Job

Vize na úvod

Měl jsem vizi – satana rozzlobilo, že na P13 vznikl sbor. Poté v něm uvěřilo několik lidí a satana to rozzlobilo ještě víc. Lidé v tomto sboru tvrdili, že „fakt věří“. A tak satan přišel za PB a řekl mu. Bože jak tak pozoruju P13, pomalu začínám chápat proč ti lidé věří. Věří ti proto, že se mají dobře. Sice procházejí problémy, to ano, ale nakonec mnohým jsi zachoval život když o něj málem přišli (F, D, M.) Dalším si z náruče smrti vychválit jejich děti (D,N). Mnozí z nich mají slušně placenou práci, jejich děti většinou jejich děti netrpí neléčitelnými chorobami, všichni mají kde bydlet. Co se týká jejich modliteb, měřeno našimi modlitbometry většinou se moc nemodlí, ale když mají problémy najednou ukazatel vyletí na 100 modlitbonewtonů. Sice jsem tvůj nepřítel, ale musím uznat, že se ti docela daří plnit, za co se modlí. Tedy když mají ty svoje problémy, tak jim je vyřešíš. Asi něco bude na tom, že jsi všemohoucí. V poslední době dusíš jejich pastora, ale zase to přežil, takže zase happy-end. Skoro jak u Joba… Ale Bože neraduj se, že tady máš svůj lid. Řeknu ti jednu zajímavou teologickou novinku. „Věřící“ ti totiž vůbec nevěří proto, že tě chtějí uctít a že ti chtějí sloužit. Když vidím jak se jim vede, jak se modlí a jak jim mnoho z toho plníš, potom docházím ke zcela logickému závěru. Věří ti proto, že se jim to silně vyplácí. Prostě to s nimi funguje stejně jako v čemkoli jiném – věří tomu, co se jim vyplácí. Bůh odpověděl – ne, tak to není, oni mě skutečně milují a já je. Satan – ok, tak se vsadíme. Já jim sáhnu na jejich děti, zdraví, majetek a uvidíš, že se jim jejich víra rozsype jako domeček z karet a že za pár let na P13 žádné CB nebude… A ještě ti připomenu jeden výrok…jednoho z tvých „věrných“. Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu.

Nikdy nezapomenu na ten kouř.

Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem.

Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru.

Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež ne mne hleděly tváří pouště…

A ještě ti připomenu slova P: Tillicha – vzpomínáš co psal po bitvě u Verdunu? Zhroutil se mi svět!

Jenže těmhle pohodářům na P13 se nic nehroutí a proto ti věří. Ale pamatuj Bože – je to jen byznis, který s tebou vedou, nic víc.

Do jaké míry zasahuje Bůh do lidských osudů? Do jaké míry platí, že nás nepotká zkouška nad naše síly a že se zkouškou přijde východisko? Měl Wiesel malou víru, když se mu při pohledu do plamenů, kde se pálila těla malých dětí, zhroutila víra? Byla Tillichova důvěra v Boha postavena na vratkých základech, když tváří tvář Verdunským jatkám prožívá krizi víry? Nebo Bůh dopustil zkoušku, kterou prostě v daný moment neunesli. Bůh ale ve svém slově přece jasně říká, že takovouto zkoušku nedopustí – tedy chyba asi byla na jejich straně. Přesto se v nás cosi brání udělat takovýto závěr. Bůh nechybuje, ale člověk má jistou míru výdrže a ta když se překročí, člověk nevydrží. Můžeme to trpícímu člověku vyčítat?

Skutečně je Job o utrpení?

Nechci teoretizovat – sám jsem v posledních letech prožil bolesti tolik, že jsem pochopil, že deset bodů proč Bůh dopouští utrpení moc nepomůže. Zároveň mi ale došla jedna věc v souvislosti s Jobem, kterou bych se asi neodvážil říci někde na fóru teologů.

