Pavel

Asi každá společnost má určité měřítka úspěchu. Můžeme jimi pohrdat, nebrat je vážně, ale určitému hodnocení se prostě nevyhneme. Kdo tato měřítka splňuje, je druhými brán vážně. Z reklam jsem například poznal nejen to, že se blíží léto, ale že nastal čas zhubnout do plavek. V naší společnosti totiž považováno za úspěch, když dobře vypadáme. Jiný status úspěchu je úspěch vašich dětí. Stačí se někdy podívat na to, jak vyšilují rodiče na sportovních zápasech. Jiný status úspěchu je v naší společnosti vzdělání. Jiný status jsou určité profese. Každý rok vychází žebříček nejprestižnějších profesí. Nevím, jaká profese je na prvním místě, ale vím, že na posledních třech mezi sebou soupeří faráři, uklízečky a politici. Tedy tato anketa mě moc nepovzbuzuje… (zároveň doufám, že zde by to pro mě dopadlo alespoň trochu lépe). Kazatelé se někdy posuzují podle toho, jak mají velký sbor a někteří si to dokonce pak vystavují na FB.  

Podle těchto kritérií posuzujeme sebe a svoje okolí. Když se podíváme do doby bible, pak sice vidíme jiné kulisy, jinou kulturu, ale stejné lidi. I tehdy se lidé poměřovali, stanovovali měřítka a kritéria, podle kterých hodnotili úspěchy a neúspěchy. Jedním z hodně úspěšných lidí své doby byl muž jménem Saul. Podívejme, jak sám sebe popisoval: "Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni. Sk 22, 3

Dnes by pro nás to co on považoval za úspěch, úspěchem nebylo. Možná bychom si za úspěch dosadili jiné kulisy, ale to není důležité. Důležité je, že Saul byl úspěšný. Měl dobré vzdělání, byl nábožensky horlivý, měl římské občanství. Navíc u něj vidíme nejen vnější statusy úspěchu, ale dle jeho slov, jedná se o muže zásadového, na kterém byste nenašli moc chyb. Věrně a asi i úspěšně dodržuje desatero.

Toto je první obraz – obraz pana dokonalého, přesto ale nevím, zda bych chtěl takto vychovat děti nebo zda bych takový chtěl být. Něco mu totiž chybí…

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Sk 9, 1

Vidíme druhý obraz. Člověk, který je zaslepený záští a který hledá, jak zlikvidovat ty, kdo s ním nesouhlasí, kdo vyznávají Ježíše. Vidíme jednoho člověka, ale jakoby dvě podstaty. Vidíme ale mnohem více – vidíme věčný rozpor člověka.  

O co jde… Pokusím se to ukázat na slavném románu Roberta Loise Stevensona „Podivný příklad doktora Jekkyla a pana Hyda“. Dr. Jekyl si postupně začne uvědomovat, že je neladící sloučenina dobra a zla. Neví si s tím rady a tak nakonec vynalezne lekvar, který od sebe oddělí dobrou a zlou podstatu. Řečeno příběhem Saula, pak jednou je to vzdělaný, horlivý, úspěšný, chytrý muž, podruhé ale člověk naplněný záští a nenávistí. Když vypije lekvar, je najednou zděšen, kolik zla v sobě skrývá. Stevenson ukazuje, že i nejlepší lidé skrývají sami před sebou to, co nosí uvnitř. Tedy enormní dávku egoismu, zahleděnosti do sebe sama a nadřazování vlastních zájmů nad zájmy druhých. Jakmile si dr. Jekyll uvědomí, jaké zlo v sobě skrývá, rozhodne se s ním skoncovat. Pavel toto dělal skrze přísné dodržování zákona. I on chtěl skoncovat se zlem v sobě. Co udělá mr. Jekyll – slavnostně si slíbí, že se už lekvaru nikdy nenapije a nejen to – oddá se dobročinnosti. Částečně je to proto, aby odčinil to, co vyvedl mr. Jekyll a částečně aby svoji sobeckou podstatu zadusil nesobeckým a bohulibým jednáním. Jednou sedí v parku, kochá se svými dobrými skutky a sám říká, že když se srovná s jinými lidmi, tak se musí usmívat. Jenže najednou na něj přijde mdloba, udělá se mu špatně a jak říká - opět se stane Edwardem Hydem. Zde se odehrává zlom, a Jekyll se stává Hydem poprvé bezděčně. Stále více se není schopen ovládat, nebo lépe řečeno není schopen ovládat zlo v sobě a tak se nakonec zabije.

