Abraham

ÚVOD – seznámení s Abrahamem

Genesis 12:1 I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.

2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!

3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."

Genesis 15:1 Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna."

2 Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer."

3 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?"

4 Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna."

Text, který čteme v 15 kapitole následuje po té, co Abram porazil spojenou koalici králů, protože se rozhodl vysvobodit svého bratra Lota. Pokud trochu znáte biblickou dějepravu, pak víte, že Lot se s Abramem rozešel a to tak, že Abram velkoryse Lotovi nechal vybrat si kam chce jít. Lot si vybírá lepší území, aby posléze upadl do zajetí králů, kteří území obývali. Abram by si mohl říci „dobře mu tak, to má za svoji hamižnost“. Jenže Abram takto neuvažuje. Byl to člověk víry a věřil, že i když na něj zbyla horší část, že se o něj Hospodin postará.

Abrahamovi pochybnosti

V 15 kapitole je zvláštní rozhovor mezi Hospodinem a Abramem, který se navíc odehrává v noci, ve vidění. Abram vyhrál válku, spravedlivě rozdělil kořist, a teď když je sám ve stanu, nemůže spát a jeho duše se zmocňuje strach. Jak to víme? Protože čteme slova „Abrame, neboj se“. Hospodin mu jeho strach nevyčítá. Zná člověka, zná i naše strachy. Vidí i Abrama, který se nebál opustit rodný dům, nebál se boje a teď prožívá úzkost. Snad z toho, že se poražení králové pomstí, snad jiných věcí. Možná podobné pocity známe. Na jednu stranu se nám může dařit, na druhou nás může svírat strach, úzkost, někdy přesně jako u Abrama. Kdosi o strachu řekl: „Strach nás pokouší, abychom se soustředili na sebe. Uzavírali se na svých ostrovech, nehleděli dopředu, neživili sny a naděje.“ Hospodin Abramovi ale dává ujištění – neboj se. I když se ti leccos honí hlavou, já jsem tvoje odplata i ochrana. V tu chvíli ale Abram před Hospodinem otevře bolavou ránu, svoje zásadní nevyřešené životní otázky. Bože, mám pozemské bohatství, důvěřuji ti, podržel jsi mě v těžkých situacích,  to všechno vím, ale před deseti lety (Gen 12, 2 a 13, 16) jsi mi slíbil potomka, dědice a ono je vše při starém. Jako by říkal – je hezké že jsi moje odměna, dal jsi mi majetek, dobytek, sluhy, ale to nejdůležitější si mi nedal – potomka. Je třeba si uvědomit, že se pohybujeme ve staré smlouvě, kdy lidé ve svých dětech viděli pokračování Božího spasitelského díla na zemi. Smysl jeho života vlastně nebude naplněn, pokud nebude pokračovat v jeho potomstvu.

Konání a jednání

Když se díváme na Abrahamův příběh, potom zde nastává velmi důležitý zlom. Abram doposud ve víře konal. Zde se ale karta obrací a Hospodin Abrama učí ve víře čekat, což je někdy těžší než konání. Myslím, že podobné situace prožívá leckdo. Určitě se z mnoha věcí radujeme, ale máme jiné oblasti, které nás mohou trápit. Často je těch dobrých věcí mnohem víc, ale je jedna, dvě, které nás trápí. Možná si říkáme, že existuje něco, co nám Hospodin nedal, o čem víme, že kdybychom měli, prožívali bychom větší radost a štěstí. Nebo si myslíme, že kdybychom toho či onoho dosáhli, byli bychom spokojenější. Snad se tím nezabýváme každý den, i když někdy ano, ale podobně jako na Abrama to na nás občas padne. Třeba nemoc dětí, neporozumění druhých, problémy v práci, nespokojenost ve sboru, vlastní nemoc, nenaplněné tužby a nevím co ještě.

