Kazatel

 

 

Marnost nad marnost

Pokud vám nic neříká existencionalismu, pokuste se začíst do následujících dvou krátkých úryvků od A. Camuse: "Existuje pouze jediný, vskut­ku závažný filosofický problém: tímto problémem je sebevražda. Posoudit, zda život stojí či nestojí za to, aby byl žit, znamená odpovědět na základní filosofic­kou otázku."

Druhý citát: "Někdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota, stále stejný ryt­mus - po této cestě se dá dlouho pohodlně jít. Ale jednoho dne se vynoří ,proč' a touto omrzelostí smí­šenou s údivem všechno začíná."

Možná namítnete, že se jedná o citáty vyšlé z mysli nevěřícího autora – proto je v nich tolik beznaděje. To je sice pravda, nicméně až do chvíle, kdy čteme knihu Kazatel, konkrétně její začátek: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“  Myslím, že slova kazatele jsou ve velmi podobném duchu jako slova A. Camuse. Obojí by se dalo shrnout do základní otázky: „Proč vlastně žijeme, když stejně všechno jednou pomine?“ Romano Guardiny napsal, že technika, kterou proti nám uplatňuje život tkví v tom, že nám na začátku velmi mnoho slibuje. Toto nekonečné zaslíbení, je cítíme zejména v období puberty a mládí, dodává člověku vzpruhu a odvahu. Následně cituje A. Schopenauera: „Člověk musí být zlákán, aby se vrhl do neznáma“. Jenže postupně se dostavuje veliké vystřízlivění. Mnohé oblasti, od kterých člověk v životě leccos čekal, nepřinesou kýžené štěstí. A pak se obrátíme zpět a s… Camusem a Kazatelem konstatujeme, že se zhroutily kulisy resp. že vše je marnost. Skutečně hezká životní vyhlídka. Má vůbec smysl, tváří v tvář této realitě, o něco usilovat a přivádět na svět děti? Má vůbec smysl psát tento článek? Má vůbec cokoli smysl?

Vím, že většina lidí si tuto otázku zřejmě neklade a žije v tzv. nereflektované realitě. Prostě rodí děti, chodí do práce, jezdí na dovolenou, prostě žijí „normální život“ a nijak nad tím vším nepřemýšlí, protože takto žijí všichni kolem nich. Přesto se ale čas od času člověku stane, že si začne klást otázky „proč“. 

 

Několik přístupů k životu

Pojďme se hlouběji podívat na knihy Kazatel. V první kapitola nám autor rozprostírá symboliku kruhu, která může znamenat jednak nekonečnost, na tomto místě ale spíše symbolizuje marnost ve smyslu, že se vše děje znovu a znovu. První obraz, který vidíme, je slunce, které pravidelně vychází a večer zapadá. Opakem této pravidelnosti je potom vítr, který se točí „jak chce“. Myslím, že v těchto obrazech lze vidět i dva přístupy k životu. Jeden přístup je určitý řád, pravidelnost vedoucí k určitým cílům a výsledkům. Možná jste slyšeli radu „chceš-li být v něčem dobrý, musíš to dělat každý den“. Skutečně – pravidelnost a řád nás mohou dovést k úspěchu. Oproti tomu vidíme i opačný přístup k životu, připomínající vítr. Jedná se o filozofii „brát život tak, jak přichází“. Jednou jsi nahoře, podruhé dole, někdy se daří, někdy ne. Pokud o nic příliš neusiluji, alespoň se vyhnu zklamání. Tento přístup potom mnohokrát můžeme vidět třeba ve vztazích, které u mnohých více či méně připomínají nestálý vítr. Jedním z důvodů této nestálosti potom může být snaha vyhnout se zklamání z investice do dlouhodobého vztahu. Dalším obrazem je potom obraz nikdy nenaplnitelného moře. Člověk může hromadit vědomosti, věci, tituly a nevím co ještě aby nakonec zjistil, že jeho touhy jsou podobné jako moře – tedy nenaplnitelné. Někteří úspěšní lidé tvrdí, že čím více mají, znají, znamenají tím více si uvědomují, že s dosažením jednoho horizontu, se rozkrývá horizont další. Kazatel jde dál, a aniž by věděl, kolik giga se vejde na i-pod hovoří o tom, že ucho nenaplní slyšením. Vždy budou nové hity, nové hudební trendy, nové skupiny atd. (až na Karla Gotta) Aniž by kazatel věděl, kolik giga filmů se dá stáhnout internetu, píše, že se nenaplní oko viděním. Vždy budou akčnější, romantičtější, legračnější a nevím jaké další – ější filmy. Vždy budou destinace, které jsme neviděli a které bychom rádi viděli. Vždy bude jeden z nejvýnosnějších průmyslu průmysl zábavní, který se zaměřuje na to více slyšet, vidět a zažít.

