Mojžíš - přijetí výzvy

Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.  Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“  Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ Ex 3, 1 – 12

Může vám být 38 let, zrovna jako mně. A jednoho dne před vámi najednou stane velká příležitost a vyzve vás, abyste ji podpořili nějaký zásadní princip, nějaký důležitý problém, nějakou velkou věc. A vy tu příležitost odmítnete, protože máte strach. Odmítnete ji, protože chcete dlouho žít. Máte strach, že ztratíte práci, nebo máte strach, že vás budou kritizovat, nebo máte strach, že ztratíte popularitu, nebo máte strach, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do povětří a tak k tomu odmítnete zaujmout stanovisko. Možná se ve zdraví dožijete devadesáti, ale v těch osmatřiceti jste stejně mrtvý, jako budete v devadesáti. Zastavení vašeho srdce nebude nic jiného než opožděné oznámení o předčasné smrti vaší duše.   M.L. King

Oba dva texty si jsou podobné přinejmenším v jedné věci. Tou je reakce na výzvu, na přijetí povolání, na oslovení Pánem Bohem. Toto oslovení na jednu stranu znamená jít do rizika, do nejistoty, na stranu druhou je otázka, jakou cenu má život, který se drží jen v mezích jistot, který nic neriskuje, který se pro nic neobětuje, jehož cílem je konzum a to jak materiální, tak duchovní.

Když se Mojžíš setká s Pánem Bohem v hořícím keři, kde přijme svoje povolání, tak se ptá na dvě naprosto klíčové otázky, okolo kterých se točí celý lidský život. Tyto otázky jsou skryty ve slovech „kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Jinými slovy, kdo jsem, abych byl hoden svého poslání a jak mohu uspět? Naše hledání na otázku, zda něco zvládneme se odvíjí od odpovědi na otázku, kdo jsem. Pokud jsem schopný, zvládnu to, pokud nejsem, nezvládnu to. Toto je jednoduchá rovnice.  

Bůh ale Mojžíšovi odpovídá jen na druhou otázku – uspěješ, nikoli proto, kým jsi, co umíš, ale protože budu s tebou. Toto je sice dobrá odpověď, ale dost vágní. Jak již ale bylo řečeno, Bůh Mojžíšovi neodpověděl na první otázku. Zároveň v Písmu si na otázku, kdo jsem odpovídají jiní velikáni sami. Když je Izaiáš pověřen svým posláním řekne: Jsem člověk nečistých rtů (Iz 6,5). Jeremiáš řekne: Nemohu mluvit, jsem ještě dítě (Jer 1, 6). David když slyší, že jeho království bude trvat navěky usedne před Hospodinem a řekne kdo jsem já? (2 Sam 7, 18) Jonáš, který je poslán na misii se pokusí utéci, protože pochopí, že ho jeho úkol převyšuje. Eliáš prožije pocit nicoty a v určitém momentu se vzdává. Když si tyto příběhy čteme, pak si možná řekneme, co je tohle za hrdiny? Když srovnáváme biblické hrdiny s např. řeckými, pak hrdinové Bible nemají to, co Řekové nazývali megalopsychia, jakýsi silný smysl nebo až posedlost pro dosažení slávy. (Mimochodem to, co některým dnešním církevním vedoucím skutečně nechybí)

Spíše to byli lidé, kteří pochybovali o svých vlastních schopnostech. Byly chvíle, kdy měli pocit, že to vzdávají. Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš a Jonáš dokonce dosáhli takových bodů zoufalství, že chtěli zemřít. Bůh si je použil proti jejich vůli. Někdy to bylo tak, že bylo třeba vykonat práci do které je Bůh povolal a oni jí bez jakéhokoli hrdinského patosu udělali. Zároveň jako by u mnohých z nich pocit malosti byl znamením velikosti. Ne jenom, ale často.

Když se vrátíme k Mojžíšovi a jeho otázce kdo jsem, tak Bůh mlčí… jenže my si na tuto otázku na základě Mojžíšova života odpovědět částečně můžeme.

Kdo byl Mojžíš? Byl Egyptským princem. Adoptovala ho faraónova dcera. Oblékal se jako Egypťan, vypadal a mluvil jako Egypťan. Když zachránil Jetrovy dcery, pak ty řekly svému otci: "Egypťan nás zachránil" (2:19). Jeho jméno, Mojžíš, mu dala faraónova dcera (Ex. 2:10). Takže první odpověď je, že Mojžíš byl egyptský princ, což je velmi dobrá vizitka.

Druhou odpovědí na to, kým byl Mojžíš, je, že byl Midiánec. I když byl vychovaný jako Egypťan, musel z Egypta uprchnout, usadil se v Midianu, oženil se s dcerou midjánského kněze Siporou a spokojeně žil v Midianu mnoho let. Strávil velkou část svého dospělého života v Midianu, daleko od Izraelitů na jedné straně a od Egypťanů na straně druhé.

