O stanování s Kristem

Mt 2, 11

Asi znáte hádanky typu, víš co má společného atd… např. co má společného peněženka s cibulí? To, že obojí, když otevřete, tak pláčete. Před dnešním kázáním položím podobnou otázku: Co mají společného tři králové se stanováním? Odpověď nebude tak vtipná, ale pokud jste kvůli pohoršení, že začínám vtipem, nevypnuli video a pokud vydržíte až to konce, nebo alespoň do poloviny, tak se odpověď dozvíte.

Vstupujeme do adventu 2020, a proto budeme společně probírat příběhy, které se týkají tohoto období. Jedním za symbolů vánoc jsou tři králové. Když čteme Bibli pozorně, pak nikde nečteme, že byli tři, určitě se nedočítáme jejich jména K+M+B, to, čeho si ale všimnout na první čtení nemůžeme, je, že se nejednalo o krále, ale doslova o mágy. Jenže zřejmě z ostychu před slovem mág překladatelé nahradili toto slovo výrazem králové. Pravděpodobně se jednalo o staroperské kněze, o elitu náboženské inteligence východu. To, že tradičně mluvíme o „třech králích“, je proto, že Ježíšovi přinesli tři dary – a ty už legendou nejsou, protože o nich se v Bibli výslovně píše. Přináší zlato, myrhu a kadidlo. Otázka je, proč zrovna tyto tři dary? Proč si Matouš dal záležet na tom, aby zrovna tyto tři dary popsal? Nepochybně je důvodem SZ pozadí, které je pro Matouše velmi důležité a o kterém si něco řekneme, abychom vyřešili hádanku, kterou jsem položil na začátku kázání.

V Ex 25, 8 čteme, že Bůh přikáže Mojžíšovi následující: Ať mi udělají svatyni, a já budu bydlet uprostřed nich (Ex 25, 8) Mojžíš dostane za úkol zařídit stan setkávání a vyhlašuje dobrovolnou sbírku, která je popsána jako oběť pozdvihování. Důležité bylo, že se zde Hospodin měl setkávat skrze kněze se svým lidem. Tím není řečeno, že Bůh je omezen na stan, ale stan setkávání měl symbolizovat místo, kde se Bůh bude setkávat s lidem skrze prostředníka.

Mnohem později když evangelista Jan popisuje vstup Ježíše do tohoto světa, pak nepíše se o Betlému, Josefovi nebo Marii, ale píše, na počátku bylo slovo a toto slovo se rozhodlo mezi námi přebývat (J 1, 14). Doslova je zde ale v řečtině, že slovo mezi námi stanovalo. Jan zde nepochybně naráží na stan setkávání, o kterém čteme ve Staré smlouvě.

Stan, nebo stánek úmluvy, ve kterém se Hospodin setkával ve SZ se svým lidem, vznikl díky dobrovolné sbírce. Dárci měli přinést mnoho cenných věcí mj. zlato, drahé kameny, jemné plátna, balzámy a kadidlo z vonných látek. V dalších textech je pak napsáno, že některé části stanu setkávání měli být pomazávány olejem, jehož hlavní součástí byla myrha (Gen 30, 23 – 25). Tato sbírka na stánek tedy zahrnovala stejný materiál, který přinesli králové nebo mudrci od východu Pánu Ježíši, který si slovy Jana mezi námi postavil stan, stal se jedním z nás.

To co je důležité, je, že to, co kdysi dobrovolně obětoval lid staré smlouvy, nyní dobrovolně obětují zástupci národů. Bůh má totiž slovy andělů zalíbení ve všech lidech. Zeď, která oddělovala Izrael od jiných národů, je stržena, navíc to, že se slovo stalo tělem, že si mezi námi postavilo stan, znamená, že na cestu k Bohu nepotřebujeme lidského prostředníka, nepotřebujeme kněze, ale cesta k Bohu je skrze Krista otevřena přímo.

