Sedmý den
Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.
Gn 2, 1 - 3
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Ex 20, 8 – 11
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Dt 5, 13 – 15
Několikrát jsem slyšel obhajovat toto přikázání zhruba těmito slovy. Když nebo protože člověk odpočívá, dokáže podávat ještě lepší výkon. Jinými slovy zmínka o tom, že Hospodin odpočinul a zároveň i odkaz na stvoření v desateru je proto, aby lidé byli ještě výkonnější, protože unavený člověk toho tolik nestihne. Tento princip je známý z jakékoli lidské činnosti. Kdo chce podat dobrý výkon, musí se občas zastavit, jinak dopadne jako struna, která se natahuje tak dlouho, až praskne, popř. jako stroj, který se dlouho nepromazal. Jenže je otázka, zda Bůh když tvořil vesmír, byl na konci svého tvořená tak unavený, že si prostě potřeboval odpočinout, protože kdyby si neodpočinul, asi by vyhořel. Někdy se dovolené říká doba na nabrání sil. Jenže potřeboval Bůh nabrat sil? Připomínal Bůh pracujícího člověka, který si prostě potřebuje odpočinout, aby poté mohl pracovat a podávat kvalitní výkon? Nechci se pouštět do spekulací, zda se Bůh může nebo nemůže unavit, nicméně si myslím, že důvod toho, že Hospodin odpočinul, nebyla únava, ani touha podávat ještě lepší výkon než je stvoření vesmíru. Co tedy byl smysl Hospodinova odpočinutí?
Když čteme pozorně zprávu o stvoření, potom zde je zdůvodnění Božího odpočinku. Hospodin dokončil či přestal tvořit. Třikrát se zde opakuje stejný motiv: Hospodin dokončil. Toto velmi připomíná poslední slova PJK na kříži, kde Ježíš neříká, umírám nebo dost, ale je dokonáno. Dokončil jsem. Jinými slovy co jsem měl dokonat, dokonal jsem. Stvoření před prvním hříchem bylo dokonalé, přesto jistě vždy bylo možné něco přidat… Vesmír mohl být trochu větší, menší atd. Bylo možné uzdravit více lidí…Jenže v určité chvíli Hospodin řekne, takto to stačí. V určité chvíli Kristus řekne je dokonáno. Na rozdíl od Boha Otce a Syna nejsme schopni dílo dovést do dokonalosti, nicméně myslím, že příběh z Gn ukazuje na důležitý princip. Konkrétně na schopnost dokázat něco dodělat, dokázat to či ono prohlásit za dokončené a poté se zastavit a odpočinout. Myslím, že toto je úžasná zpráva pro perfekcionisty, workoholiky, lidi s mesiášským komplexem, tedy s pocitem, že bez nich nic nepůjde. Ona zpráva zní, že vždy jde to či ono udělat lépe, více, dokonaleji. Do jisté míry je to třeba, ale existuje i hranice, kdy je třeba se zastavit. Pro některé rodiče to znamená dokázat si říci dost, dětem jsem dal, co jsem mohl a teď je to na nich. Pro pracující to znamená říci si dost, nebudu si práci tahat domů a odstoupím od ní alespoň sedmý den. Znamená to dokázat čas od času přehlédnout svůj život, to co zde tvoříme a důvěřovat, že když chvíli nebudeme pracovat, náš svět se nezhroutí. Sedmí den je výzvou, abychom týden po týdnu nahlédli na to, co jsme dokončili, co dobrého jsme přijali z Božích rukou. Sedmý den je proto i určitou výzvou k vděčnosti.
Jedna z oblastí, ze které jako lidé odvozujeme svoji hodnotu, je práce a s ní související úspěch a výkon. Snad je toto pokušení ještě trochu silnější pro muže. Když nám někdo řekne, že má čas, nebo dokonce že nemá co dělat, díváme se na něj jako na blázna nebo jako na flákače. Jak to, že má čas? A když ho má, jak to, že si ho něčím nezaplní? Vzpomínám si, jak mi jeden kazatel říkal, že si vždy v 6 ráno zapínal lampičku, aby si lidé, kteří chodili do práce kolem jeho okna, mysleli, že něco dělá… skutečně něco dělal – spal dál. Chtěl svému okolí ukázat, že je pracovitý a možná jeho okolí tímto získávalo pocit, že skutečně pracovitý je. Jenže moje hodnota by měla vycházet z jiných kořenů, než je práce a to, co jsem skrze práci dokázal. Pochopitelně toto je důležité, ale nemá to být nejdůležitější. Neobhajuji tím lenost, ale… Moje hodnoty by měla mít zdroj v Bohu, v tom, že mě Bůh nekonečně miluje, nikoli v tom, že jsem lepší než druzí, že jsem toho dokázal víc… Některým lidem se život nevydařil tak, jak by chtěli, proto svůj úspěch promítají do dětí. V tomto konceptu je nebezpečí, že dětem předáváme koncept, že jejich hodnota a potažmo to jak a zda je přijímáme, je odvislé od jejich práce a výkonu.