Stevenson ukazuje pronikavý postřeh, který lze vidět i u Pavla ale který lze zevšeobecnit na odvěký lidský zápas. Proč se dr. Jekyll stane mr. Hydem, aniž by vypil lekvar? Proč se Saul stává zlým Saulem, tedy jako někým jiným? Dr. Jekyll, stejně tak Saul ví, že není ve své podstatě dobrý. Proto se snaží svoje neklidné svědomí zamaskovat spoustou dobrých skutků. Jenže čím je lepší, tím je horší, protože jeho dobré skutky, jeho snaha, jeho vědomí toho, že je dobrý, ho vedou k pocitu nadřazenosti. A tak je zde následný paradox. Dr. Jekyll se nestane panem Hydem navzdory své dobrotě, ale v důsledku své dobroty.

Tím nepopírám snahu být dobrým, stejně tak jako byla nepochybně pravda, že Saul byl dobrý ve smyslu naplňování desatera, ale zároveň je zde určitá ironie, kdy se někdy člověk vyhýbá hříchu, snaží se o mravný život a to tak, až uvěří ve svojí dobrotu. Ježíš se mu pak stává snad dobrým učitelem, možná mravním vzorem, ale nikdy ne zachráncem. Pro Pavla byl Ježíš spíše nebezpečím. Možná si někdo řekne fajn, tak to se tedy nemám snažit, mám žít jako mr. Hyde nebo jako druhá stránka Pavlovi podstaty – tedy být zlý? Ani to není cesta. Jinými slovy ani dodržování pravidel, ale pochopitelně ani jejich porušování není cesta k Ježíši.

Saul se řadil k tzv. farizeům, tedy zbožným lidem snažícím se ochránit Izrael před nebezpečím jiných vlivů. Sám se řídil podle zákona, věřil v Boha. Byl představitelem náboženství, které říká zhruba toto. Já se snažím a jsem poslušný, proto mě Bůh přijímá. Evangelium ale přichází z jinou zvěstí. Bůh mě přijímá na základě toho, co vykonal Ježíš a proto jsem poslušný.

Můžeme mít vedle sebe dva lidi v kostelní lavici, oba dva se na první pohled moc neliší, ale přesto je mezi nimi rozdíl. První rozdíl je v motivaci. V případě náboženství se snažíme dodržovat náboženské normy ze strachu a zároveň se bojíme, že když normy nedodržíme, ztratíme Boží přízeň a požehnání. Oproti tomu v případě evangelia se motivací stává vděčnost za požehnání, které se nám dostalo díky Ježíši Kristu. Druhý rozdíl se týká naší identity. Když v případě náboženství žijeme podle určitých norem a zákonů, cítíme se nadřazeni ostatním, kteří tak nežijí a kteří nekráčí vaší cestou. Evangelium ale říká, že jsem přijat i navzdory svým pokleskům, kvůli kterým ale musel zemřít Ježíš. To mi brání, abych se povyšoval nad druhé. Nejdůležitější rozdíl je v tom, že náboženství se pokouší o proměnu zvnějšku dovnitř. Tedy dodržuj zákony, snaž se, a tím se změníš. Evangelium na to jde opačně. Musíš se proměnit zevnitř a tato změna se děje skrze setkání se s Kristem, skrze poznání Krista do svého života.  

A přesně to se stalo se Saulem:

Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Saul řekl: "Kdo jsi, Pane?" On odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat." Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Sk 9, 1 – 16

Čteme o nadpřirozeném setkání Saula s Kristem. Slyšel jsem mnoho svědectví a každé je jiné. Není jeden návod jak se stát křesťanem. Spíše ale než popis Saulova obrácení je zajímavé sledovat, kdo že se to obrátil. Saul byl úspěšný a zároveň ale velmi tvrdý. Účastnil se pronásledování a zabíjení prvních křesťanů. Obrácení Saula nám dává důležitou lekci – křesťanství je pro každého člověka. BP na rozdíl od nás neláme nad nikým hůl. Jenže toto zní jako fráze. Bůh nad nikým neláme hůl… V textu především čteme, že Bůh pracuje skrze lidi, zde skrze Ananiáše. Když se Ananiáš dozví, že Pavel uvěřil, reaguje slovy: Mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Tedy ano znám toho násilníka. Co si asi myslel… náš problém je někdy v tom, že příliš rychle soudíme lidi a kdo na našich soudech propadne, od toho dáváme ruce pryč. Vidíme úspěch, vliv – tedy Pavla dokonalého a s takovými lidmi hovoříme a dokonce někdy máme pocit, že přesně pro takovéto slušňáky je křesťanství. Pak vidíme Pavla násilného a od těchto lidí se odtahujeme a máme pocit, že jim nelze pomoci, že těm nepomůže ani Bůh. Ananiáš ale má pro Pavla naději a ujme se ho.

