Zachariáš - neboj se

I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily,  jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován. Za dnů judského krále Heroda žil kněz, jménem Zachariáš, z oddílu Abiova; měl manželku z dcer Áronových a ta se jmenovala Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již pokročilého věku. Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo. Venku se v hodinu oběti modlilo veliké množství lidu. Tu se ukázal anděl Páně stojící po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Když ho Zachariáš uviděl, zděsil se a padla na něho bázeň. Anděl mu řekl: "Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový." Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku." Anděl mu odpověděl: "Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst. Hle, oněmíš a nepromluvíš až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní." Lid čekal na Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě Když vyšel, nemohl k nim promluvit, a tak poznali, že měl v chrámě vidění; dával jim jen znamení a zůstal němý. Jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů. Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců a říkala si: "Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi." Lk 1, 1 – 25

Z našem textu čteme, že Z. a A. byli „spravedlivý před Bohem a žili bezúhonně“. Krásná charakteristika. Pokud bychom neznali další text, potom bychom očekávali něco ve smyslu, a proto jim Bůh požehnal a potom následuje výčet požehnání. Jenže hned další věta zní: „Neměli však děti“. Toto jakoby protiřečí některým místům Písma:  Poutní píseň. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře. Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu. Hle, jak bývá požehnáno muži, jenž se bojí Hospodina. Hospodin ať požehná ti ze Sijónu, abys viděl dobro Jeruzaléma po všechny dny svého žití, abys uviděl syny svých synů. Pokoj s Izraelem! Ž 128, 1 - 6

Žalm jasně říká, že když někdo poslouchá Hospodina – což Z a A nepochybně dělali, bude mít požehnání třeba v podobě dětí, ale i jiných věcí. Jak to tedy je? Pokud bychom přemýšleli v této logice, potom vidím sbor na P13, a srovnám ho se sbory třeba v Indii, potom, měřeno materiálními vymoženostmi, je jasné, kde jsou skuteční následovníci Krista – u nás! Protože to tak není, víme, že mezi naší bohabojností a prosperitou neleží rovnice. Požehnání je ještě o něčem jiném. To nakonec vidíme i u Krista, kdy ho jeho poslušnost neochrání před utrpením. Stejné platilo u apoštolů. Z. a A znali jistě texty slibující požehnání, zároveň jejich zkušenost byla jiná. Navíc byl tento problém složitější, protože bezdětnost byla považována Boží trest. Paradox je i v dalších souvislostech. Zachariáš je kněz, tak bychom čekali trochu „protekce“ a navíc jeho jméno znamená „Hospodin pamatuje“ a zde jakoby Hospodin zapomněl. Alžběta byla z rodu kněze Árona a její jméno znamená „Bůh je moje přísaha“, nebo též „Bůh je věrný“. Když si dále dohromady jejich charakteristiku, jejich jména a jejich bezdětnost, jaksi nám to moc nejde dohromady. Problém je, že toto jsou kupecké počty, které platí ve světě obchodu, ale ne u Pána Boha. Pán Bůh nám nedává odměny podle míry naší zbožnosti, ale jen a pouze jako milost. Nikdy nemůžeme říci, to si zasloužím, ale jen a pouze díky Bože za nezasloužený dar.

Z. a  A. se svojí bezdětností nemohli nic dělat, tak jako s lecčím nic neuděláme ani my. „Pouze“ prosit Boha, aby na shlédl a skrze to se učit důvěře, trpělivosti a vytrvalosti. Zároveň ale i očekávat, protože Bůh je Bohem překvapení, nových začátků. Věřím, že každý z nás má nějaké touhy či sny a zároveň můžeme prožívat strach, zda se nám tyto sny splní. Tak, jako to pro tento bezdětný pár byly děti, může to pro někoho dalšího být něco jiného. Otázka je, zda se nám to či ono stane tím, okolo se točí veškeré naše přemýšlení, život, za čím jsme ochotni i schopni jít „i přes mrtvoly“. Zda nás nakonec nežene strach z toho, že třeba něco nebude podle našich představ. Nebo zda svoje sny dokážeme čestně Bohu sdílet a zároveň u důvěřovat

