Josef a Ruben

Úvod

V tomto příběhu se dostáváme do jisté míry k jádru dějin Izraele. Josef je prodán do otroctví do Egypta, zde se stává známým. V době neúrody k němu přichází jeho bratři, Josef je poznává a nakonec celá rodina sestupuje do Egypta. Zde se usidlují, sílí jako národ až nakonec odchází do zaslíbené země. Nicméně počátek Izraelských dějin se odehrává ve 37 kapitole. Kdyby v dějinách existovalo kdyby, potom kdyby se Josef nevytahoval, bratři by ho nehodili do studny a neprodali, kdyby ho neprodali, Josef by se nedostal do Egypta, kdyby se nedostal do Egypta, nestal by se slavným atd. Jenže v historii ale i v našich životech kdyby existuje jen teoreticky. Realita však je, že se svoji minulostí nic neuděláme v tom smyslu, že ji neodpářeme. Co ale můžeme udělat je, že z ní neuděláme břemeno. Naopak – Bůh skrze naší minulost, ať byla jakákoli, může tvořit naši přítomnost. Můžeme si někdy říkat „kdyby se to či ono nestalo, to by…“. Jenže ono se to stalo. V tomto příběhu nakonec vidíme, že Bůh si ke svým cestám použije nejenom velké příběhy odvahy a víry, ale i lidská selhání. Jinými slovy pokud důvěřujeme Bohu, potom se mu nic v našich životech nevymkne z rukou – i když se nám to ne vždy zdá smysluplné a příjemné. Pojďme se tedy společně podívat do příběhu, který nám ukazuje nejen Josefa a jeho bratry, ale možná i naše sklony a zápasy.

Josef a jeho rodina.

První dějství, která nám Písmo ukazuje jsou „hyper-protektivní rodiče“. Náš text jasně hovoří o tom, že Izrael (Jákob) miloval Josefa více než ostatní své syny. Dokonce udělal jednu z největších rodičovských chyb – nejen že mu nadržoval, ale veřejně skrze krásné šaty vyjádřil, že ho má raději. Představte si, že máte více dětí a jen jednoho pozvete do restaurace, dáte mu dárek atd. Toto ale nemusí být pravdou jen v rodině, ale v jakémkoli kolektivu se kterým pracujete. Vzpomínám si na jeden pobyt s jakousi mládeží. Byl jsem tam asi tři dny. Moc se mi nechtělo s nikým hovořit. Popravdě řečeno mi lidé na tomto pobytu nebyli moc sympatičtí. Najednou ale přijeli další tři lidé – velmi komunikativní, příjemní a najednou se kolem nich doslova vše točilo. Pak za mnou přišel vedoucí tábora a zeptal se mě jak si myslím, že se cítí – a teď vyjmenoval pár lidí, kteří moc atraktivní nebyli a se kterými se nikdo moc nebavil. Přiznám se, že jsem odjížděl a bylo mi smutno – ze sebe samotného. Myslím, že v tomto pokušení – tedy určitého favorizování dětí nebo lidí, jsme každý z nás. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – synové to vycítili a začali Josefa nenávidět. Nejdříve díky postoji otce, ale nakonec i díky samotnému Josefovi. Nepochybně Josef měl sny, o kterých zde, ale i později čteme. Nicméně je otázka, zda je měl takto veřejně vykládat. Jde o následující věc. Josef byl mimořádně obdarovaný. Když vidíme jeho další život v Egyptě, potom výklady snů mu vlastně otevřeli cestu na trůn. Jenže zde se ho nikdo na jeho sny neptal. Zároveň čteme kolik mu bylo – 17 let. Je těžké zvládnout svoje obdarování v jakémkoli věku, nejen v mládí. Josef zřejmě věděl, že bratry v lecčem převyšuje a tak jim to dal najevo. A když k tomu připočítáme i obdiv a nadržování otce, je dílo zkázy v podobě rozkladu charakteru dokonáno. Josef ví že je „borec“, že „na to má“. A skutečně „na to měl“. Jenže jedno neměl – a to byl charakter. Měl pouze obdarování. Běda sboru, kde jsou v čele lidé obdarovaní bez pevného charakteru! Charakter se často získává až skrze bolestivé a nepříjemné zkušenosti. A ty na sebe nenechali dlouho čekat. Nicméně zatím Josef dobrý charakter postrádal, a proto se stal nesnesitelným. Myslím, že zde je někdy problém tzv. pozitivní výchovy. Je třeba děti povzbuzovat, ale je třeba jim zároveň nastavovat zrcadlo. Chlapec a asi i dívka, kteří slyší pouze že jsou dobří, že se časem stanou stejně nesnesitelní jako Josef. Zaposlouchejme se do slov R. Rohra: „Existuje škodlivý mýtus, že neustálá bezpodmínečná láska obou rodičů vytváří zdravé struktury ega, zdravé lidi nebo potřebnou kontrolu impulzivity. Ale potřebujeme posvátné „ne“, něco co nám vytváří mezní situace, jinak nikdy nepůjdeme do hloubky. Bůh nás miluje jak totálními požadavky, tak čistou a nezaslouženou milostí. Muž z nějakého důvodu nerespektuje nic, co dostal zadarmo.“ Josefova tragédie spočívala v tom, že zřejmě u svých rodičů, hlavně otce, nenarazil na ono posvátné „ne“. Ještě jedna myšlenka – od koho se málo vyžaduje, od toho se nedá nic očekávat. Od Josefa se nic nevyžadovalo – suknici měl jen proto, že mu nadržovali a nakonec vidíme, že když chlapci jdou na pastvu, Josef zůstává doma. Asi si dovedete představit, jak rostla zášť jeho bratrů. Moje otázka je – jaké jsou naše požadavky na naše děti, naše svěřence? Zda je milujeme, ale zároveň zda slyší i ono „ne“.

