Saul

Jeden z důležitých úkolů Saule, bylo zničiz Amáleka. Kdo vlastně byl Amálek? Na rozdíl od jiných národů o kterých se píše v Bibli (Chetité, Asyřané, Kenáncích atd.) nemáme o Amálekovcích žádnou zmínku v mimobiblických pramenech. Někteří vykladači toto komentují tak, že Amáleka nelze ztotožnit pouze s etnickou skupinou. Amálek znamená někdo, kdo má amálecký životní postoj, amáleckou víru. Pokud se podíváme na význam slova Amálek, potom kořen tohoto slova (emek), znamená údolí, úžlabinu nebo hlubinu. Na několika místech v Bibli je tímto označeno údolí, které ale nemá se zeměpisem nic společného. Je to jakýsi zářez do země, ze kterého může vylézt příšera – Amálek. Jak toto slovo tedy přeložit? Hlubinář? Podsvětník? Ani jedno není hezké. Spíše to znamená, že kdekoli se s Amálekem setkáváme, tam to „páchne“. Amálek, to je vyznání. Izraeli škodí především proto, že Izrael je Izraelem (podle Heller J., Na čem mi záleží, Vyšehrad) Saul má Amáleka zničit, ale ne z pomsty nebo z hněvu. Asi není třeba připomínat, koho nám Amálek připomíná… Nicméně mám na mysli nejen satana, který je naším nepřítelem prostě proto, že patříme Kristu. V obecnější rovině kladu otázku, co vylézá z našich hlubin, zářezů, z duše? Řečeno s Jungem, co je naše stínové já? Tedy oblasti, které potlačujeme, kterých se jaksi podvědomě bojíme a které jsou uloženy nebo zasunuty v našem podvědomí? Hospodin k Saulovi hovoří jasnou řečí – Amáleka musíš zničit, vykořenit. Jinak zničí on tebe. Zde není možný kompromis, či smlouvání. Jde zde o víc, než o dobývání země či území. V podstatě Hospodin říká – Izraeli, pokud se chceš usadit v zaslíbené zemi, pokud mě chceš následovat, musíš ze zbavit věcí, která tě potencionálně strhávají resp. mohu strhávat. Zřejmě v životě existují oblasti, o kterých víme, že jsou našimi slabinami, že nás oddělují od Hospodina, nebo které nás oddělovat mohou. Zde Hospodin říká – zbav se jich nebo řeš je. V NZ čteme o kvasu:

1 Kor 5:6 Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že 'trocha kvasu všechno těsto prokvasí'?

7 Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. 8 Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.

Amálek se stává určitým obrazem kvasu, který je v NZ obrazem hříchu. Kvas je charakteristický tím, že není vidět, ale že „má vliv“. Stejně tak častokrát hřích není hned vidět, ale má vliv. Nejdříve malý, ale stále větší. Pojďme se ještě podívat na další důvod, proč měl Saul Amáleka pobít. Dt 25:17 Pamatuj, co ti učinil Amálek, když jste táhli z Egypta.

18 Střetl se s tebou na cestě a zničil ti zadní voj, všechny churavé za tebou, když tys byl ochablý a unavený; a nebál se Boha.

Amálek zaútočil na churavé a ochablé, na zadní voj. Myslím, že toto dobře vystihuje, jak přichází satan – zákeřně. Ve sboru to může znamenat neřešené vztahy, hořkost, staré a neřešené jizvy, pomluvy, tvrdá slova atd. Z těchto zářezů či zákoutí pak vylézají pomyslní „hlubináří“, tedy zásvětníci. V osobním životě též mohou existovat jakési „zadní voje, churavé oblasti“ atd. Tedy oblasti, kde jsme slabí zranitelní. Možná je dobré, být si vědom jaké tyto oblasti jsou… Pro někoho peníze, pro někoho sex, pro někoho vzdělání, pro jiné práce, moc atd.

Co dělá Saul – dělá SKORO všechno, co od něj chce Hospodin. Vyhubí SKORO všechno, jen ponechá to nejlepší. Nebo jinak řečeno – pobije jen to, co je bezcenné. Saul uvažuje zhruba v těchto dimenzích – udělám PB co chceš, obětuji ti SKORO všechno co chceš, jen to nejlepší si nechám. A nebo ještě vyhroceněji – dám ti jen to podřadné.