Nakonec v 10. verši se Kazatel ptá – Je něco, o čem lze říci. Hleď, to je cosi nového?“ Odpověď je jednoduchá – není. Změnili se sice možnosti, ale nezměnili se lidé. Otázka ale nestojí zda je v tom všem něco nového, ale zda má smysl pro výše naznačené oblasti žít. Člověk se sice na chvíli poraduje, jenže pak se dostaví kocovina a otázka proč to všechno?

V dalších kapitolách této knihy potom čteme další oblasti, do kterých autor investoval svůj život. Je to slast a potěšení, velkolepé stavby, majetek, krásné ženy a mnohé další oblasti. Nakonec ale jako refrén opakuje, že v tomto smysl nenalezl, dokonce že k tomu všemu pachtění pojal nenávist (vv. 2, 18). Jedna věc je něčeho dosáhnout, druhá potom náročná cesta k výšinám – tedy to, co často za úspěchem již vidět není.

 

Co s tím?

Jak se k tomuto všemu tedy stavět? Nejčastější fráze této knihy je „pod sluncem“. Celkem se zde vyskytuje 27krát. Tedy popisovaná marnost je marností z perspektivy slunce, ne nebe. Tím není řečeno, že na věcech pozemských nezáleží nebo dokonce že jsou méněcenné. To by šlo zcela proti duchu Bible. Jsou dobré, protože jsou Bohem stvořené. Zároveň se stanou špatnými, pokud se stanou životním smyslem a cílem. Ne kvůli ním samým, ale proto, že nás nemohou uspokojit. V Kaz 3, 11 se píše, že nám dal Bůh do srdce touhu po věčnosti, tedy po tom, co vydrží. Problém nastává, když chceme svoje srdce nasytit věcmi či oblastmi, které jsou pomíjivé. Jak může pomíjivé naplnit věčné? Nemůže. Zřejmě v tomto tkví paradox lidského života, který někdy připomíná honbu za větrem. Zřejmě nikdo na smrtelné posteli nelitoval proč více nevydělal, nebo nedosáhl více věcí, po kterých se slovy kazatele pachtíme. A přesto že to víme, někdy se pachtíme dál za věcmi „pod sluncem“ s tím, že si omluvíme slovy „dělám to přece pro rodinu“, nebo „potřebuji to mít, abych zvýšil kvalitu svého života“ atd.

(V posledních měsících několik mých kolegů – kazatelů rezignovalo na svůj kazatelský úřad. Shodou okolností – měřeno lidskou optikou, všichni byli velmi schopní. Pochopitelně neznám přesně důvod, nicméně jeden z důvodů byl pocit určité marnosti. Toto my došlo v souvislosti s tím, když jsem učil o syndromu vyhoření a pomáhajících profesích. Dostavuje se u nich nejčastěji a důvodem není větší přepracovanost než v jiných oborech lidské činnosti, ale pocit nikdy nekončící práce navíc většina práce se týká krizové intervence – tedy většinou řešíte lidské průšvihy (nemoci, smrt, bolest, vztahové krize atd.). Protože dost často tyto věci nevyřešíte, propadáte pocitu marnosti. Ještě jedno srovnání – ve vězeních byl jeden z nejhorších trestů, trest přenášení břemene z místa na místo. Prý z této nesmyslné činnosti lidem časem „hráblo“. Podobný pocit občas měli oni kazatelé. Jak konkrétněji by se to dalo popsat? Snaha nakrmit syté. Tato snaha je jednak odsouzena k neúspěchu – sytého nemůžete nasytit a jednak se jedná o podobný efekt, jako při přenášení břemen z místa na místo. Jak tento efekt souvisí s knihou Kazatel? Tak, že je velmi těžké duchovně sytit někoho, jehož život připomíná to, co čteme u Kazatele. Člověk pachtící se věcmi, které čteme u Kazatele, nakonec ani nehledá  duchovní nasycení, v církvi se chce především pobavit popřípadě naplnit svoji potřebu socializace. Oni kazatelé nechtěli více hrát roli jakéhosi baviče či sociálního pracovníka… Tedy styl popisovaný Kazatelem duchovně paralyzuje nejen konkrétního člověka, ale i sbory a církev.)