Když se tedy Mojžíš zeptá: "Kdo jsem?" není to jen o tom, že se cítí nehodný – podobně jako některé příklady, které jsem uváděl. Cítí se nezúčastněný. Byl původem Žid, ale netrpěl osudem svého lidu. Nevyrostl jako Žid. Nežil mezi Židy. Měl dobrý důvod pochybovat o tom, že by ho Izraelité vůbec poznali jako jednoho z nich. Proč by měl vůbec pomýšlet na to, že se stane jejich vůdcem? Jejich osud nebyl jeho osudem. Prostě nebyl jejich součástí.

Navíc jednou, když se pokusil zasáhnout do jejich záležitostí a zabil egyptského dozorce, jeho snaha nebyla mezi jeho soukmenovci vítána. "Kdo tě učinil vládcem a soudcem nad námi?" zeptali se ho. Toto jsou první zaznamenaná slova Izraelitů k Mojžíšovi. Ani nezačal přemýšlet o tom, že by se mohl stát vůdcem a jeho vůdcovství už bylo zpochybňováno.

Zamysleme se nyní nad volbami, kterým Mojžíš čelil ve svém životě. Na jedné straně mohl žít jako princ egyptský, v luxusu a v pohodě. To mohl být jeho osud, kdyby nezasáhl. Když byl nucen uprchnout, mohl prožít své dny tiše jako pastýř, v míru s midjánskou rodinou, do které se oženil. Není divu, že když ho Bůh pozval, aby vedl Izraelity ke svobodě, bránil se.

Proč tedy výzvu přijal, když se ho vlastně moc netýkala? Jedna nápověda je obsažena ve jménu, které dal svému prvnímu synovi. Nazval ho Geršomem, protože, jak řekl: "Jsem cizinec v cizí zemi" (Ex 2:22). V Midianu se necítil jako doma. Fyzicky tam žil, ale nebyl tím, kým skutečně byl nebo k čemu ho Bůh povolal.

Další vodítko vidíme v dřívějším verši, v předehře k jeho prvnímu zásahu, kdy usmrtí Egypťana, protože chrání Izraelce. "Když Mojžíš dospěl, začal vycházet k lidu svému, a viděl jejich těžkou práci" (Ex 2:11).

Tito lidé byli jeho lidmi. Vypadal jako Egypťan, mluvil jako Egypťan, byl vychován jako Egypťan, ale věděl, že jím není. Najednou poznal, že když vidí utrpení a ztotožňují se s trpícím, nemůže odejít. Nějak se ho to dotýká.

Tedy Mojžíš se sice ptá Hospodina kdo jsem, ale odpověď znal ve svém srdci. Nejsem Mojžíš Egypťan ani Mojžíš Midiánský. Když vidím, jak můj lid trpí, jsem a nemohu být jiný než Žid Mojžíš. A pokud to na mě klade odpovědnost, pak ji musím nést na svých bedrech.

Mnoho let po Mojžíšovi přichází jiný Mojžíš, nikoliv z kultury Egypta, ale z kultury nebe. Mojžíš, který též vyvádí svůj lid z otroctví, ale nikoliv otroctví Egypta, ale otroctví hříchu. Neptá se kdo jsem, protože to ví, ale to, kým je, je mu zpochybňováno – po pokušení na poušti a na kříži, kde vždy slyší jsi-li syn Boží, dokaž to. Mojžíš mohl zůstat na Egyptském dvoře nebo v klidu Midiánu, ale sestoupil ke svému lidu. Stejně tak druhý Mojžíš mohl zůstat u svého otce, ale sestoupil mezi nás, aby se za nás obětoval a aby přijal povolání, kterého se mu dostalo.

Zároveň nám Mojžíš, který je v mnohém předobrazem Krista a Kristus na něco důležitého ukazují. Většina z nás neprožije zkušenost s hořícím keřem. Možná neprožijeme ani nějakou super - silnou výzvu, ani nějaké povolání do jedné, specifické oblasti života či služby. Možná ano. Ale zároveň o všech nás platí, to, co Ježíš řekl při své poslední modlitbě před tím, než byl ukřižován, když se modlí za své učedníky, ale i za nás: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ Jsme v tomto světě, ale nejsme z něj. Zároveň z něj nejen nemáme utéci, ale Kristus nás do něj posílá. U každého má toto poslání specifický a jedinečný charakter. Vždy to ale s sebou nese určitý diskomfort, výzvu. Nakonec i Ježíš v téže modlitbě řekne, že svět k nim pojal nenávist. Proč? Přece se nejednalo o nějakou militantní sektu. Protože jít proti proudu prostě okolí štve. Zároveň pokud patříme Kristu, pak cítíme to, co kdysi cítil i Mojžíš. Bylo by pohodlnější zůstat stát stranou, ale najednou nemůžeme. Klademe si otázku, kdo jsem, stačím na tento úkol? A místo aby nám Pán Bůh zjevil nebo zopakoval všechny naše dovednosti, schopnosti, vše, kým jsme, řekne nám jsem s tebou. Zároveň pokud vnímáš, že máš jít do oblastí, které jsou správné, že nemůžeš zůstat stranou, jdi do toho, tak jako Mojžíš. Někdy se bude jednat o konkrétní povolání, někdy o správnou cestu, někdy to bude jasnější, někdy méně jasné, ale jdi.