Povolání Mojžíše
Exodus 3:1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. 2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. 3 Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“
4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ 5 Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ 6 A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. 7 Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. 8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“11 Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ 12 Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ 13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ 14 Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM(d).“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ 15 Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.
V našem příběhu Mojžíš projde třemi etapami povolání, když až ta třetí je jasná, první dvě jsou tak trochu pod čarou, ale jsou rovněž důležité.
V první vlně povolává Mojžíše… Mojžíš. Mám na mysli příběh, kdy Mojžíš vidí nespravedlnost, která se páchá na Izraelcích a která skončí tím, že Mojžíš zabije muže, který trápí jeho bratry. Přesně zde je moment, kdy v dějinách nebo i v dobrodružných filmech začíná zápletka. Hlavní hrdina se postaví na stranu dobra tím, že se přesně jako Mojžíš postaví proti nenáviděné tyranii a strhne na svoji stranu váhavé a bojácné davy. Takto začalo povstání třeba Spartaka nebo Judy Makabejského. Jenže co se stane Mojžíšovi? Nejen že nikoho nestrhne, ale jeho soukmenovci mu ještě vynadají a Mojžíš z obavy o svůj život musí utéci do exilu. Mojžíš díky svému vychování pravděpodobně měl předpoklady a schopnosti vést, ale ještě bylo příliš brzy, ještě bylo třeba, aby absolvoval vikariát. Ještě nenastal jeho čas a hlavně ještě ho nepovolal Hospodin. Již měl schopnosti jako odvaha, rozhodnost, na faraonově dvoře se naučil lecjaké organizační a sociální dovednosti, jen chyběl „detail“ – povolání od Pána Boha. Proto z jeho pokusu nic nevznikne a Mojžíš musí prchnout z pohodlí faraónova dvoru a stane se pastevcem. Zároveň bych chtěl poukázat na jednu fascinující vlastnost, kterou Mojžíš již zde prokázal. Mojžíš nezatrpknul. Nezatrpknul ani na svůj lid, ani na Hospodina. Nestal se z něj zneuznaný hrdina. Toto je vlastnost, kterou každý nejen vedoucí nesmírně potřebuje. Zároveň vedoucí, kazatelé, kteří se cítí zneuznaní, jsou pohromou pro ty, které vedou.
Přesuňme se do druhého dějství, které již v našem textu je popsáno, byť jen pár slovy. Podstatnou část svého života Mojžíš strávil tím, že pásl ovce, zároveň během tohoto období další generace Izraelců úpí v otroctví a nic se neděje. Možná, že kdybychom se přenesli o tisíce let dozadu a potkali Mojžíše, tak bychom mu řekli něco ve smyslu tak tady Mojžíši promrháváš svůj potenciál. Jediné co o tomto období o Mojžíšovi víme, je, že se odvážně postaví skupině pastevců, že se následně ožení a že se mu narodí syn, který mu svým jménem (Byl jsem hostem v cizí zemi) připomíná, že Egypt nebyl jeho zemí. Pokaždé, když ho osloví syna, tak si uvědomí, že už není cesta zpět, že musí jít dál. Obyčejně historici těmto obyčejným létům života hrdinů věnují jen málo místa, co chcete psát o pasení ovcí a výchově dětí, ale zastavme se u tohoto období. Před tím, než Mojžíš nastoupí na svoji misi, Bůh ho posílá do ústraní. Dříve než se Mojžíš dostane na pomyslné pódium, po kterém mimochodem nijak netouží, učí se žít pod pódiem. Dříve než začne vést lidi, učí se vést ovce. Dříve než ho Bůh povolá k tomu, aby konal věci neobyčejné, učí se konat věci obyčejné, dříve než se bude učit vydržet s druhými lidmi, musí se učit vydržet sám se sebou. Podobný model vidíme u Krista, který většinu svého život stráví v tesařské dílně, stejně tak u Pavla, který po jeho obrácení a okamžité snaze evangelizovat svět je uklizen na pár let do Tarsu. Podobný model vidíme i u jiných velikánů víry. Mám za to, že tento moment je nesmírně důležitý v životě služebníků. Moment, kdy se učím vydržet sám se sebou, se svými blízkými, kdy jsem pod pomyslným pódiem, kdy se učím věrnosti v malých věcech. Jde o to, že duchovenská služba se skládá právě z těchto malých věcí.