Pojďme se nyní podrobněji podívat, co jednotlivé dary znamenaly. Zlato bylo symbolem toho, co přetrvá, co nepodlehne korozi ani jiným věcem, které běžně kazí kovy. Zároveň bylo a do dnes je, nejen symbolem, ale i vyjádřením bohatství a hojnosti. Občas se začtu do rad, že nejlepší je investovat do zlata. Zatím jsem se k tomu neodhodlal, ale vím, že je to prý skvělá volba! Kadidlo v Bibli symbolizuje modlitby. Žalmista se modlí: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť. Ve Zjevení pak čteme: A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby Božího lidu.

Myrha byla podle Gen 30, 23 – 25 hlavní součástí oleje, kterým se pomazávali lidé oddělení ke službě, jako byli kněží, dále králové a stejně tak předměty, které tvořili součást vybavení stanu setkávání. Není náhodou, že tuto přísadu do oleje určenou králům, kněžím mudrci přinesou našemu veleknězi, královi, Ježíši.

Odpověď na hádanku tedy je, že dary, které přinesli tři králové Ježíši, byly stejné, jako dary, které lidé přinášeli při stavbě stánku smlouvy. A stánek smlouvy nás odkazuje na slovo, které si mezi námi postavilo stan – tedy na Krista, díky kterému nemusíme před Boha předstupovat skrze velekněze, ale skrze Krista který se stal naším veleknězem.

Pokusil jsem se ukázat, jak se v příběhu o narození JK prolíná stará a nová smlouva, jenže otázkou je, co z toho plyne pro nás. Jak se to prolíná do naší víry, našeho následování Pána Boha, do následování toho, který si kdysi postavil stan mezi Izraelci na poušti a pak v Kristu mezi námi.

Jak ve SZ při stavbě stánku smlouva tak v NZ jsou vzácné dary přinášeny dobrovolně: A každý, koho srdce pudilo a kdo byl ochotné mysli, přicházel a přinášel Hospodinovu oběť pozdvihování pro dílo na stanu setkávání a pro veškerou službu v něm (Ex 35, 21) Mnoho obětí bylo ve SZ přinášeno povinně, ale zde Hospodin nechce, aby na jeho stánek někdo dával povinně. Uctívání totiž nemůže být povinností, ale především touhou. Dávali jen ti, které doslova srdce pudilo. Později čteme, že na stavbě stánku se podíleli lidé, které Mojžíš povolal, doslova všechny dovedné, jež Hospodin obdařil moudrostí, všechny, jež srdce pudilo, aby přistoupili k práci na tom díle. (Ex 36, 2) Nakonec to dopadne tak, že Mojžíš musí stopnout obětavost těch, kdo přinášeli dary. Tento stav je asi snem každého hospodáře ve sboru, který pozastaví lidi, aby více nedávali, nebo snem kazatele, kdy prosí lidi, aby již více nesloužili.  Jenže když někoho pudí srdce, pak obětuje s radostí. Nevíme, jaký byl postoj mágů, nebo mudrců, ale vycítili nebo poznali z hvězd, že ten, kdo se narodil, je někým mimořádným a proto nejsou žádní troškaři a přinášejí vzácné dary hodné krále. Určitou provokací tohoto příběhu je, že této dar přinášejí vlastně pohané. Otázka a výzva pro nás je, co my přinášíme? Co obětujeme? Zároveň je důležitá i motivace a je ideální, když to, co přinášíme, není z pocitu viny nebo ze snahy si Ježíše usmířit, ale z pocitu vděčnosti, z puzení srdce, kdy nemusím, ale chci.