JOB – nejsem si jist, zda pointa této knihy je problém utrpení. Snad ano, ale dovolím si předložit ještě jednu tezi – druhá pointa je otázka proč lidé věří Bohu? Nebo jinak – je víra skutečně jakýsi druh odměny? Nakonec toto i otázka pro mě osobně. Doposud se mi dařilo mnoho věcí, tak bych nevěřil. Jenže najednou se to začalo sypat. Ano, může být hůř, lidé se mají hůř, ale stejně. Zda je pro nás víra jen určitým druhem byznysu – tedy způsobem jak si zajistit pokojný život, jak mít další pojištění poznáme podle odpovědi na otázku – jak vypadá naše modlitba? Tedy jak se modlím když zrovna nemám problémy? A když už se modlím, k čemu moje modlitby směřují? Jsou to prosby a opět prosby? Satan v dialogu s Bohem naráží přesně na tuto slabinu mnoha z nás. Zcela správně říká – když pozoruji jejich (Jobovu) víru mám jediný závěr – a co má být? Zároveň je pravda, že víra se tříbí uprostřed zkoušek a nesnází. Problém mnohých křesťanů je, že jejich největší nesnáze plynou ze snahy, se nesnázím vyhnout.

Podívejme se na rady J. přátel - (Ne)biblické rady

Podstatnou část knihy poté tvoří rozhovory Joba a jeho přátel. I zde nemohu souhlasit s mnoha komentáři které tvrdí, že ho jeho přátelé pastorovali špatně. Všimněme si, že jeho přátelé mu nedávají nesmyslné rady. Pojďme se podívat, jak se oni perou s otázkami utrpení. První rádce – Elífaz tvrdí, že přímý neupadne do záhuby (Job 4, 6) a hovoří tedy v podobném duchu jako Žalmista: „Hospodin nedopustí, aby se spravedlivý zhroutil. (Ž 55, 21). Dále hovoří o tom, že Všemocný kázní (Job 5, 16). V podobném duchu hovoří Žalmista, když mluví o tom, že Hospodin kárá (Ž 94, 12). Další rádce  - Bilhad spojuje požehnání a naopak trápení s tím, jak se Job a jeho synové chovali. Na jednu stranu se nám tyto rady zdají špatné, jak již bylo napsáno, bezbolestný život není odměna za dobré chování, ale nečteme např. v 5 M. 7 jasnou spojitost mezi pozemským požehnáním a poslušností? Bilhadovi rady tedy dávají v kontextu některých biblických pasáží smysl. Bilhad dále hovoří že ti, kdo na Boha zapomněli, sejdou ze správné cesty, což je v duchu Žalmu 1, kde se píše o tom, že svévolníci neobstojí. Další rádce – Sófar vidí důvod Jobova utrpení v jeho nepravostech. Protože známe pointu příběhu tak vidíme, že toto nebyl důvod Jobova utrpení, zároveň ale i tento argument najdeme v Písmu – tedy že si lidé (nebo v tomto příběhu Job) za utrpení mohou díky svému hříchu sami díky svojí nepravosti.

Závěr: Má smysl rada, nicméně nesmírně důležité kdy a v jakém kontextu ji povíme. Někdy se během rozhovoru modlím za zjevení abych dokázal poradit. Totiž - Biblicky byly rady J. přátel správné, v tom smyslu, že citují správné verše. Jenže zde občas chybí moudrost jak určitou pravdu použít. Možná měli více pokračovat v tom, co čteme na konci druhé kapitoly – mlčet, plakat s Jobem a prostě být s ním… Když jsem před zhruba rokem ležel po operaci s bolestmi na JIP a manželka za mnou přišla, nevysvětlovala, „jen“ vedle mě seděla a držela mě. V té chvíli jsem si nic víc nepřál.

Boží (ne)odpověd

Nakonec promlouvá Bůh (Job 38 – 41). Čtenář by čekal, že nám konečně poodhalí jak to tedy je… ale Bůh nejen že Jobovi neřekne nic o svém rozhovoru se satanem, ale ani neřekne nic o smyslu utrpení! Pokud je kniha Job o utrpení, proč o něm Bůh Jobovi a jeho přátelům nic nesdělí? Tím, že Bůh v knize Job promlouvá o tom, co stvořil, nám naše otázky příliš neusnadňuje. Všechny otázky které Bůh ve své řeči klade, ukazují na jeho velikost a z toho plynoucí suverenitu. Tedy žádné filozofování nad smyslem zla a utrpení, ale ukázání toho, že vesmír a vše co se v něm děje, je pod Boží vládou. Více než že Bůh nám dá co chceme vidíme, že Bůh je suverénní a pokud nám něco dá, je to pouze výraz jeho milosti, nikoli naší zbožnosti. Jiná věc ale je, všechny příklady ukazují do přírody, kdy příroda je ukazatelem Boží slávy. To stejné by potom mělo platit o nás.