Příběh pokračuje zvláštní zkušeností Zachariáše v chrámu. Kněží v Izraeli byli rozděleni do tzv. tříd nebo v některých překladech oddílů. Každý oddíl mohl jednou za čas poslat své kněze, aby sloužil jeden týden v chrámu. Každý den se losovalo, co který kněz bude v chrámu dělat. Nejvyšší poctou bylo obětovat kadidlo ve svatyni. Protože kněží bylo hodně, mohl toto kněz vykonat jen jednou za život. Během této své kněžské služby se najednou Z. se dozví, že bude mít dítě. Když uvidí Božího posla, čteme, že se zděsí. To je celkem pochopitelné – setkání s jakousi cizí bytostí vyvolá šok a strach. Zároveň ale slyší, že jeho modlitba byla vyslyšena. Co bychom čekali? Že vyletí štěstím! Představte si, že se modlíte za svého partnera, aby uvěřil, a ono se to stane. Že se modlíte, aby Bůh dal zdraví, jdete k doktorovi, ten se chvíli dívá do papírů a pak vám řekne, jste zdraví jak řepa. Nebo se modlíte za zkoušku a uděláte ji, nebo… najednou slyšíte – zde je po čem toužíš. Reakce je výbuch radosti… nebo pochybnost… ne to není možné, to je přelud. Někdy se modlíme, aby nás Bůh vyslyšel, jenže se zároveň Božího jednání bojíme, šokuje nás, když Bůh něco udělá. Víme, že Bůh je Bohem nových věcí, jenže my se jich bojíme nebo nevěříme, že by Bůh mohl jednat. Mnohem více máme tendenci věřit v Boha jako v ideu, snad jako morálního učitele, ale jen málo jako toho, kdo skutečně zasahuje do života jak osobního, tak církve. Osobně si myslím, že toto je jedním z důvodů stagnace mnohých církví a sborů v naší zemi. Nějak nevěříme, že Bůh může konat nové věci.

Zachariáš z Božího rozhodnutí a s ním spojeným strachem oněmí. Do dnes se říká oněmět strachem. Proč? Důvod máme popsaný naprosto přesně – „protože jsi neuvěřil slovům o tom, že se to narodí syn.“ Modlil jsi se, ale nevěřil jsi. Možná je to i naše zkušenost – sice se za něco nebo někoho modlíme, ale jedná se spíše o modlitbu naučenou, mechanickou, která se jen těžko dere přes rty. Jenže bych zde rád akcentoval jinou myšlenku – Zachariáš je kněz. Kdo jiný by měl důvěřovat než kněz? Jenže zápasy se nevyhýbají nikomu. Zároveň kněz oněmí. Němý kněz je jako obchodník, který zapomněl sčítat nebo řemeslník, který přišel o ruce. Pán Bůh prostě Zachariáše odstaví. Alžběta odchází za Marii, aby se podělila o svoji radost a Zachariáš je sám vlastně celou dobu, po kterou Alžběta čeká Jana. Možná Bůh během tohoto období učí Zachariáše, co to znamená slovo důvěra. Nechá ho, aby si některé věci znovu promyslel, snad i promodlil. Zároveň aby se nebál a naučil se důvěřovat. Zde vidíme, že žádný čas není ztracený – i dokonce čas, kdy jsme odstaveni z každodenní rutiny. Někdy se naopak zdá, že čím více se do své každodenní rutiny zahrabáváme, tím více jsme mimo, tím více ztrácíme nadhled nad životem a nad okolnostmi, tím více se některých věcí bojíme.