Nakonec Abram rezignuje a vymýšlí nouzové řešení, kdy bude adoptovat jednoho ze svých služebníků jako svého dědice, což byla tehdejší běžná praxe. Prostě když Bůh se svými sliby váhá nebo je neplní tak, jak bychom si představovali, vždy si člověk nějaké řešení najde. Nicméně v této první části vidíme praotce víry jako člověka pochybujícího, jako člověka trápícího se otázkami nad Boží věrností. Jenže pochybnost je zlá a PB nechce Abrama v tomto stavu ponechat.

Proto Hospodin dává Abramovi lekci z přírody. Ge 15:4 Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna."

5 Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem."

6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Ukazuje mu hvězdy a říká, že tolik bude mít potomků. Čteme Abramovu reakci – Abram uvěřil a Bůh mu to přičetl ke spravedlnosti. Později PJ řekne Tomášovi  „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“ a pisatel Židům definuje víru jako takto: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.“

Smlouva a duchovní boj

Bůh dává Abramovi neřešitelný úkol. Spočítat hvězdy nelze. Přesto čteme, že Abram věří. Co to vlastně znamená? Hospodin zde vlastně Abramovi komunikuje  - spolehni se na mně. Jenže PB Abramovi ani v nejmenším nenaznačuje, co bude dělat, jak jeho potomstvo rozmnoží. Abram svoji důvěru již několikrát osvědčil, jenže PB se rozhoduje, že A. potřebuje projít ještě větším tříbením. Poté, co mu zaslibuje potomstvo, mu zaslibuje i zemi.

 Abram se ptá: Ge 15:8 Abram odvětil: "Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?" 9 I řekl mu: "Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě."

10 Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil.

11 Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl.

12 Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota.

Genesis 15:17 Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň.

18 V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: "Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu,

19 zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců,

20 Chetejců, Perizejců a Refájců,

21 Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců."

Zde vidíme uzavření smlouvy, jak se konalo na předním východě. Šlo o rozpůlení zvířat, mezi kterými se ti, kdo smlouvu uzavřeli, prošli a vlastně tím komunikovali následující: Pokud smlouvu poruším, ať jsem rozpůlen jako toto zvíře. Hospodin ale nepřichází a na oběť, která byla připravena pro Pána Boha, se začínají slétat dravci. Dravci jsou ve SZ obrazem Bohu nepřátelských sil. Podívejme se na situaci z naší perspektivy. I nám se někdy zdá, že Bůh mešká, že mlčí, že nepřichází ve správném čase. Vlastně tento pocit prožívá od začátku Abram. A v takovýchto chvílích přichází „dravci“ v podobě zlých myšlenek, pochybností a nedůvěry typu nerozuměl jsem Bohu dobře? Nemstí se mi PB za něco? Skončí to vůbec někdy? Má mě PB rád? Nezanevřel na mě? Změnil Bůh svoje plány? Má smysl věřit? Má smysl o něco usilovat? Tuto otázku jsem si kladl při svých bolestech, tuto otázku jsem slyšel z úst matek, které se dlouho nevyspali kvůli malým dětem nebo jejichž dítě je nemocné, tuto otázku jsem slyšel od rodičů, jejichž děti skončili ve světě, od lidí, kteří zažili zklamání v církvi, od svých nejbližších, kteří procházeli obdobím depresí nebo krizí víry atd. Tyto otázky slyšíme při mnohých problémech a zápasech. Zároveň Abram tyto dravce odhání, nechce to nechat jen tak. Smyslem života není udělat si z problémů či pochybností program. Přesto - čekání odčerpává duševní a psychické síly, právě v okamžicích čekání přichází výše popsaní dravci. A tak nakonec Abram usne. Snad z únavy, ale snad i  z rezignace, že Bůh nepřijde. Podobný příběh čteme těsně před ukřižování PJ, kdy učedníci usnou v Getsemanské zahradě. Poté Hospodin s Abramem hovoří znovu a poodhaluje mu dějiny jeho potomků, opět mu slibuje potomstvo. Poté nastane soumrak a mezi rozpolcenými zvířaty prochází pec a pochodeň. Co toto znamená? Pec je symbolem utrpení. Příklad známe třeba z knihy Daniel. Na jiných místech se píše o „tavící peci“, která svým žárem odděluje ryzí zlato od nečistot. Zároveň po peci přichází pochodeň – tedy symbol světla osvětlujícího svět. Kdosi toto komentuje, že „nejdříve musí přijít výheň pece, aby přišlo světlo“. Zároveň utrpením se tříbí důvěra v Hospodina, která nás v něm v konečném důsledku zakotvuje, činí nás hodnověrnými svědky o Něm a který se stává světlem.