Když se člověk zastaví, když nepracuje, ale odpočívá, potom vlastně „nic nedělá“. A ten kdo dělá, má v některých profesích výhodu a to v tom, že toho stihne víc. Schopnost odpočívat, nás učí důležitou lekci a to aby se nám práce nestala bohem. Zároveň nás sedmý den učí důvěřovat, že i když jeden den jakoby ztratíme, Bůh se o nás postará. Podobný princip vidíme např. i u peněz. To, co dáme Bohu, důvěřujeme, že nám nebude chybět, i když z hlediska ekonomiky je to nesmysl. Pochopitelně ro chybí… ALE. Jedno ze zdůvodnění sedmého dne v desateru pochází nikoli z Genesis, ale z Egypta. Hospodin připomíná, že v Egyptě jste byli otroci.. na první čtení je to jasné, byli jste otroci faraona, pro kterého jste dřeli a jako otroci jste neměli nárok na odpočinek. Jenže toto má ještě jednu konotaci. Byli jste otroci nejen faraona, ale byli jste otroci i práce. Museli jste dřít stále, neměli jste žádný odpočinek. Když nad tím přemýšlím, pak se někdy náš život moc neliší od života otroků, kdy místo faraona nastupuje zaměstnavatel, někdy pocit zodpovědnosti, někdy prostě neschopnost odpočívat, důvodů je mnoho. Najednou čteme toto přikázání a skvělou zvěst – je možné se zastavit, je potřeba odpočinout. Kdo se nedokáže zastavit, připomíná otroka. Když jsem byl mladší, učili jsme se zpívat internacionálu (chválící skupinka)…. Slova zněla ta práce matka pokroku a s ní armáda otroků jde hajit svoji čes…. A pak následoval slova, která připomínala náboženské uctívání – buď práci čest! Toto byl nakonec i pozdrav mezi dělníky - čest práci. Dnes se podobným věcem smějeme a kroutíme nad nimi hlavou, jenže se obávám, zda jsme se nedostali do podobné situace, ale z vlastní vůle.
Přemýšlel jsem nad tím, proč na sedmý den Bůh klade takový důraz a proč v našem případě je to ta poslední věc, kterou v desateru bereme vážně. Když jsem byl malý kluk, tak se ještě v neděli nechodilo ani do kina. Moje máma říkala, že se v neděli nedívalo na televizi a babička že se neposlouchalo rádio. Když se vrátím do svých mladých let, potom když jsme např. byli na chalupě, tak jsme museli pěšky asi čtyři kilometry do sboru a stejný počet kilometrů zpátky. Jako dětem se nám to pochopitelně nelíbilo. Když jsem se ptal rodičů, proč to tak je, potom mi odpověděli, že se jedná sedmý den a ten patří Pánu Bohu. Navíc neděle byl den, kdy se jedlo nejlepší jídlo v týdnu. Hodně jsem nad tím musel přemýšlet a určitou odpověď jsem našel v knize E. Wiesela – „Návrat do Signetu“. Jedná se krátké povídky z života tohoto autora, který se zde vlastně vyrovnává s otázkou nezměrného utrpení svého a svého národa. Zaposlouchejte se do jeho slov na konci knihy: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít Sabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“
Nechci vyvolávat nostalgii, přesto si myslím, že Když toto vztáhnu do své zkušenosti potom jsem pochopitelně nezažil židovský sabat ale vědomí, že i čas patří Hospodinu a že Hospodin je důležitější než zábava, práce, pobíhání po přírodě a nevím co ještě. Zároveň že v době NZ Bůh si přeje, aby v mém životě existoval řád chránící mě před chaosem, který ničí. Oním řádem je sedmý den, ve kterém jak odpočívám, tak se zaměřuji na Boží věci. Řekl bych, že svěcení sedmého dne mě chrání, aby se mi práce, zábava nestali bohem.