Na první čtení je pointa příběhu jasná. Jan byl vyslyšený, nebo jak rádi říkáme „vymodleným“, dítětem. Zvláště když se nám něco splní, pak řekneme, že jsme se za to modlili a že Bůh nás vyslyšel. Tady se to přímo nabízí. V tomto duchu radí i okolí rodičům, když jim říká, aby dítě dostalo jméno po otci - tedy „Hospodin pamatuje“. Není jasnější důvod než takto malého pojmenovat. Hospodin na Zachariáše pamatoval! Pamatoval na jeho modlitby! Jenže text nezakrývá, že s modlitbami přicházela i pochybnost a strach, který nakonec Zachariáše umlčel a to natolik, že přestane používat to, co je jeho nástroj služby, to s čím vládne a to je hlas, slovo. Kladu si otázku, kolik obdarovaných křesťanů pohřbilo svoje obdarování, protože se báli. Kolik sborů skončilo v hluboké stagnaci, protože se bálo. Příběh van Gogh…

Jeden z nejznámějších malířů minulého století se jmenoval Vincent van Gogh. Nechci hovořit o jeho díle, ale o jedné zajímavé fázi jeho života. Jeho otec byl kazatelem. Gogh se v určité periodě svého života rozhodl, že by chtěl nastoupit též jako kazatel, jenže nesložil přijímací zkoušky na fakultu teologie na universitě v Amsterdamu a stejný výsledek ho čekal i při přijímacím řízení na Školu praktického náboženství v Bruselu v roce 1878.  Neúspěch však van Gogha neodradil. V letech 1880 až 1885 bydlel v hornickém městečku Borinage, kde se stal kazatelem. Tvrdohlavě zamítal vlastnictví jakéhokoliv majetku, byl pokorný a trpící a odmítal jakékoliv úlevy. Snažil se stát jedním z těch, kterým sloužil – tak jak to dělal Kristus. Právě zimní pobyt v tomto prostředí plném chudoby a citového strádání hluboce ovlivnil jeho umělecké cítění a van Gogh zde našel své pravé poslání v umění. Domácí však několikrát v noci slyšel van Gogha, jak vzlyká, jeho chování nahlásil církevním autoritám a van Goghovi bylo následně zakázáno dále provozovat jeho povolání kněze, protože ukázáním své slabosti prý podrýval autoritu církve. Tento moment byl zřejmě poslední kapkou pro van Gogha, který se s církví definitivně rozchází a zřejmě se rozchází i s P.B.

Van Gogn žil v atmosféře strachu, která ho natolik paralyzovala, že se už nikdy k víře nevrátil. Možná nebyl nikdo, kdo by mu řekl, neboj se. Tedy to, co slyšel Zachariáš. Proto příběh v Bibli nekončí mlčením, ale narozením Jana. Zachariáš se rozhodne, že svého syna nepojmenuje po sobě, ale Jan, tedy „Hospodin se slitoval“. Jak víme, Jan se stává ohlašovatelem příchodu Mesiáše – Krista. Stává se ohlašovatelem Božího slitování. Zároveň je tím řečeno, že to co dostáváme, je výraz Božího slitování, Boží milosti ne našich zásluh. To, co Bůh Z. a A. dal, nebyla žádná jeho povinnost, přesto tak učinil, protože se slitoval. Boží milost a Boží slitování nám ukazuje, že vše co máme je jaksi navíc.

Zároveň právě proto, že PB se slitovává, nemusíme se bát a zároveň můžeme vyhlížet jeho zásahy do našich životů i do našeho sboru. Bůh je všemohoucí, přesto si myslím, že je něčím limitován nebo že může být něčím limitován. Čím – našimi malými představami o něm, naší nedůvěrou. Kdo nic nežádá, nic neočekává, třeba i proto, že se nechá paralyzovat strachem, asi se ani ničeho nedočká.

Závěr

Po těchto prvních kapitolách již o Z a A nic nečteme. Jan svůj život skončí o pár kapitol později. Přesto mě životy těchto tří lidí fascinují a přitahují – proč? Protože svůj život a svoje zápasy daly do rukou Božích a to nejen ve svém přesvědčení, ale i ve svém konání a dokonce ve svém strachu. Přál bych toto každému z nás…