Stvoření muže a ženy

Gen 27, 1 „Bůh stvořil člověka k svému obrazu; k svému obrazu ho stvořil, jako muže a ženu je stvořil.“

A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.  A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Gen 2, 16 - 24

Četli jsme dva příběhy o stvoření muže a ženy. V prvním čteme, že Bůh doslova stvořil Adama a pak je zde dodatek, že Adama stvořil jako muže a ženu. Je zde jakási dvojjedinost. Adam se skládá z muže a ženy. Stejné se opakuje v prvním verši páté kapitoly: „Toto je rodokmen Adama. Když Bůh stvořil Adama, stvořil jej k svému obrazu. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a dal jim jméno Adam.“ V prvním příběhu nemáme nic o tom, že první byl stvořen muž a pak žena, ale byl stvořen Adam, kdy Adam neznamená mužské jméno, ale člověk. Proč? Cílem je tohoto hraní se slovy popsat jednotu mezi mužem a ženou. Dnes bychom řekli, Bůh stvořil člověka, jako Danielu a Davida je stvořil. Jinými slovy řečeno David není člověk, člověkem se v určitém smyslu stává až spolu s Danielou (což by jistě ti, kdo nás znají, odsouhlasili a možná dodali, že David bez Daniely nejen není člověk, ale je tím, co Adam později pojmenovával). Zároveň záměrně říkám v určitém smyslu, protože jinak bych vylučoval singles což je hloupost. Na jiných místech v Bibli se píše o celibátu, ale nyní vykládáme tento text. Staří křesťanští teologové zde viděli první biblický odkaz k tajemství Trojice: Bůh je Jeden a přece je vztahem tří osob.  A tak Trojjediný Bůh tvoří dvojjediného člověka – muže a ženu. Muž a žena i skrze tuto dvojjedinost stávají Božím obrazem. Mají se stát jedním tělem a zároveň jedním tělem se stávají v třetím, který se z nich narodí.

Ve druhém příběhu se opět píše o Adamovi, ale jinak než v prvním. Zde se jedná o konkrétního muže.

Gn 2, 16 -  24

Muž je stvořen první s tím, že dostává úkol, aby pojmenovával a poznával zvířata. Tedy smyslem přebývání v ráji není jen užívat si ráje, ale pracovat. Jenže zde poprvé Bůh řekne o něčem, co stvořil, že to není dobré, což je na první čtení překvapující, protože přece vše co Bůh tvoří je dokonalé. Jenže v 18 verši řekne „není dobré, aby byl Adam sám.“ Adam ve druhém příběhu je totiž jiný než v prvním. V prvním je člověkem, protože se jedná o muže a ženu. Ve druhém není člověkem, protože se jedná jen o muže. Proto je něco špatně a proto Bůh s tím, co je špatné něco dělá.

Muž je sám a koná svůj úkol. Pojmenovává zvířata, poznává je, ale ony nemohou poznat jeho, protože mu nejsou rovnocenným partnerem. Proto potřebuje někoho, kdo by byl jiný, a zároveň mu byl rovný.  Jeho samota je určitou přípravnou fází lásky.

Již jsem zmiňoval Trojici. Apoštol Jan píše, že Bůh je láska. Láska je podstata Pána Boha, proto trojjediný – Otec, Syn a Duch Svatý jsou spojeni láskou. A tuto jednotu lásky má odrážet člověk. První příběh tuto jednotu lásky vyjadřuje spojením Adam rovná se muž a žena, druhá tuto jednotu  zobrazuje rozdělením Adama na dvě bytosti. Bůh uspí Adama a vybere z něj žebro, z kterého udělá ženu. V jednom komentáři jsem se dočetl, že „aby byl muž schopen přijmout ženu, musí se dostat do bezvědomí. Co jiného je zamilovanost, při které vidí muž ženu zidealizovanou a dokonalou?“  Komentář psal muž, ale docela to sedí, zároveň to doufám platí i opačně… Hezké též je, že když se muž probere z mrákot a vidí ženu, začne mluvit básnickou řečí. Stejné slovo, které je použito pro žebro, z kterého je utvořena žena, je na jiných místech v Bibli použito pro stěnu chrámu. Tedy tak jako je chrám úplný, když má stěny, je muž úplný, když má ženu. Zároveň je zde najednou další slovní hříčka kdy pro muže není použito Adam ale slovo - íš a od toho odvozené žena – iššá. Kralická Bible to krásně ale poněkud pro nás problematicky překládá muž a mužatka, ekumenický překlad muž – mužena, nejlepší je manžel a manželka… Muž a žena k sobě mají přilnout a jeden v druhém poznat chybějící část sebe samého. Ještě bych zmínil jednu věc. V textu učiním mu pomoc, stojí doslova „učiním mu pomoc jako proti němu…“. Tradičně se tento text vykládal, že žena má být muži po ruce. Jenže co s tím proti? Jistě to neznamená být v opozici ve smyslu nepřátelství. Spíše to znamená, že muži jistou oponenturu potřebují, což je vede k růstu. Pomoc není v tom, že žena se vším souhlasí. Cílem určitého pnutí je dostat muže do pohybu, vyvést ho z jisté komfortní zóny, měnit pohledy a názory, přehodnocovat je.