Zároveň tentýž Pavel, když po několika letech hodnotí svoji konverzi tak může napsat slova:

Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic. Fil 3, 7 – 8

To neznamená, že Pavel se rozhodl přestat žít, psát, spíše to znamená, že tím nejdůležitějším se mu stal v životě vzkříšený Ježíš a od něj se odvíjí vše ostatní. Nebo ještě jinak – motorem v jeho životě se stala milost tedy vědomí, že mu bylo odpuštěno, nikoli že on sám musí makat na tom, aby se očistil. Pokusím se to vystihnout skrze známý příběh J. Valjeana. Víte, že poté, co uprchlý trestanec ukradne stříbrné nádobí, je chycen a doveden zpět do domu kněze, kterého okradl. Kněz mu ale nádobí nechá a toto u Valjeana způsobí rozhodující proměnu. Nyní se zaposlouchejme do toho, co Valjean prožil.

Této (knězově) laskavosti oponoval hrdostí, jež v našem nitru zastupuje pevnost zla. Nejasně si uvědomoval, že knězovo odpuštění představuje největší inzultaci a nejtvrdší útok, jímž se kdy nechal zaskočit. Že se ve své zatvrzelosti definitivně zapouzdří, pokud vlídnosti odolá. Když ale povolí, zřekne se zášti, která jeho duši zaplavovala mnoho let a jež mu skýtala potěšení. Jak víme, Valjean se rozhodne milost přijmout a začíná nový život. Oproti tomu je zde komisař Javer, který postavil život na principu trestu a odměny. Valjeana pronásleduje, ale nakonec padne do jeho rukou, Valjean mu ale dá milost. To způsobí Javertovi nesmírná muka, vlastně se mu zhroutí jeho světonázor a on si bere život.

Když se vrátíme k Saulovi, pak setkání s Ježíšem a jeho milostí mu převrátí život. Pavel, stejně tak ale každý z nás je něčím ovládán a to něco je skutečným pánem našeho života. Oním něčím nemyslím nezbytně majetek, kariéru, ale třeba strach, neodpuštění, soběstřednost atd. Prostě to, co nás ovládá a co se někdy snažíme vyřešit nebo se toho zbavit. Náboženství nám nepomůže, jen nám dá další návod, a pokud jej splníme, dá nám pocit nadřazenosti. Z příběhu Pavla a po něm mnohých dalších ale můžeme vidět, že změna přichází skrze setkání s Kristem a jeho milostí. Změna přichází zevnitř… když se necháme ovládnout Kristovou milostí.

1.      Co považujete ve svém okolí za kritérium úspěchu?

2.      Když čteme o Saulovi, pak vidíme dva různé lidi (viz. i Stevensonův příběh). Kde se v nás bere „mr. Jekyll“? Jak se projevuje?

3.      V textu čteme: Druhý rozdíl se týká naší identity. Když v případě náboženství žijeme podle určitých norem a zákonů, cítíme se nadřazeni ostatním, kteří tak nežijí a kteří nekráčí vaší cestou. Evangelium ale říká, že jsem přijat i navzdory svým pokleskům, kvůli kterým ale musel zemřít Ježíš. Proč ani to, že se daří, nás neuchrání před hříchem? Jak se to projevuje v konkrétních situacích?

4.      Čteme o uvěření Saula (Pavla). Za koho se poslední dobou modlíš, aby uvěřil? Jak myslíš, že je daleko ve svém poznání?

5.      V textu čteme o Ananiášovi, který se nebál ujmout se „grázla“ Saula. Jak se ti daří (ne)soudit lidi? Dát jim naději?

6.      Pavel píše, že vše kvůli Kristu odepsal. Jak vysvětluješ a hlavně realizuješ tento text?