Nespravedlivá spravedlnost

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Mt 1, 18 – 21

Jedná se o známý vánoční text, ke kterému se nedá dodat asi nic, co bychom neznali nebo neslyšeli. Přesto je v něm pár inspirativních a snad nových věcí. Marie počne z Ducha svatého. Text to popisuje slovy „shledalo se“, jiné překlady mají vyšlo najevo. Nevíme, jak „se to shledalo“, ale víme, že se tuto novinu Josef nedozní od anděla. Tedy dozvěděl se to od lidí nebo od Marie a chce Marii propustit. Jisté je, že Mariino těhotenství vyšlo najevo. A přesně zda začíná paradox. V textu je zmínka, že Josef byl spravedlivý. Kdo je ale spravedlivý? Ten, kdo zachovává zákon a kdo se snaží zákon naplnit. A co říkal zákon o cizoložství? Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního. Deut 22, 23

Můžeme namítnou, že Marie počala z Ducha, ale to nemohl Josef vědět, jak vidíme z komentáře, že ji nechtěl vystavit hanbě. Základní pojetí spravedlnosti ale je, že za hříchy nebo za přestoupení je třeba zaplatit. Proč? Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Tedy ano, chápeme jeho velkorysost, ale zákon je zákon. Nebo je jiná varianta, že existuje ještě jiné pojetí zákona a spravedlnost na kterou ukazuje Josef. Tato varianta je v proroctví o trpícím služebníkovi:

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Iz 42, 1 – 3 Rabínský překlad má „dokud na zemi nenastolí právo“.

V textu se dvakrát opakuje soud, v jiných překladech právo, tedy vyjádření spravedlnosti.

Toto vyjádření spravedlnosti nebo práva je zarámováno slovy o nalomené třtině a doutnajícím knotu. Třtina se používala k psaní a pokud byla nalomená, pak se zlomila a hodila do ohně. Knot měl hořet, aby osvětloval místnost. Pokud doutnal, neplnil svoji roli, navíc mohl způsobit požár. Správné nebo pravdivé by bylo ho bylo uhasit nebo „típnout“.

Josef mohl nebo pokud by bral zákon doslova Marii slovy Izajáše „zatípnout“ nebo dolomit. Jednal by zcela spravedlivě, přesně podle zákona. Můžeme namítnout, že Josef byl přece hodný, ale zde se jedná o spravedlnost.

Mesiášský pohled na spravedlnost zahrnuje soucit se slabými, nalomenými a doutnajícími. Bez tohoto prorockého vhledu by Josef Marii v horším případě nechal ukamenovat, v lepším by jí propustil, určitě by si jí ale neměl vzít.

V textu je ještě jedna zajímavá zmínka, která ukazuje, jak se Josef cítil. Vv. 20 čteme, „když pojal ten úmysl“. Toto je jedna možnost překladu, druhý možný předklad ale je, že se zlobil. Kořen zde použitého řeckého slova (thymos) se vyskytuje v Lk 4, 48: „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem.“ Některé starší překlady v kontextu Josefovi reakce skutečně slovo hněv používali.

Asi je možné použít obě dvě varianty, ale někdy snad vlivem vánočních obrazů vidíme svatého Josefa, který přijímá zprávu o Mariině početí v klidu. Pokusme si na chvíli připustit druhou možnost, kdy se Josef zlobí, nebo je zneklidněný, smutný, prostě reaguje nikoliv jako svatý na mostě, ale jako obyčejný muž, který se dozví nechtěnou novinu. Přesto se nenechá ovládnout svými pocity či emocemi.

Josefova budoucí manželka Marie porodí Mesiáše a Josef reaguje tak, jak je v Izajášovi předpovězeno, že se bude chovat Mesiáš. Josef má nárok propustit Marii nebo jí předhodit soudu. Má právo slovy Izajáše zlomit nalomenou třtinu, uhasit knot, ale neudělá to.

Vidíme zde záblesk milosti, která mohla vstoupit do našeho světa díky tomu, že se později Mesiáš nechal zlomit místo nás. Možná namítneme, že takto snadno to přece nejde. Jasně, Marie je jiný případ, ale další ženy po ní z Ducha svatého neotěhotní. Co s nimi? A co s dalšími nalomenými třtinami? Nemůžeme z nich přece udělat skladiště z nepoužitelných tužek. Co s lidmi, kteří selhávají, hřeší a padají. To je nebezpečné je jen tak nechat!

