Krásné maličkosti Lk 1

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Lk 2, 1 – 14

Pointa příběhu o narození Krista je v něčem paradoxní. Augustus vydává rozhodnutí ohledně sčítání lidu. Organizační zásadou této akce bylo, že každý se musel vydat do svého rodného města. Josefa to donutilo, aby se šel zapsat do Betléma, kde se narodil. Tím se ale zároveň naplňuje proroctví: A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. Mich 5, 1

Jinými slovy nebylo to tak, že Marie dostala slovo, že se jí narodí Mesiáš a aby se naplnilo proroctví, vyrazila s Josefem směr Betlém, ale prostě do Betléma oba dva jít musí, aby naplnili povinnost občanů Římského impéria. Augustus o tomto pochopitelně neměl tušení, navíc pro něj a stejně tak pro jeho vazala Heroda, narození mesiáše byla ta poslední věc, kterou si přáli. Augustus sčítání lidu dělal kvůli posílení své moci. Jenže sčítáním lidu a potvrzením Davidova královského syna nevědomky potvrdil jiného, po staletí potvrzeného krále. Krále, který nebude vládnout pouze politickou mocí, který nebude vládnout pouze na ohraničeném území, ale krále pokoje, krále, o kterém bude řečeno, že na jeho ramenou spočine bohatýrská moc. Augustus nemohl tušit, že se narodí král, který dá do pohybu hnutí, které naruší jeho říši. Naruší ji nikoli silou, ale zevnitř. Krále, jehož vojáci budou umírat v arénách, bude na ně později sveden požár Říma, zároveň, jejichž víra spojená s láskou a obětí obrátí antický svět vzhůru nohama.

Úvod do Lukášova evangelia nám dává zajímavý nadhled, kdy se setkávají dva světy – svět geopolitiky, svět, o kterém se píše v novinách, který zaznamenávají historikové, o kterém čteme na internetu. Svět atentátů, migrační krize, svět celebrit, slavných atd. Oproti tomu svět můj a tvůj, svět, kde se z hlediska zpráv nic neděje, kde nějaký Josef a Marie jedou do Betléma, protože si to přeje státní správa. Svět, kde někdo vstane a jde do práce. Svět, kde někdo něco udělá. Jenže ono to není jen. Pán Bůh má svůj plán, ví, co dělá a hlavně – každý z nás je v tomto plánu důležitý, má svoji skvělou a jedinečnou roli. Augustus si chce posílit a pojistit moc, ale tím vlastně nepřímo donutí Marii a Josefa jít do Betléma. Jenže nakonec moc v dlouhodobém hledisku posílí Kristus tím, se narodí přesně podle toho, jak bylo prorokováno.

Proto v Božích očích neexistuje „jen“. Pokud následujeme Krista, pokud ho prosíme, aby si nás použil, nejsme jen nějací „jen“. Kdosi k tomu napsal: „Možná bychom rádi zvládli ve svém životě velké věci nebo si přejeme, aby v naší společnosti nastala velká proměna, spousta věcí by se měla změnit k dobrému. A často máme pocit, že to nemůžeme nijak ovlivnit, že nás to zcela přesahuje. Ježíš nám připomíná, že velké věci mají často maličký, nepatrný počátek. Každá dlouhá cesta začíná prvním malým krůčkem. A každá dobrá maličkost, kterou rozsejeme kolem sebe (úsměv, vlídné slovo, pozornost věnovaná druhému, drobná pomoc), ovlivňuje naše okolí, roste a přinese mnohem větší plody. Vyžaduje to ale krok víry, kterým překonáme malomyslnost a skepsi. Podobně to platí o Božím království v tomhle světě. Může vypadat nepatrné a přehlédnutelné, je možné se mu vysmát, protože jsou tady přece větší síly a mocné skupiny. Uvěříme Ježíšovu ujištění, že tam, kde se Boží království uchytí (v našem srdci, rodinách, společenstvích), přeroste a zastíní vše ostatní?“

Zde se Boží království uchytí u Josefa a Marie a skutečně později zastíní vše ostatní. Z této maličkosti se začne rodit jedna z nejdůležitějších věcí na tomto světě – narození Krista. Jenže když už to vypadá, že příběh dostane nějaký slavnostní rámec, zase se vše jakoby pokazí, protože se andělé zjeví pastýřům. Nedávno napsal jeden slovutný představitel křesťanství článek, že Allah a Hospodin jsou jedno a to samé. Dotyčný napsal: „Máme s muslimy stejného Boha? Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání.“  

Nechci teď srovnávat islám a křesťanství, o to v tomto kázání skutečně nejde, ale chci ukázat, na druhou část výroku. Kdo se mnou nesouhlasí, prokazuje naprostou neznalost dějin kultury. Jinými slovy je nevzdělanec a s nevzdělanci se bavit nebudu. Když vidíme ty, kteří se první shromáždili okolo jeslí a kterým se první zvěstovalo narození Božího syna, pak by dotyčný měl zřejmě problémy… pastýři patřili k těm, kdo slovy onoho slovutného křesťanského intelektuály zajisté znalosti dějin kultury neměli. A nejen to, měli elementární neznalosti skoro ve všem – mimo pasení ovcí. Dokonce jejich svědectví se nebralo v potaz u soudu, dnes bychom řekli, že patřili k sociálně vyloučeným vrstvám obyvatelstva. Jenže toto vše jsou naše kategorie. Kategorie hloupý, chytrý, vlivný, úspěšný, s tím se bavím, s tím se nebavím a nevím jaký.