Mal 3:7 Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: »Jak se máme vrátit?«

8 Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování. 9 Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod!

10 Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.

V tomto textu jde sice i peníze, ale v obecnější rovině zde PB vyzývá – dávejte mi to dobré, ne odpad. Domnívám se, že naše středoevropské křesťanství je v určitém nebezpečí, které se jmenuje konzumerismus. Jsme obklopeni mnohými skvělými věcmi a nabídkami, mnoha možnostmi. Toto vše není zlé, zároveň nás toto vše může (nemusí) odvádět od Božích věcí nebo vést ke SKOROkřesťanství. Někdy slyším slova „nechci být fanatik“. Zcela tento strach chápu. Nicméně je nebezpečí, když za fanatismus začneme považovat nasazení se pro Boží věci, ochotu něco obětovat atd. PB – alespoň dle tohoto textu, uráží polovičatost.

A přesně v tomto okamžiku nastane problém. Saul jedná špatně, zároveň ale nechce ztratit svoji tvář před druhými. Vysvětluje, proč to všechno udělal, že měl dobré úmysly. Konkrétně, že chtěl obětovat. Jenže Samuel ho přerušuje, nerozebírá jeho motivy 1 Kr 15,22 Tu řekl Samuel: "Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. 23 Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále."  

D. Bonhoeffer řekl následující: „Jen věřící poslouchá, jen poslušný věří“. Tedy víra a poslušnost patří k sobě. Samuel nezpochybňuje Saulovy výmluvy, i když ty se ukážou jako problematické. Nicméně jakoby PB říkal, i kdybys obětoval, stejně to není nejdůležitější. Nejdůležitější je poslušnost. Tedy člověk může leccos konat pro Boží království, může dělat spousta dobrých věcí, ale toto nenahradí poslušnost. Nebo jinak řečeno, co děláš, nenahradí, kdo jsi. Spíše kdo jsi – tvůj charakter, bude hluboce ovlivňovat, co děláš a to platí jak v dobré, tak i ve zlém. Zároveň ani dobré skutky neospravedlňují naši neposlušnost.

Saul pod vlivem argumentů nakonec přiznává: 1 Kr 24 Saul doznal Samuelovi: "Zhřešil jsem, neboť jsem přestoupil Hospodinův rozkaz i tvá slova. Bál jsem se lidu, proto jsem je uposlechl.

Tedy důvod proč ponechal nejlepší zvířata, nebyla touha obětovat či sloužit Pánu Bohu, ale strach z mínění lidí. Navíc Saul přiznává – uposlechl jsem JE. Podobný postoj u něj vidíme, když nenávidí Davida, protože ten se stává populárnějším než on. Myslím, že v této větě se skrývá zápas mnohých z nás. Na jednu stranu chceme poslouchat PB, jenže na stranu druhou si to nechceme rozházet ani s lidmi. Zvláštní je, že slova „bál jsem se lidu“ říká muž, který je král, který svojí postavou převyšuje svoje okolí a který se krátce před touto větou vrátil z bitvy. Tedy na první pohled chlap, který nemá strach. Jenže naše největší strachy jsou někdy z mínění druhých lidí, co si o mně budou myslet. Nebo strach zda dobře zapůsobím na druhém zda na ně udělám dojem. Nebo co si budou myslet o mých dětech… Saul podruhé vv. 30 vyznává, že zhřešil a pak prosí Samuele, "Nyní mi však prosím prokaž poctu před staršími mého lidu i před Izraelem a vrať se se mnou. Proč Saul prosí o Samuelovu intervenci? Protože se chce ukázat před staršími. Opět nechce ztratit tvář. Důvod pokání přece není, abych se mohl před někým ukázat, abych vypadal dobře.  