Pojďme dál – vv 11 čteme poznámku, že otec nad tím vším přemýšlí. Jedna věc je ale přemýšlet, druhá činit. Problém je, že člověka nezmění nové myšlenky, ale nové zkušenosti. Problém je, že i jako věřící chrlíme záplavy myšlenek, ale samotné myšlenky nic moc nezmohou. Člověk musí činit. Otec Josefa jen přemýšlí. Pamatujme si ale, že Boha nepoznáme skrze pojem, ale skrze zkušenost!

Ruben

Josef vyráží za svými bratry a ti mají poněkud přímočaré řešení – zabijeme ho. Vidíme, že jejich zloba přerostla v nenávist na smrt. Skutečně – nenávist zatemňuje mysl. A kolektivní nenávist dvojnásobně.

V té chvíli existoval jediný člověk, který mohl Josefa zachránit – tím byl nejstarší Izraelův syn, Ruben. V nepřítomnosti otce měl otcovskou autoritu. Kdyby ve své autoritě řekl nezabijete ho, s velikou pravděpodobností by bratři na Josefa nevztáhli ruku. To by bylo téměř jako otcovražda, což by velmi pravděpodobně nespáchali. Ruben začne vymýšlet plán jak nezklamat bratry a zároveň jak zachránit Josefa. Navrhuje hodit ho do jámy a pro sebe si řekne, že Josefa později vytáhne. Jenže toto problém. Josef nejedná přímo, poskakuje na obě strany. Nechce zklamat otce ani bratry. Jakoby echo zde znějí Ježíšova slova vaše slovo budiž ano, ano, ne, ne. Jinak řečeno buďte jednoznační. Myslím, že toto platí jak při jednání s druhými, tak i ve vztahu k dětem. Lepší je být jednoznačný, jasně povědět co si myslím, s čím nesouhlasím, než mlžit. Tato nejednoznačnost, neschopnost být jednoznačný, jednat i skrze svoji autoritu se projevila i na Rubenových potomcích. 1M 49, 3 – 4 mu Jákob na smrtelné posteli řekne - „Jsi jak voda“ a voda jde jak známi cestou nejmenšího odporu. Ruben selhal v případě Josefa, později když spal s jednou služkou resp. ženinou svého otce Bilhou. Ještě později, v době Soudců Rubenovi prapotomci se zachovají jako jejich praděd. Když byla bitva, čteme co dělali: Sd 15, 5 - 6 Isacharští velmožové šli s Debórou, Isachar hned za Bárakem, vyslán do doliny, šel mu v patách. Avšak u potoků Rúbenových, bylo velké zasedání.