Nakonec je zde třetí a neznámější povolání. Mojžíš se setká s Hospodinem v hořícím keři zároveň ale uprostřed své práce a třeba dodat uprostřed zcela obyčejné práce. Zde něco nehraje. Když slyšíme příběhy o povolání do služby, pak by měl předcházet nějaký půst, modlitby, pobyt v chrámu, rozhovor s knězem. Mojžíš zde ale jen tak pase ovce, dnes bychom řekli, věnuje se živočišné výrobě. Jenže Pán Bůh není vázán posvátným prostorem nebo časem, ani posvátnými nástroji. Posvátné se stává to, čeho nebo koho se dotkne. Třeba obyčejná půda, jak to čteme v tomto příběhu, anebo naše životy či služba, které jsme mu vydali. Navíc jakkoli se jednalo o bývalého prince, zároveň se jednalo o člověka, který měl na svědomí ublížení na zdraví s následkem smrti, byl odmítnut svými vlastními lidmi, byl na útěku, byl přestěhovalcem a jeho původ byl neznámý. Faraonův dvůr vypsal na jeho hlavu odměnu, Izraelci se prokázali jako lidé, kteří netouží po jeho vedení. Jeho svět byla rodina a ovce. Výzva, kterou dostane je mimo jeho akční rádius, přesahuje ho, tak jako výzva být kazatelem přesahuje vás a nás všechny.
V tomto bodě se skrývá jedno z tajemství povolání. Na jednu stranu vědomí, že to sám prostě nedám. Že bez Pána Boha nadělám více škody než užitku, že mám svoje omezení, která mě blokují. Zároveň ale je zde moment i jisté cudnosti, že se neženu za věcmi, které nevystihnu. Že se neženu na kazatelnu nebo do vedení proto, že si léčím svoje mindráky z neúspěšného života. Do služby jdu proto, že jsem prožil Boží povolání, které jsem nerozpoznal jen já, ale i druzí.
Následuje rozhovor Mojžíše s Hospodinem a přiznám se, že zde s Mojžíšem hluboce soucítím a chce se mi Pána Boha zeptat – proč jsi mu to alespoň trochu neulehčil? Nejdříve před něj položíš výzvu, která by položila kde koho, a pak se mu představíš jménem, které není jménem. Tedy až půjde za Izraelci a ti se ho zeptají, kdo ho poslal, odpoví, „posílá mě, jsem“, což Mojžíšovi příliš důvěryhodnosti nedá. Jinými slovy jméno, jako jeden z nejdůležitějších identifikátorů se Izraelci ani Mojžíš nedozvědí. Mojžíš nebude znát Hospodina jménem, ale bude ho poznávat skrze příběh, do kterého s ním vstoupí, skrze zkušenosti, které s ním udělá. A tak jakkoli budete o Bohu kázat, popisovat jeho vlastnosti, jeho charakter, stejně nakonec to nejhlubší poznání není někde za psacím stolem, někde v posluchárně, ale v příběhu, do kterého jste vstoupili a do kterého vstupujeme, když Pánu Bohu řekneme a říkáme své ano.
V Žd 11, 25 čteme, že Mojžíš Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upínal svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem, zůstal pevný, jak by neviditelného viděl. Pisatel listu Židům v příběhu Mojžíše vidí Krista. Tak jako se Mojžíš ztotožnil se svým lidem, tak se ztotožnil Kristus s námi. Tak jako se Mojžíš stal prostředníkem mezi Hospodinem a lidem, tak se stal Kristus prostředníkem mezi Pánem Bohem a námi. Zároveň když Mojžíš prosí, aby ho Bůh vymazal kvůli hříchům lidu ze své knihy, Hospodin to odmítne. Člověk na sebe nemá vzít zástupnou oběť. To může jen ten, jehož byl Mojžíš předobrazem, na kterého Mojžíš ukazoval a kterého zvěstujeme. Zároveň ten, který o sobě též řekl jsem, ale již ne pouze jsem, který jsem, ale jsem a poté následují různá přirovnání, která nemají za cíl stáhnout Boha na zem, udělat z Boha nástroj na naplnění našich tužeb, ale která nám mají pomoci následovat jej v příběhu, do kterého jsme vstoupili, v povolání, které jsme zaslechli.
Chtěl bych vám přát úspěch ve službě. Ten největší úspěch bude, pokud vaše služba bude prosycena, prostoupena, promořena nikoli vámi, vašimi byť i dobrými charismaty, ale Ježíšem Kristem. Na naši službu ať se klidně zapomene, ale ať se nezapomene, koho jsme zvěstovali a komu skrze nás a vás vzešla sláva. Na koho vlastně i ukazoval Mojžíš…