Žijeme v době, která vymýšlí nepřeberné množství způsobů, jak zapůsobit na druhé. Toto pokušení zřejmě měli lidé vždy, nicméně nikdy neexistovalo tolik možností, jak toto realizovat. Dokonce na to dnes existují i odborníci. Toto pokušení platí ve světě i v církvi. Jediný rozdíl je v tom, jak toho docílit. Nebezpečí „dvojí tváře“ je v tom, že člověk investuje pouze do vnějších věcí či oblastí, které působí na druhé. V každém věku je to něco jiného, ale princip zůstává… Když se dívám na svůj život, potom v mnohých ohledech bylo 44 let života budováním tváře. Budoval jsem personu – tedy určitou masku, která se musela přizpůsobovat očekávání okolí, ve kterém jsem vyrůstal, a která mě chránila, abych mu nebyl vydán všanc. Jak svět kolem mě, tak církev, mi poskytly poměrně jasná kritéria, podle kterých mě budou hodnotit. Bylo to určité postavení, titul, úspěch, schopnosti a další viditelné věci. Církev stejně jako svět nabízí nepřeberné množství možností, jak všechny uvedené oblasti uvést v život. Na rozdíl od světa však v církvi existuje jistá past – vše výše uvedené si lze zdůvodnit tím, „že to děláte pro Pána Boha“. Problém, který se objevuje tkví v tom, že se postupně se vším popisovaným (postavení, úspěch, schopnosti atd.) začneme ztotožňovat. Dobře tento posun popsal Jung, který se domnívá, že „ztotožnění se se svým postavením nebo titulem má v sobě cosi svůdného, neboť mnozí mají pocit, že by bez své hodnosti, kterou jim přiznává jejich okolí, nebyli ničím. Pod takovou fasádou by bylo marné hledat osobnost: pod takovou velkolepou okázalostí bychom našli jen ubohého človíčka. Nesmírně přitahuje úřad: představuje lacinou kompenzaci nedostatků“. V tomto stavu se lehce můžeme začít klást otázky typu „jak to, co říkám a dělám, působí na druhé?“ Nemyslím si, že se jedná o exhibicionismus. Spíše jde o jakýsi iracionální pocit neklidu, že někdo nahlédne pod personu, pod masku. Zde je jediné řešení – tedy pokud se s tímto stavem nechceme smířit. Konkrétně že to, co nalézáme ve vnějším světě, budeme muset v další pouti životem nalézt ve vlastním nitru. Jenže kde to hledat, když je nitro prázdné? Nebo konkrétněji – když v něm nemá místo Bůh?

Pokud čteme tento text podrobně, asi nám je Saule líto. Udělá chybu, i když dost zásadní, a PB s ním končí. Asi se nevyhneme srovnání Davidem a Šalamounem, kteří též chybovali, a PB s nimi projevil na rozdíl od Saule více trpělivosti. Jedna věc je, že nevidíme do srdcí. Když ale porovnáme třeba Saula a Davida, potom přece jen vidíme jednu věc. Když David zhřeší, vyznává: 2 Sam 12:13 David Nátanovi řekl: "Zhřešil jsem proti Hospodinu." Jinde David vyznává: 1 Par 21:8 David volal k Bohu: "Velmi jsem zhřešil, že jsem učinil tuto věc. Nyní přenes prosím vinu svého služebníka, neboť jsem si počínal jako velký pomatenec." Jinde: Ž 51:6 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.

Ukazuje se, že skutečné pokání není pouze lítost, ale vědomí, že jsem se provinil i vůči Bohu. Zároveň vidíme, že nakonec se David nestal „světcem“ díky své dokonalosti, ale díky své upřímnosti přiznat, že zhřešil a nejen přiznat – zároveň i snaze věci napravit, protože i to je součástí pokání. U Saule toto moc nevidíme a zřejmě v tom je jeho tragédie. Zároveň vidíme další věc – Bůh se dívá do srdce. I proto čteme: Př 4:23 Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. Proto se David modlí Ž 51:12 Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jedna věc je snaha dát Bohu to nejlepší, druhá potom naše srdce. První se týká toho co děláš, druhé toho, kdo jsi. První je vidět, druhé vidět není, ale hluboce určuje to, kdo jsi. Právě proto se jeden z největších bojů vede o naše srdce. Problém Saula nebylo, že by zhřešil více či méně než druzí. Problém byl zřejmě v jeho srdci, do kterého vidí jen Bůh. To, co čteme v Písmu o tom, co Saul udělal, je jen špička ledovce.