeneseno do současnosti, která nám může bránit v tom, abychom naplno prožili advent a v obecnějším měřítku i život. Strach je v něčem podobný naději, pouze s opačným znaménkem. Je podobný v tom, že se upíná k budoucnosti. Na rozdíl od naděje nám ale strach kazí prožití přítomné chvíle. Jakoby říkal, neraduj se z toho, co máš, jsi, děláš, protože za pár dní, měsíců, uvidíš. Nesoustřeď se na „teď“, ale na to, co bude a toho se boj, tím co bude, si nech sebrat přítomnou radost.
Když čteme příběh a vidíme situaci Josefa, pak se jednalo o strach z veřejného mínění. Otěhotnět před svatbou znamenalo na rozdíl od dneška se znemožnit. V židovstvu svatba vypadala tak, že se rodiny dohodli zhruba rok dopředu a oba snoubenci tedy již rok dopředu věděli, že se vezmou, nicméně spolu nežili. V židovstvu se jednalo o něco mnohem závaznějšího, než o naše zásnuby, nicméně stále nikoli o manželství. Rozchod snoubenců nebyl běžný, ale byl méně závažná než rozvod. Jak bylo řečeno, manželé spolu začali žít až po svatbě. Pokud se tak nestalo a dívka otěhotněla, následky jsou dobře popsány i v samotném textu – byla vystavěna veřejné potupě. Navíc nejen ona, ale i její budoucí manžel. Dnes bychom řekli, že mu někdo nasadil parohy. V obecnějším významu ale došlo k zostuzení na veřejnosti a z toho má strach každý, včetně Josefa. Ještě možná trochu horší je, když se stydíte za svého partnera nebo děti. Josef nechce Marii zostudit, i když na to má právo a chce jí propustit tajně. Prostě celou situaci vyřešit ku prospěchu Marie. Je šlechetný, zároveň se bojí i o svojí pověst a především o Marii, kterou mě rád. Možná ale nechce být otcem bastarda, ani manželem poběhlice. Záleží mu na mínění okolí a záleží mu i na mínění druhých ohledně Marie. Musíme si uvědomit, že tehdejší vesnické komunity, byly malé a tedy že by se nad Marií a Josefem vznášel stín potupy celý život. Zde se zastavme a položme si otázku, jak moc se mínění druhých bojíme my? Jak moc nám druzí diktují a určují naše rozhodnutí? Jak moc je naše svědectví nebo spíše nesvědectví určováno strachem z reakce kolegů? Jak moc jsme ochotni jít do některých kompromisů jen proto, že to dělají všichni kolem?
Možná ale Josefův strach není dát strachem z okolí, ale prostě z toho, že se dostane do nečekané situace. Cítí se jako každý partner, kterého zradí jeho nejbližší. Cítí se podvedený. Má strach, protože okolnosti se proti němu jakoby spikly. Přišla nečekaná rána do života. Strach je v této situaci přirozená reakce. Nemusí se jednat o nevěru, nebo selhání partnera, ale o jiné situace, které nám připraví naši nejbližší a s kterými se někdy vůbec nevíme rady a které jsou někdy těžší, než mnohé zátěžové situace v zaměstnání. Strach, se kterým jsme v tomto oddíle konfrontováni, se týká především rodiny.
Podívejme se, jak situaci řeší Pán Bůh. Jak promlouvá s Josefovi a k nám a jak nám dodává odvahy. Všimněme si oslovení – synu Davidův. Jedna z tragédi naší doby spojené s individualismem, je silný pocit vykořenění. Vytrácí se pocit silné a velké rodiny, kterou tvoří nejen rodiče, ale i moji předkové, širší rodina atd. V Bibli vidíme silný akcent na rodinu. V přeneseném smyslu se pak rodinou stává a má stát i církev. Rodina a to pokrevní ale i církev se stává místem, kde mohu svoje strachy nést společně s druhými, kde se moje břemeno stává poloviční. V tomto duchu píše i list Žd: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Žd 12, 1 – 2.
První apel k překonání strachu směřuje k tomu, že Josef je zakořeněný do většího celku. Nejsi sám. Ani tady na P13 nikdo nemusí být sám. Druhá věc – zastaň se své ženy. Nebo šířeji, zastaň se toho, koho se zastat máš. Nemusí to být jen žena. Krok k překonání strachu neuděláš jen tím, že se nebudeš bát, ale že uděláš něco, co víš, že udělat máš. Třeba jen maličkost, ale uděláš to. Mnohokrát se bojíme jen do chvíle, kde se rozhodneme něco dělat, něco změnit. Ty mu dáš jméno – očekávám, že budeš jednat. Nejen že Marii nepropustíš, ale pojmenuješ syna, kterého porodí. Tedy postavíš se k celé situaci čelem. Nepřijmeš mentalitu, že jsi jen pasivní oběť okolností. Místo vymýšlení toho, co si o Marii pomyslí okolí, ji přijmi a pojmenuj jejího syna. Místo přemýšlení, co mi řeknou kolegové, spolužáci, co se stane, když prostě jednej. Takto to fungovalo, když jsme zakládali sbor. Měli jsme určité vstupní informace, ale nakonec jsme se rozhodli. A pak najednou strach opadl a nebylo cesty zpět. Myslím, že někdy příliš domýšlíme a o to více se bojíme. Pak to vypadá, jako když máte skočit z velké výšky. Když neskočíte hned, většinou neskočíte nikdy, protože strach stále narůstá a dokonce roste.