Když jeden člověk dočetl příběh o Kristově narození, pak to pohrdavě okomentoval: „Vypadá to, že Ježíšovi nějak hodně jde o tyhle otrapy.“ Bylo to řečeno jako výsměch, ale myslím, že dotyčný ukázal na to, že četl pozorně. My si slova otrapové překládáme někdy jako nevzdělanci, nebo sociálně vyloučení a pastýři skutečně k těmto lidem patřili. Jenže víra v Krista nemá se vzděláním ani s jinými našimi kategoriemi nic společného. Je psáno: 'Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.' Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 1 Kor 1, 19 - 24

Před pár týdny jsem byl požádán, abych jako místní kazatel napsal do STOP-u, což je místní časopis. Vím, že má vysoký náklad a myslím, že ho lidé čtou. Je to svým způsobem paradoxní, že v zemi, o které se mluví jako o ateistické, vás žádají o křesťanský článek. Možná ateističtí jsme, zároveň nejsme za každou cenu politicky korektní a to je správné. Ve vědomí toho, že se jedná o dobrou možnost něco napsat o Kristu, jsem začal psát, ale brzy jsem narazil přesně na to, co píše Pavel. Pro svět je to, co zvěstujeme bláznovství. Z toho neplyne, že když kážeme bláznivě, tak kážeme správně, ale zvěst o ukřižovaném, ale i narozeném Kristu, je bláznovstvím. A tak jsem prožíval to co každý z nás, který někdy o Kristu mluví – jak napsat moudře něco o bláznivé zvěsti.

Co ale změnilo pastýře? Bylo to Boží sláva, která je ozářila, nebo doslova „pokryla“. O Boží slávě se píše na mnoha místech Písma, znamená jak viditelné zjevení, tak i Kristovu přítomnost ve věřících … a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. J 17, 10

Vždy se jedná o setkání s Bohem, s jeho velikostí. Zde si lze říci něco ve smyslu OK, kdybych prožil to, co prožili pastýři, to by bylo jiné. Potřeboval bych nějaký zázrak. Něco, co se odehrávalo v Kristově době. Jenže… aniž bych chtěl provokovat, musím vás zklamat. To, co dělal Kristus, nebyly zázraky. Asi namítnete a co Kristovy zázraky? Byly to znamení. Ano, jedná se o hraní si se slovy, nepopírám zázraky tak, jak o nich píše NZ, ale pokud by to byl jen zázrak ve smyslu jakéhosi vybočení z přirozenosti, pak to nestačí. Jde o to, že vlastně máme dva pohledy na svět – jeden je svět, jak jej vidí všichni. Obyčejný, každodenní, někdy nudný, někdy veselý, někdy vymykající se normálu. Jenže druhá věc je, skrze jaké brýle se na svět díváme. Zda vidíme ve světě kolem nás Boží působení, Boží slávu, moc. Někdo může říci, že nakonec to, co pastýři viděli, byly jen nějaké roje hvězd na obloze a seskupení mraků, které jim připomínalo anděly. A onen zvuk, který slyšeli, byla meluzína. Stejně tak spojené sčítání lidu v Římě a narození Krista v Betlémě byla jen shoda okolností, náhoda, hra osudu. Ano, i tak se dá na svět dívat. Ale je to pohled smutný, pohled, při kterém jsme vrženi do rukou nevypočitatelné náhodě a studenému světu. Světu, kde vládne osud, nikoli láska.

Jenže kdo se setká s Bohem, setkává se i s jeho láskou a s Boží slávou, která se projevuje v mnoha podobách.

Francouzský teolog Pierre de Chardin napsal: Nezapomeňte, že hodnota a zajímavost života příliš nesouvisí s věcmi na pohled nápadnými…jako spíše s obyčejnými věcmi, u nichž vnímáme jejich nesmírnou hodnotu.

Benediktin Joan Chittister napsal, že žít duchovně znamená žít neobyčejně dobře obyčejným životem… Pokud nežijeme duchovně tam, kde jsme, v situaci, v jaké se nacházíme, pak nežijeme duchovně vůbec. Proto benediktini založili řád, kde chtěli zbourat uměle vytvořenou stěnu mezi duchovními a světskými činnostmi. V hesle modli se a pracuj, chtěli ukázat, že modlit se, znamená pracovat a pracovat znamená modlit se.

Někdy si připomínám, že ap. Pavel sepsal svůj nejzávažnější list do Říma, když zrovna podnikal cestu, jejímž účelem bylo sehnat prostředky na chudé v Jeruzalémě. Všechny jeho dopisy začínají vzletnými modlitbám, jsou naplněny teologií a najednou přejde k prosbám, aby byli pozdraveni jeho přátelé, nebo se věnuje „neteologickým“ oblastem jako daně, dluhy, svátky, peníze, pomluvy atd. Pokud moje obyčejné činy pohání víra, pak věci kolem mě dávají smysl. Pak platí, že jelikož Bůh existuje, vše má význam a skrze všechno mohu vidět Boží slávu. Vidím ji i skrze to, co viděli a zažili pastýři, ale vidím i skrze malé dítě, které se narodí kdesi stranou světových dějin. A nakonec ji vidím i v tom, že musím podstoupit jednotvárnou cestu kvůli sčítání lidu. Bůh ví, proč se to či ono děje.

Pastýřům je dána milost, aby rozpoznali v tom, co viděli Boží slávu. Nakonec ale neskončili jen u tohoto rozpoznání, ale vyrazili do Betléma. Proto nakonec vítězí světlo nad temnotou. Aby se i pro nás stali vánoce vítězstvím světla nad temnotou, prosme Pána, aby nám dal vidět Boží slávu ve světě kolem nás, v událostech, kterými procházíme, ve výzvách, kterým musíme čelit. Abychom dokázali být věrní ve věcech malých a poznávali Krista v každé situaci. Zároveň abychom byli  ochotni se vyrovnat i s věcmi velkými.