Na počátku...

Před několika měsíci jsem napsal krátký článek o stvoření. K mému překvapení článek vzbudil velmi emotivní reakci – od skoro nenávistných výlevů, obviňujících mě, že nejsem křesťan, po reakce velmi přejné. Nechci řešit, zda záznam v Genesis je doslovnou výpovědí o stvoření světa, podle kterého by se měla orientovat současná biologie či astrofyzika. Osobně si myslím, že nikoli, to ale není pro toto uvažování podstatné. Podstatné je, proč se můj článek tolika lidí dotkl. Myslím, že jedna z odpovědí je, že se článek nějak dotýkal počátků a že počátek nějak souvisí s přítomností a s tím, kdo jsem. Pokud se vám tato úvaha zdá poněkud abstraktní, potom se na to podívejme trochu jinak. V posledních měsících napjatě sledujeme vývoj na Ukrajině. Všimněte si, že jedna z hlavních diskusí se vede o minulosti Ukrajiny, která má být klíčem k současnosti. Např. Krym byl prý vždy Ruský a z toho plyne... Ukrajina prý vždy patřila do Evropy nikoli do Asie a z toho plyne…atd. Nechci se zabývat geopolitickými tématy, chci jen ukázat, že naše minulost se nás – i v politice nějak týká. Hovořil jsem s rodiči, kteří adoptovali dítě a ti mi říkali, že důležitým momentem ve vývoji jejich vztahu k dítěti je sdělení, že dítě je adoptované a jak toto dítě přijme. I tento příklad ukazuje, že si jako lidé i jako národy neseme určité dědictví, určitou historii, která k nám patří, která nás formuje a někdy dokonce i deformuje. Někdy jsme na svoji minulost hrdí, někdy nikoli. Latinsky se počátek nebo též původ řekne principium, což je základem pro české slovo princip. Princip potom znamená něco, co platí vždy, o čem bychom mohli říci, že je obecnou zákonitostí. „Principiálně“ se nemá lhát, krást, má se pomáhat atd. Tak jako se nemění počátek, protože je jen jeden, tak se nemění principy. Zároveň to, jak vnímáme počátky našeho života, ovlivňuje, podle jakých principů se řídíme. Pokud jste vyrůstali v rodině, kde bylo normální krást, je pravděpodobné, že si s nějakou tou krádeží nebudete dělat těžkou hlavu. Proto hovoříme o důležitosti výchovy, tedy kde či v jakém prostředí děti prožívají svoje „počátky“, svoje „principium“, protože to určuje, podle jakých principů se budou v životě řídit.

Proto je text o stvoření textem pro křesťanskou víru textem nesmírně důležitým a v mnohém i klíčovým.

Problémem a svým způsobem neštěstím ale je, že mnozí křesťané považují za nejdůležitější zjistit, zda se jedná o fyzikální, historickou, mytologickou nebo myto-poetickou výpověď. Osobně se chci pokusit rozlousknout text z jiné strany. Chci se ptát, co nám chce tento text sdělit do současnosti. Jde o to, že se můžeme dozvědět, jak vypadaly první tři minuty vesmíru, ale v oněch propastech tisíců a miliónů let se člověk ztrácí a čistě kosmologické hledisko nám žádnou naději nedá. Text, který máme před sebou je ale textem naděje a z tohoto úhlu pohledu se na něj chci dívat.

Když čtete první knihy Bible, pak zjistíte, že příběhy o stvoření zde jsou dva. První příběh popisuje jednu událost za druhou, příběh má jasnou strukturu členěnou podle dní, je jasné, co se v kterém dni odehrálo. Každý den začíná slovy "Bůh řekl", sedmý den končí tím, že Bůh vidí, že to, co učinil, je dobré.   Stvoření člověka je popsáno v pár verších, nečteme ani slovo o provinění či dokonce o satanu. Kdosi první záznam nazval strukturou řádu. Druhý příběh (od Gn 2, 4) naopak stvoření země vyřeší jedním veršem, vlastně ani není jasné, v kolika dnech byl stvořen svět, celá struktura druhého příběhu je popisem stvoření člověka a následně i jeho pádu a vyhnání z ráje. Kdosi tento druhý příběh nazývá strukturou vztahu. Oba příběhy tedy tvoří dvojí pohled na jednu událost, zároveň pohled, který se doplňuje. Dnes se podíváme na část prvního příběhu.