Co s tím? Existuje řešení? Znamená to „žít jednoduchý životní styl?“ Je kniha kazatel polemikou s materialistickým a spotřebním životním stylem? Cesta existuje, nicméně není v tom, že si něco uvědomíme. To je strašně málo resp. jedná se jen začátek. Vraťme se ještě jednou k textu o touze po věčnosti. Pokud tuto touhu máme, potom jak jí naplnit? Víme již, že ne pomíjivými věcmi. Jenže co je nepomíjivé? PJ hovoří o pokladech – o těch, které si skládáme v nebi.

Mt 6:19 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. 20 Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. 21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.

23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? 24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. 25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

Kdo je ten druhý pán? První je majetek, druhý je PB. Text u Matouše nemluví „nelze věřit“ dvěma pánům, ale „nelze sloužit“ dvěma pánům. Myslím, že je to služba Božím záměrům, služba Božímu království, spojená s důvěrou v Pána Boha, která nakonec člověku může dát naplnění srdce. Pochopitelně to co dělám, musí jít ruku v ruce s tím, kdo jsem, ale to nijak nepopírá to, co jsem říkal o naplnění lidského srdce. Někdo může namítnout, že tento přístup je tlakem na výkon, na konání. Opak je pravdou.

Když se podíváte na scénáře filmů, na obsahy knih, na příběhy, na fascinující životopisy, potom najdete společný jmenovatel. Život člověka se stal hodným zaznamenání v okamžiku, kdy se dotyčný dal do služeb nějakému vyššímu cíli. Sice byl nadále otcem, matkou, zaměstnancem, zaměstnavatelem a nevím čím ještě, ale významnou část svých peněz, času, nasazení, emocí obětoval pro vyšší cíle než na to, aby přežil. V našem případě oněmi vyššími cíly mám na mysli Boží království – tedy to, co je věčné a nepomíjivé.

Druhá oblast – Kaz 12:1 Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: "Nemám v nich zalíbení";

Většinou to v životě chodí opačně – pamatujeme na stvořitele až ve dnech o kterých říkáme „nemám v nich zalíbení“. Autor zde ale varuje – nenech to dojít tak daleko. Pamatuj na Stvořitele dříve – dokud máš síly (jinošství symbol životní síly). V lékařství se tomu říká prevence. Mnozí lidé ve vztahu zdraví žijí v mentalitě, že se o něj není třeba starat a že až mi bude špatně, tak si vezmu lék, v horším případě půjdu na operaci a bude mi dobře. Jenže lepší přístup je prevence – tedy nečekat na stav, kdy jsem na kapačkách nebo se kroutím bolestí. Velmi podobné rady udílí moudrý Kazatel. Nepromarni svůj život tím, že když máš síly, tak je všechny nasměruješ k pomíjejícím věcem. Uč se žít tak, jako by tento týden byl tvůj poslední. J. Piper: Bůh nás stvořil, abychom žili s jedinou vášní: Ve všech oblastech života radostně zobrazovat Jeho nejvyšším vznešenost. Promarněný život je život bez této vášně. Bůh nás povolal k tomu, abychom se modlili, přemýšleli, snili, plánovali a pracovali ne k vyvýšení nás samotných, alek Jeho oslavě ve všech oblastech života,   

Třetí oblast - Kaz 12:13 Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. 14 Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. Tento text nám připomíná slova apod. Pavla: 1 Kor 3:13 dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. 14 Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. 15 Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

Nevíme přesně, jak bude tento soud vypadat, víme však, že Písmo hovoří i o to, že naše skutky budou posuzovány. Nemyslím si, že by nás toto mělo vést ke skutkaření, ke křeči. Zároveň to, jak žijeme na této zemi, bude PB hodnotit a posuzovat a nějak se toto odráží do věčnosti. Přemýšlej nad tím, komu – mimo tvojí rodiny, je tvůj život prospěšný. Komu neseš zvěst evangelia? Kolik za svých peněz, času, emocí, nasazení dáváš do služby Božímu království, do služby PB? Jak a čím živíme svoje srdce? Vím, že to nejsou příjemné otázky, přesto si je položme na stůl s jedním cílem – aby nám PB jednou neřekl – tvůj život byla honba za větrem.