16 Proč jsi zůstal sedět mezi ohradami? Abys naslouchal, jak svolávají stáda? U potoků Rúbenových bylo velké rokování.

Prostě a jednoduše Ruben byl srab a jeho potomci se chovali stejně. Nemyslím, že opakem sraba je agresor, manipulátor, člověk zneužívající sílu. Ruben postrádal odvahu a rozhodnost. Odvahu postavit se na stranu pravdy. Muži, bratři nepřipomínáme někdy spíše Rubena? Není to s námi někdy tak, že používáme potestas – tedy vnější moc a chybí nám autoritas – tedy vnitřní autorita? Jak se rodí ona autoritas? Skrze boj – konkrétně s temnotou a zármutkem. Skrze víru se kterou vstupuji do oblastí, které nemám pod kontrolou. Ruben se tohoto boje zalekl… a po něm tisíce dalších. Proto mu zůstala pouze ona vnější autorita plynoucí z jeho prvorozenství, statusu, ale skutečnou autoritu nikdy neměl. Mimochodem smutným refrénem je jeho reakce, když přijde ke studni a ta je prázdná… volá „co si jen počnu?“ Tedy ne chudák Josef, ale chudák já, jak to vysvětlím?

Bratři

Bratři Josefa prodají a vymyslí lež, že Josefa sežrala divá zvěř. Všimněme si zajímavé věci, určité schizofrenie v jednání bratrů. Nezabijeme ho, „jen“ ho prodáme. Bylo zabití horší než prodání do otroctví? V podstatě se jednalo o zabití zaživa. Nesmíme si představovat, že otroctví v Egyptě bylo něco jako naše vězení. Otrok byl považován za věc a byl zcela v rukou svého pána. Později (Ex. 21, 16, Dt 24, 7) bylo zakázáno prodávat otroky pod trestem smrti – tedy byl za to stejný trest jako za vraždu. Proč? Protože se o vraždu de facto jednalo, jen jinak provedenou. Co nám tím bratři ukazují? Ukazují určitou zvláštní část lidského (tedy i našeho) jednání. Na jednu stranu nechceme zhřešit, víme co bychom dělat neměli. A tak to neuděláme, ale najdeme jinou cestu, která je špatná, jen jinak špatná. Trochu si uchlácholíme svědomí, ale stejně jdeme proti Božím plánům a proti Boží vůli. Jenže co je horší – máme docela dobrý pocit. Snad i proto píše prorok Jeremiáš:  "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (Jer. 17, 9.)  Snad i proto je v Přísloví psáno: „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.“ (Př 4, 23) Jak si může člověk střežit svoje srdce? Jak se nedostat do podivného stavu, v kterém se nacházeli Josefovi bratři? Jedna z věcí, kterou vidíme, je že bratři se nechali vést pomstychtivostí a nenávistí. Toto je velmi zavádějící motivace, která oslepuje duchovní zrak. Druhá věc – špatné okolí má špatný vliv. Možná mezi bratry ne všichni souhlasili, ale v „tlupě“ se jde těžko proti proudu. Pochopitelně nemůžeme utéci ze světa, ale nemáme přijímat to, co svět kolem nás vnímá jako standart. Někdy slýchávám výmluvy typu „všichni lidé v mém věku to dělají“, „všichni lidí v mé branži to dělají“ atd. Víte co je naprostým základem SZ etiky? Nenápadný verš: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.“ (Ex 23, 2) Tedy i kdyby všichni kradli, ty krást nebudeš. I proto je Desatero psáno v 1 os. singuláru. V křesťanské tradici existuje mnoho způsobů jak si uchovat čisté srdce (Písmo, samota, půst, četba duch. literatury, zřeknutí se na nějaký čas TV, internetu atd.) O co jde – ne o prázdné moralismy ale o to, abychom neztratili citlivost na Boží věci, abychom nedopadli jako bratři, kteří nakonec Josefa nezabijí, ale dělají v podstatě totéž. Jen si trochu uchlácholí svědomí. Proč? Protože jejich srdce ztvrdlo.

Závěr: Nejsme otroky své minulosti – toto hlavní poselství života Josefa, druhá oblast – obdarování bez charakteru, jako časovaná bomba, zároveň selhání ve výchově dané strachem své dítě omezit,  dále vidíme Rubena jako člověka s vnější autoritou, ale člověka slabého, který se bojí postavit zlu. A nakonec vidíme zvláštní omlouvání si hříchu hříchem jiným…

Cesta z tohoto stavu – střež si své srdce, protože z něj vychází život. Tedy zápas o každodenní Boží přítomnost v našich životech, která nám dává rozpoznávat nejrůznější šedivé oblasti našeho života.