Přebírání vlastní iniciativy

Řekli bychom, že zde by celý příběh mohl skončit. Stejně to prožíváme v životě. Tak si nás Pane Bože potrápil, ale je to za mnou, teď už nějaký to požehnání jako odměna za to, že jsem to ustál. Jenže ono se nadále nic neděje, Bůh stále mlčí! Pár veršů poté, co čteme o zaslíbení čteme krátkou zmínku „Sáraj mu nerodila“! Proč tedy smlouva, rozhovory s Hospodinem, Abramův strach…!?  Čekání pokračuje, stejně tak Boží nečinnost. Do děje tedy vstupuje Sáraj a podobně jako její pramáti Eva se chápe iniciativy. Smlouva nesmlouva, zaslíbení nezaslíbení, je čas jednat. Jako bychom zde slyšeli přísloví pomož si, a Pán Bůh ti pomůže. Sáraj udělá to, co bylo v tehdejší kultuře obklopující Izrael běžné – dává svému muži otrokyni, která je plodná a se kterou bude mít její manžel děti.

Ge 16:1 Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar.

2 Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl.

Výsledkem tohoto počínání je Izmael o kterém je řečeno, že bude divoký jako osel a jeho ruka bude proti všem. Izmael se stává výsledkem Abramovi pasivity a Sářiny přílišné aktivity. Stává se plodem jejich nedůvěry. Všimněme si, že je zde malá, ale důležitá zmínka – Abram uposlechl Sářiny rady. Podobně jako Adam upadá do pasivity.  V 6. verši potom při Hagar a Sáry řeší slovy dělej s tím co uznáš za vhodné. Jeho pasivita a mlčení v duchovních oblastech mají destruktivní výsledek. Vidíme, že výsledek v podobě narozeného dítěte a spokojené maminky se dostaví, ale nedostaví se požehnání, o které ale v našich životech jde. Myslím, že tento příběh se opakuje v mnoha podobách i dnes. Jednak v podobě pasivních mužů, jednak v tom, že smyslem a cílem života se stává spokojenost a zabezpečenost. Dále zde vidíme všechno jiné, než důvěru v Pána Boha. Kladu si otázku, kolik jsme my porodili Izmaelů, tedy kolik našich rozhodnutí je svévolných, nebo dokonce v rozporu s Božími plány pro náš život. Zde je třeba podotknout, že Abram a Sára nedělají nic neobvyklého. V tehdejší době se jednalo o běžnou praxi. Když se díváme do dějin Božího lidu, potom vidíme, že PB často „školil“ lidi, které si později použil tak, že je nechal čekat. Že jim jisté věci odhaloval či dával postupně. Příkladem je Mojžíš a jeho 40 let u ovcí, Jozue putováním po poušti, Josef a vězení, mnozí proroci řadu let vykonávali běžné životní činnosti, Pavel je na několik let poslán do ústraní, nakonec i PJ strávil na veřejnosti jen tři roky. Klademe si otázku co dělal před tím, během svého produktivního života? Řekněme od svých 15ti do 30ti? Stejnou školou měl projít Abram. Znal Boží zaslíbení, ale měl čekat a učit se věrnosti.

Ge 18:1 I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.

2 Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi  Pak se ho otázali: "Kde je tvá žena Sára?" Odpověděl: "Tady ve stanu."

10 I řekl jeden z nich: "Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna." Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.

11 Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.

12 Zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec."

17 Tu Hospodin řekl: "Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?

18 Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země.

Ge 21:1 Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil.

2 Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl.

3 Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák.

4 Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal.

5 Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil.

Ge 22:1 Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

2 A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Ge 22:10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.

11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."