Když zůstaneme u materiálu, který darovali Izraelci a mudrci, tedy zlato, kadidlo a myrha, pak  zlato ukazuje na nepomíjitelnost, kadidlo na modlitbu a myrha jako součást oleje na vystrojení a oddělení ke službě. Bůh, který si mezi námi postavil stan, nepomine, naše modlitby nás s ním spojují a je to on, kdo nás pomazává nebo vystrojuje do služby, kdy službou nemyslím jen službu v církvi, ale vše, co dělám s ním, kde s ním počítám. Když bych měl najít nějaký společný jmenovatel všech těchto tří, materiálů, symbolů, pak mě napadá to, co nepomine, co vydrží. A vydrží to, co je nějak napojeno na Pána Boha. A to dost často není vidět.  My někdy měříme věci podle toho, co je vidět, co je hodno obdivu nebo ocenění. Může být, někdy jsou oceňovány skutečně skvělé činy, ale často je Boží optika jiná. Spíše než otázka po efektivitě by nás mělo zajímat otázka, zda to či ono dělám s Pánem Bohem.  Tím netvrdím, že o efektivitu vůbec nejde, ale že by nám neměla diktovat. Jenže to, co je děláno s Pánem Bohem vydrží. Osobně si tuto otázku kladu, když nepřichází výsledky, když mám pocit, že to, co dělám, nedává smysl, když dělám věci, které jsou malé a obyčejné.

Dary mudrců v Kristu a skrze Krista naplňují, to co lze v určitém oparu zahlédnout ve stánku smlouvy, ve staré smlouvě. Stánek smlouvy ukazuje na Krista, který si mezi námi postavil stan, stal se jedním z nás. Ano toto jsme slyšeli mnohokrát. Jenže… nedávno jsem četl knížku o Islámu, kde se autor zabývá, proč v Evropě mizí křesťané a nastupuje Islám. Popisuje následující: Už léta mě fascinují výpovědi konvertitů k islámu. Většinou jde o variaci na typickou zkušenost mladého člověka: „Víte, jednou jsem se v nočním klubu sťal pod obraz. A najednou mě napadlo, život k sakru nemůže znamenat jen tohle. Autor pak klade otázku jak je možné, že se této mladý člověk nesetkal s křesťanstvím? A odpovídá sám sobě – jak by mohl, když etablované církve již dávno ztratili svůj misijní zápal a někdy i samu víru. Nabízejí různé sociální programy, multikulturní školení, ale jsou velmi obezřetní k Písmu, které kdysi hlásali světu.“ Autor nekritizuje sociální angažovanost církve, zároveň je smutný, že rezignovala na své hlavní poslání a tím je misie a předávání dobré zprávy o Ježíši Kristu. Zdůrazňuji, že autor se k víře nehlásí. Jen si zoufá, že to, co církvi dával slanost, je pryč, protože církev rezignovala na to hlavní, co mohla nabídnout. Slovy našeho kázání – církev rezignovala na Krista, který mezi nás přišel a který má moc měnit člověka. Ve Velké Británii, s které je autor pak mladí lidé odpověď hledají jinde, třeba v Islámu, který se na rozdíl, od některých křesťanů za svého zakladatele nestydí.

Možná, že slova o Kristu, jako o základu církve v této době budou aktuálnější než kdy jindy. Jakkoli se máme dobře, mnoho z toho, co církev dělá církví, co jí dává určitou identitu v podobě nedělí, akcí, aktivit, stagnuje. Jenže nic z toho nemůže nahradit základ, kterým je Kristu, který si mezi námi postavil stan a který se stal naším veleknězem a skrze nějž máme přístup k Bohu.

Přál bych nám, aby nás setkání s Kristem vedlo k radostné službě a oběti, abychom mu přinášeli to dobré a nejlepší a to nikoli z nějakého musu, ale z radosti a vděčnosti. A abychom vše co děláme, propojovali s Kristem, jeho vůlí a osobou. A nakonec aby Kristus byl uprostřed nás jak jednotlivě, tak ve sboru, prostě aby byl součástí našeho stanování, našeho tábora, abychom mu přidělili nějaký dobrý stan, do kterého nezatéká. Chtěl jsem povědět ten nejlepší stan, ale on by nechtěl, protože by chtěl být jedním z nás.