Rozhodující zlom je ale v jednom jediném slovu – učinil. Josef udělal, co mu anděl řekl. Rozhodl se poslechnout. Udělal to, co o třicet let později udělal Mariin vlastní a jeho nevlastní syn, který poslechl svého nebeského otce a šel na kříž. Nečteme, že se bál, ale že v úzkostech zápasil, aby nakonec šel.
Chci se zeptat, čeho se bojíte, bojíme v poslední době vy, já. Co je oním konkrétním blokem, který nás možná paralizuje a znemožňuje nám následovat Krista.
Chtěl bych zakončit příběhem, který doslova změnil dějiny. Příběhem o tom, když někomu nediktuje strach.
Na podzim r. 1736 se John a Karel Wesleyové vydali na cestu do Ameriky jako anglikánští misionáři. Na téže lodi byla skupina moravských exulantů z Jednoty bratrské. Veliká bouře hrozila loď zničit. John Wesley si napsal o tom do svého deníku toto:
O sedmé hodině jsem šel k Moravanům. Již dlouho jsem pozoroval opravdovost v jejich chování. O své pokoře dávali stále důkaz a to ve službě druhým cestujícím. Byla to služba, kterou by nikdo z Angličanů nekonal a nežádali za ni odměnu. Říkali, že je dobré pro jejich pyšné srdce, a že jejich milý Spasitel pro ně vykonal více. Každý den měli příležitost projevit pokoru. Jestliže je někdo odstrčil, udeřil nebo svalil, vstali a šli bez hořkosti dál, také si nikdy nestěžovali.
Nyní byla příležitost vyzkoušet také, zda-li jsou prosti strachu, jako byli prosti pýchy, hněvu a msty. Uprostřed Žalmu, kterým začínali své pobožnosti, vrhla se vlna přes loď, roztrhala hlavní plachtu na kusy, a proraženým otvorem se hnala do lodi. Zdálo se, jako by nás hrozivá hloubka již pohlcovala. Mezi Angličany nastal hrozný křik. Moravané však zpívali dál. Konečně jsem se tázal jednoho z nich: "Nebáli jste se?" Odpověděl: "Ne, díky Bohu!" Tázal jsem se dál: "A nebály se vaše ženy a děti?" Odpověděl vlídně: "Naše ženy a děti se nebojí umřít."
Po dvou letech se John Wesley vrátil do Anglie a zapsal do deníku:
Šel jsem do Ameriky obracet Indiány, ale kdo obrátí mne? Kdo je ten, který mne osvobodí od zlého srdce a od nevěry? Mám pěkné letní náboženství. Umím krásně mluvit, ano i věřit - ale jen pokud nehrozí nebezpečí...
V neděli 5.března 1738:
Byl jsem usvědčen kázáním Petra Böhlera z nedostatku té víry, skrze kterou jedině můžeme být spaseni. Ihned mi přišlo na mysl: "Zanech kázání. Jak můžeš kázat jiným, když sám nemáš víru?" Tázal jsem se Böhlera, zda myslí, abych zanechal kázání. Odpověděl: "Nikoli!" A já se tázal: "Ale co mám kázat?" On pravil: "Kažte víru až ji dosáhnete. Protože ji budete mít, budete ji kázat."
V pondělí 6. března 1738:
Začal jsem kázat nové učení, ačkoli se má duše ještě odvracela od této práce. První osobou, které jsem nabídl spasení jedině skrze víru, byl vězeň, odsouzený k smrti. A hle, byl přiveden k poznání plné jistoty svého spasení
Ve středu 3.května 1738:
Můj bratr Charles měl dlouhou a vážnou rozmluvu s Petrem Böhlerem. Při ní se Bohu zalíbilo otevřít bratrovy oči a srdce tak, aby jasně poznal pravou, živou víru, skrze niž jedině z milosti jsme spaseni.
Nový Rok 1739:
Začal shromážděním hodu lásky ve Fetter Lane a stal se památným. Kromě 60.ti Moravanů bylo přítomno 7 oxfordských metodistů - všichni ordinovaní kazatelé anglikánské církve, mezi nimi i John a Charles Wesleyové. Wesley píše:
Asi o třetí ráno, když jsme se stále modlili, moc Boží spočinula na nás, takže mnozí velikou radostí plakali a mnozí spadli na zem. Jakmile jsme se vzpamatovali z tohoto posvátného stavu a úžasu v přítomnosti Jeho Majestátnosti, jednomyslně jsme volali: "Chválíme Tě, ó Bože, uznáváme Tě, že jsi naším Pánem!"
Mnozí tvrdí, že skrze obrácení J a Ch Wesleyů se začala psát nová epocha anglického ale i světového protestantismu. Celý příběh ale začíná na jedné lodi uprostřed bouře, kdy pár lidí se nebojí smrti, protože důvěřují Pánu Bohu. Wesley toto reflektoval ve svém deníku – ano věřím, ale jen když nehrozí nebezpečí. Nebo slovy našeho tématu věřím, ale jen když se není čeho bát. Je třeba dodat, že se jedná o velmi upřímné doznání a sebereflexi, která se stala východiskem k novému poznání Ježíše a proměně W. víry. Wesley se nechal proměnit, stejně tak Josef. Strach neměl poslední slovo. Ptám se, jak je to s námi… Vím ale, že budeme-li podléhat strachu, Bůh v nás ani skrze nás nebude pracovat.