12 A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna."

13 Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Ge 22:16 "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna,

17 jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel

18 a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu."

Náš příběh pokračuje až do chvíle, kdy se nakonec Hospodin smiluje a svoje zaslíbení splní. Jako kdyby Bůh chtěl Abrahama dostat do situace, kdy musí rezignovat na jakékoli svoje aktivity, na jakoukoli snahu PB pomáhat a vymýšlet svoje řešení. Jako bychom zde slyšeli echo slov: 2 Kor 12:9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

2 Kor 4:7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Zkouška nejtěžší

Jinými slovy my můžeme celý život získávat vliv, zabezpečení a nevím co ještě, ale pokud Bůh nepožehná, nadarmo se namáháme. U Abrahama se PB smiluje jenže…

Jenže když už to vypadá, že se příběh chýlí ke konci, přichází poslední zkouška. Abrahame, dej mi to nejdražší co máš. Dej mi svoje dítě. Rád bych zde vystihl dva momenty. Jedním je „dej mi svoje dítě“. Před pár dny jsem slyšel smutnou statistiku o dětech z věřících rodin. Více jak jedna třetina končí ve světě. Tedy zamysleme se nad naším sborem a pokud půjde vše podle statistik, potom každé třetí dítě skončí ve světě. Důvody proč tomu tak je, se uvádí dvojí – děti nevidí svoje rodiče praktikovat svoji víru doma. Tedy doma neprobíhá to, k čemu vyzývá Písmo – konkrétně aby rodiče s dětmi o víře pravidelně hovořili. Druhý důvod potom je konzumní životní styl, kdy praktikování víry není pro rodinu prioritou. Spíše se jedná o jeden z důležitých rodinných koníčků, kterému ale rodina příliš nepodřizuje svůj život. Myslím, že existuje i třetí důvod a tím je slabá práce s dětmi v tom daném společenství a s tím související nedostatek křesťanských vzorů. Nekomentuji jak moc je toto je problém vašich rodin nebo tohoto společenství. Jak tomu je, si musí odpovědět každý sám. Každopádně Bůh zde Abrahama učí, aby mu dal svoje dítě. A nemusíme v našem kontextu hned myslet na smrt. Ono je možná těžší každý den bojovat o víru svých dětí.

Druhá věc – možná že mezi námi a Hospodinem existuje nějaký Izák. Něco, co máme raději než pána Boha, něco o co se příliš obáváme, něco, na čem nám příliš záleží, oblast, se kterou stojí a padá naše identita. Nemusí to být nic hříšného, zlého či bezbožného. „Pouze“ něco, co stojí mezi námi a PB.  Člověk to často nepozná předem, spíše v okamžiku, kdy nám PB na tu či onu oblast sebere nebo na ní sáhne. Třeba když se dítě nedostane na školu, když jsme nemocní, když se nám nedaří naše služba, když nám někdo zkříží naše plány dokážeme být nepříčetní. Najednou se ukáže, že toto je náš Izák. Několikrát jsem slyšel vyznání křesťana typu: „Na tohle mi nikdo ani Bůh nesmí sáhnout. Nebo tohle chci za každou cenu. Úplně za každou cenu.“ Možná to takto černobíle neřekneme, ale přesto se tak chováme.

Jenže Abraham zda osvědčuje svoji víru. Zajímavý komentář čteme v knize Židům, kde nám pisatel poodhaluje jak Abrama smýšlel. Žd 11:17 Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno:

18 'Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.'

19 Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení.

Prostě Abraham věřil, že Bůh si svoje dílo podrží. Už nic nevymýšlí, nenechává se nikým ovlivnit, protože poznává, co od něj Bůh chce a nejen to, rozhoduje se Boha následovat a dát mu to nejcennější. A až poté přichází požehnání. V Abrahamovi muselo nejdříve něco zemřít – konkrétně jeho nedověra, pochybnosti, vlastní řešení a až pak Bůh začal jednat. A tak se stal nejen otcem věřících, ale stal se požehnáním a o to v životě jde…