Jenže milost je nebezpečná, dá se zneužít. Dá se brát lacině. Určitě se dá zneužít a určitě ji mnoho lidí zneužilo. Navzdory tomu je to milost, kterou nám Pán Bůh nabízí a která jediná má moc člověka proměnit. Byla to milost, kterou později Ježíš dováděl některé lidi k šílenství, protože si mysleli, že takto jednoduše to přece nejde. Nejde „jen tak odpustit“? jak k tomu přijdou ti, kteří se tak moc snaží?

Co znamená spravedlnost, kterou projevil Josef a o které píše Izajáš pro nás?

Čteme, že Mesiáš nás nedolomí a neuhasí. Zároveň někdy se o dolomení a dohoření nebo vyhoření staráme my sami. Na konci roku musím přemýšlet nad sebou, nad lidmi okolo sebe, nad sborem, nad naší společností a myslím, že někdy o některých z nás platí to, co jeden autor pojmenoval slovy vyhořelá společnost. Nakládáme na sebe někdy mnohem víc, než musíme. Zvyšujeme tempo a postupně mu přestáváme stíhat. Pochopitelně že život klade mnohé nároky, zároveň mnoho si na sebe klademe sami. Ne všichni, ne každý, ne vždy, ale někdy ano. Je to dáno snad vnitřním neklidem, který nás pohání a my přesně nevíme kam, snad neschopností říci si dost, snad tím, že žijeme v soutěživé společnosti, kde hraje roli, jak nás druzí prezentují a jak prezentujeme sami sebe. Někdy jsme nemilosrdní sami k sobě a jak bylo řečeno, lámeme sami sebe.

Zároveň mnohokrát nalomení jsme, máme svoje zápasy, úzkosti, nejistoty a hledání. To, co někdo snadno snese, nemusíme snést my. To, s čím se někdo vyrovná, se mi nevyrovnáme. Existují lidé, okolnosti, oblasti života, které nás dokáží slovy textu Izajáše dolomit. Někdy můžeme mít pocit, že jsme jak nalomená tužka, vyhořelá svíčka. Že za nic nestojíme – někdy kvůli morálním selháním, někdy kvůli únavě, někdy protože nám něco nejde. Co v takové chvíli dělat? Zlepšit se? Zapracovat na sobě? Být morálnější? Lepší? Pracovitější? Toto vše dělat jistě můžeme, ale potřebujeme nějaký základ, jistotu, oporu, jinak dosáhneme změny, ale bez vnitřní proměny, tedy změny povrchní. Text ukazuje, že Mesiáš vidí realitu – tedy naší zlomenost, doutnání, naše zápasy ale nekončí s námi a nezavrhne nás. Dává nám další šanci, počítá s námi a pozvedá nás. Zároveň ale je třeba, abychom dokázali svoji zlomenost vyznat, vyznat, že někdy lámeme sami sebe a že potřebujeme změnu. A toto vyznání je někdy těžké, protože neradi přiznáváme realitu a to především o sobě samých.

Jak bylo řečeno, Josef se nezachová podle litery zákona, Izajáš píše o Mesiáši, který v souvislosti s právem nastavím jiné parametry zákona a projeví soucit. Ježíš zlomil kletbu zákona tím, že se vzdal toho, na co mají nárok. A stejně tak Josef. Toto je důležitý prvek milosti. Mám za to, že se jedná o důležitý rozměr života ve společenství, které se vyznačuje milostí. Není to naivita ve smyslu, že když mi zaměstnavatel nedá výplatu, tak se jí zřeknu prostě proto, že se mám zříci toho, na co máme nárok. Spíše to znamená zříci se nároku na odplatu, nároku na svoje pohodlí, na svoji pověst, na svůj klid. Důvodem pak není ponížit se, ale projevit milost a lásku druhým.

Josef tím, že porušil zákon, vlastně zákon naplnil. Tím, že jej porušil, nám ukázal na proměňující spravedlnost a milost tak jak o ní čteme v Izajášovi. Na milost, kterou přinesl Mesiáš, který se narodil v Betlémě. Zároveň si můžeme položit otázku, zda někdy nelámeme sami sebe, nenakládáme na sebe věci, které si nakládat nemáme. Zda prožíváme milost, která obnovuje to, co je v nás zlomené a pohaslé. Zda ti, kdo jsou s námi a blízko nás cítí soucit a naši schopnost a ochotu vzdát se, na co máme nárok. Příkladem se nám Josef, který svým rozhodnutím ukazuje na Mesiáše, který se narodil v Betlémě.