Text končí tím, že oba byli nazí a nestyděli se. Problém je v tom, že slovo nazí je hned o kousek dál použito o hadovi, jenže tak, že byl chytrý. Adam a Eva byli arúmím , jenže i had je arúm. Jednou je řečeno, že jsou lidé nazí, podruhé že had je chytrý. Zde se ukazuje, že had a člověk mají něco  společného. Později, když zhřeší, poznají svoje arúmím, což se tradičně překládá jako nahota, jenže se může jednat i o poznání něčeho, co měli společného s hadem. Jakoby měli v sobě něco, co nezvládnou. Tradiční zobrazení je, že si skryjí svoje pohlaví listy, ale to v textu takto jednoznačně nečteme. Spíše člověk dochází na základě informací od hada k poznání, že s ním není něco v pořádku, že je Bůh stvořil špatně, s chybou, že poté, co zhřeším, je v něčem jako had, což naruší vztah se stvořitelem a proto se před ním musím schovat. To, co je ale zasaženo nejvíce, je právě to, čím měli odrážet Boha v trojici. Tedy láska, jejich vztah. Výsledkem je, že se skrývají jak před sebou, tak před Bohem. Vztah muže a ženy se stává bojem o moc. Nakonec zřejmě ani jedno manželství popsané ve Starém zákoně není dobré.

Chtěl bych na základě toho, co jsem ukázal jít ke dvěma aplikacím, kdy obě se nějak týkají Krista a nás.

Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“ Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ Mt 19, 3 - 10

Když se farizeové ptají Ježíše na rozvod, který byl v jejich dobách velmi snadný a žena mohl být propuštěna i za připálené jídlo, Ježíš, který na mnoha místech šokoval svým přístupem k ženám, zopakuje slova z Genesis. I když v Genesis se o manželství mezi Adamem a Evou nepíše, Ježíš tento text použije. Jedna z nejvíce ohrožených vztahových oblastí byla kdysi a je dnes manželství. Ježíš odkazuje na to, že manželství není lidskou institucí, ale něčím, co spojil, či vytvořil sám Bůh. Učedníci reagují a řeknou, no jestli se nelze rozvést, pak je snad lepší ani nestrkat hlavu do chomoutu. Myslím, že Ježíšova pochopili správně a to nikoli že by se neměli lidé brát, ale že manželství není vždy snadné, že vyžaduje úsilí a investici do vztahu. Samo to buď nejde, nebo jde, ale jeden z partnerů se musí strašně moc upozadit.

Ef 5, 31  – 32

Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ 32 Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. 33 A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Pavel vztah muže a ženy přirovnává ke vztahu Krista a k církve. V tomto textu se opakuje námět z Genesis a je zde dodatek o tom, že v něčem je vztah manželů tajemství, které je analogické tajemství vztahu církve a Krista. V čem se jedná o tajemství? Když se podíváte na některé manželství, říkáte si, jak se mohou mít rádi? Odpověď je – mohou, ono lepidlo, které se jmenuje láska, funguje. Když se podíváte na církev, možná si též řeknete, jak se mohou mít rádi? Mnohem přirozenější je spolu nekomunikovat, bojovat, být uražený, zápasit o moc. Takto to přece okolo nás chodí. V čem je tajemství církve, o kterém mluví Pavel? V tom, že odráží Boha, jeho různost a jednotu zároveň a proto se lidé mohou v církvi mít rádi. A na závěr – když se dívá někdo zvenku na Krista a církev klade si otázku, jak my můžeme mít rádi někoho, kdo je neviditelný a jak Kristus může mít rád nás. Ano můžeme ho milovat a on navzdory naším chybám nás miluje. Jak je to možné? Díky jho oběti ale částečně se jedná o tajemství.