Závěry z knihy Job:

Existencionální rovina poznání Boha

Boží zvláštní odpověď nicméně vybudí u Joba jedno klíčové poznání – „teď jsem tě spařil vlastním okem“. Nepochopil jsem tě, ale setkal jsem se s tebou. Poznal jsem tě. Doposud jsem tě jen chápal, nyní jsem došel ještě dál – k existencionálnímu setkání. K tomuto poznání dojde Job na konci. V polovině příběhu a svého utrpení – tj. 19 kapitole potom čteme ještě jednu klíčovou myšlenku: „Vím, že Vykupitel můj žije a jako poslední se postaví nad prachem (Job 19, 25)“. Nyní se chci zeptat, zda si myslíte, že by k podobným závěrům došel člověk poté, co by od Boha dostal odpověď typu „deset důvodů proč Bůh dopouští utrpení“. Pokud by toto Bůh pronesl, vlastně by se tím ospravedlňoval. Jenže Bůh se člověku ospravedlňovat nemusí. Proč? Protože je Bůh. Člověk Ho poznává ne tehdy, až mu Bůh vysvětlí proč dělá to co dělá, nebo, až se nám omluví za to co dělá, ale v existencionální rovině, která se odehrává, někdy právě v rovině utrpení. Job došel k tomu, že mnoho jeho „vědomostí“ o Bohu pocházelo jen z doslechu, tedy od druhých lidí. Zřejmě v této rovině uvázli Jobovi přátelé. Měli hodně myšlenek o Bohu, ale málo osobního poznání Boha. Ne každý kdo prošel a prochází utrpením dostává automaticky moudrost. Někdo se naopak zatvrdí. Nicméně pokud věříte – nedělejte si životní program „jak se vyhnout utrpení“. Zabezpečením svým, svých dětí, velmi vysokými příjmy, známostmi a nevím čím se utrpení stejně nevyhnete. Žijme v bázni před Bohem – toto by měl být náš životní program. Pak nás utrpení nejen nezlomí, ale naopak – povede k hlubšímu poznání Boha.

Další důležité věc, kterou Bůh ukazuje je, že prosperita, zdraví není odměnou za dobré chování, ani silnou víru ani ctnostný život. Věříme ne proto, že se máme dobře nebo protože bychom se mohli mít dobře, ale proto, že jsme poznali Krista a proto, že se mít dobře budeme – až se s ním setkáme tváří v tvář. Problém nás mnohých je, že si chceme udělat ráj již zde na zemi – a to nás od Boha spolehlivě odvádí.

Dále v Jobově příběhu vidíme, jak důležitou roli uprostřed utrpení hrají přátelé. Sdílená bolest je stále bolestí, ale přesto se dá spíše unést. Jobovi přátelé mu neradili vždy dobře, ale byly to přátelé. Dokázali s ním sedět, zajímali se o jeho bolest, i když jakkoli upachtěně.

Dále - lidé, kteří utrpením prošli a neztratili víru se stávají jakousi archetypem pro další ve smyslu „s Ježíšem se tím dá projít“. Nakonec příkladem je sám Kristus. Na nás, kteří s Bohem chodíme již pár let potom je, abychom měli co předat – konkrétně: „S Boží pomocí jsem tím prošel.“ Nechci trpět, asi většina z nás nebude o bolesti říkat to, co sv. František, který hovoří o „sestřičce bolesti“, přesto pokud bolest přijde v jakékoli podobě, může být cestou k povzbuzení dalších – kteří projdou podobným tříbením.

A nakonec – zvláštní konec – Job uspěje, Boha nezapře a Bůh ho za jeho věrnost bohatě odmění.  Ve SZ zákoně je vyjádřením požehnání prosperita. Mnohokrát čteme, že pokud budeš následovat, dám plodnost tvým ženám, dám ti stáda, majetek. NZ nás posouvá do jiné roviny. Žd 13:14 Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. 15 Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.

2 Kor 4:16 A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. 17 Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy

18 nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. 2 Kor 5:1 Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.