Marie
Když čteme vánoční příběh, vidíme, jak moc se na nás podepisuje komerce. Vánoce je příběh matky, která je v pokročilém stádiu těhotenství a nakonec porodí v chlévě, je to příběh rodičů, kteří prchají před tím, čemu se říká genocida. Je to příběh psychopatického vládce Heroda, který zabije jen tak desítky nebo snad stovky dětí. Pokud jste někdy byli v Lidicích, tak tam stojí pomník, před kterým se vám chce plakat – pomník Lidických dětí, které se nikdy nevrátili. Podobný pomník by měl stát v Betlémě. Čteme příběh o Marii a Josefovi, kteří mají dítě, které se rodí poněkud nestandardně, a Bible nezakrývá jejich rozpaky. Děti se nerodili běžně z Ducha svatého tehdy, stejně jako se takto nerodí dnes. Tedy příběh není až tak romantický. Přesto Marie vyznává Má duše mého Pána…. atd. Naše vyznání by mohlo znít – je to hrůza, jak mi ten Bůh komplikuje život. Ne tak Marie. Jde o to, že Bůh skutečně život komplikuje. Ne proto, že nás chce trápit, ale proto, že jeho vůle se s naší protíná a ne vždy je stejná jako naše. A právě skutečnost, že se naše a jeho vůle někdy protnou mám působí problémy. Jsou tři možnosti. Žít, jako kdyby Bůh nebyl – prostě se obrnit proti jeho zásahům. Máme svoje plány a Bůh v nich nehraje žádnou nebo minimální roli. Proč? Aby nám nekomplikoval život. Druhá možnost – na Boha nadávám, hádám se s ním, vyčítám mu věci, které se mi v životě nepodařili. Třetí možnost potom je Mariina cesta. Vím, že problémy jsou, že mi Tvoje vůle překřižuje moji vůli, ale jsem Bohu k dispozici. Proč? Marie vyznává tajemství své oddanosti ve slovech, jsem tvoje služebnice resp. otrokyně. Tato slova v naší době zní hrozně. Jsme přece Boží kamarádi, přátelé, máme s ním vztah. Na jednu stranu ano, na stranu druhou Bůh je stále Bohem, je stále Pánem. Ne pánem despotickým, ale pánem. Marie ví, že je dobré mít takovéhoto pána. Vánoce mohou být časem nového odevzdání se Pánu Bohu, nových rozhodnutí „chci být tvým služebníkem“, protože vím, že tvoje vůle je pro mě tím nejlepším.
Nevím, jak moc Marie znala všechny podrobnosti o tom, kdo se jí narodí. Všimněme si ale jedné zajímavé věci. Budou mne blahoslavit… protože mi Bůh učinil veliké věci. Naše vyznání – budou mě blahoslavit, protože jsem já učinil veliké věci – třeba pro Boha, ale já jsem učinil a je třeba, aby si toho lidí všimli. Příběh - … kdo si myslíte, že platil účty? My lidé rádi dáváme věci na obdiv, ale Bůh věci posuzuje jinak. Marie dobře rozpoznává, že sláva patří Hospodinu, že její úspěch, je díky němu. Vím, že i této sbor existuje díky „neviditelné“ práci mnohých, díky „neviditelným“ modlitbám mnohých. Moje vystoupení, promluvy je cca. 5%. Mnoho neviditelných věcí se zde děje a vytváří celek, kterým je toto společenství.
Marie používá určitý protiklad. O sobě mluví jako o služebnici a poté hovoří o bohatých, pyšných, vládcích, aby opět hovořila o služebníku – o Izraeli. Zde není odsouzeno bohatství a vláda, ale pokušení, které tyto oblasti přinášejí. Oním pokušením je pýcha. Vlastně Marie vyznává, že mocný Bůh se rozhodl ke spáse světa použít to, co v očích světa je malé, bezvýznamné a neurozené. Tehdejší římský svět měl několik miliónů lidí a spása vzešla z malého Betléma. P13 má 70000 obyvatel, lidí, kteří chodí v temnotách. Těmto lidem má slovy vánočního příběhu zazářit světlo. Z Betléma se zvěst o narození dítěte šíří dál a to ne díky moci, síle, násilí, bohatství a nevím jakým dalším vlastnostem, které jsou potřebné pro prosazení jistých idejí. Nedávno jsem hovořil s členy CASD o Radimu Passerovi. Jsou za něj vděční, ale nijak to neovlivní, zde lidé uvěří či neuvěří. Jeho image nemůže nehradit Boží moc. Jak ale přijmout moc, které nepochází z PR? V textu Marie máme několik oblastí. Pokora, hlad, kdy hlad nemusí znamenat jen touha se najíst, ale i hlad po Bohu a bázeň, které rozumíme jako úcta před Bohem, respekt pro jeho věci.
Tyto vlastnosti otevírají prostor k tomu, aby Bůh v nás a skrze nás mohl pracovat. Tyto vlastnosti mala Marie a i díky nim si můžeme připomínat tento příběh.