Gn 1, 1  - na počátku stvořil ELOHÍM. Dodnes není shoda, co tento výraz vlastně znamenal. V zásadě ale tento výraz překládáme jako bůh nebo bohové. Jedná se o velmi obyčejný výraz, který bychom možná na počátku tak důležitého textu nečekali i proto, že jméno hrálo u Izraele velmi důležitou roli. Zde je velmi vágní výraz pro Boha. Základ tohoto jména je - el, což byl výraz, kterým i mnohé další národy, které obklopovaly Izrael, nazývaly svoje bohy a bůžky. Když čteme první verše v Bibli a pokud se zde chceme něco důležitého dozvědět o Bohu, pak je to podobné, jako kdybychom chtěli něco důležitého zjistit o nějakém člověku z toho, že se jmenuje Novák nebo že se mu říká člověk. Boží charakter v prvních kapitolách z jeho jména nezjistíme. Pokud zjišťujeme jeho charakter, potom z toho, co koná. Velmi podobné je poznávání Boha v každodenním životě. Poznáváme ho především z toho, co koná, v každodenních situacích, v kterých se učíme s ním počítat. Co ale tedy koná v těchto kapitolách?

V prvních verších čteme, že země byla nesličná a pustá. U starověkých národů tyto představy budili pocit děsu. Báli se živlů, protože věděli, že když se utrhnou ze řetězu, tak je zle. Staří Řekové tomu říkali chaos, což doslova znamená „zívnutí, otevřenou tlamu“. Protože se národy obklopující Izrael těchto živlů bály, snažili se je usmířit a to tak, že jim obětovali nejen zvířata, ale i děti. Zároveň si ale nikdy nebyli jisti, zda obětovali dost, zda jsou bohové dostatečně uspokojeni. Navíc když čtete příběhy o stvoření národů, které obklopovaly Izrael, je zde několik konceptů. První je skrze plození, kdy jakýsi prabůh tvoří a plodí další bohy - určité své emanace, odnože. Druhá alternativa je tvoření bojem, kdy např. Marduk musel přemoci a rozpoltit Tiamat. aby tak vznikl prostor. Třetí typ tvoření je zaříkáváním. Např. Ptah, jeden z egyptských prabohů stvořil svět mocným slovem. Jenže v Genesis je jiné sloveso - amar - znamenající "říkat" ve smyslu "informovat" nebo říci si, sám sobě, vnitřně. Je to říkání bez vnějšího úsilí, a proto přímo opak každého zaříkávání. Hospodin nic nezaříkal, jen řekl a bylo to. Vše, co tu je, je tu proto, že si to Hospodin přál. Tento koncept lze vidět v celé Bibli. Bůh mluví, a když vše poslouchá, je to pro člověka dobré. Boží mluva skrze Boží slovo, a naše naslouchání, je jeden z důležitých způsobů Božího zjevení a našeho přijímání tohoto zjevení. Proto je tak důležité Boží slovo znát a naslouchat mu protože Božím slovem vznikl svět. Zároveň je zde naznačeno, že Boží slovo dává světlo tam, kde je chaos a temnota. Pokud se okolní národy báli chaosu, oné „tlamy otevřené“, potom další oblast, které se báli a kterou zároveň uctívali, byly hvězdy, měsíc, slunce, obloha atd. Prostě vesmírná tělesa, která ale zároveň dávala světlo. V prvních verších čteme, že Bůh doslova tvoří větší a menší svítilny a zavěšuje je na oblohu. Na první pohled to vypadá jak z pohádky, kdy nějaký lampář věší lampičky. Jenže pisatel nám spíše než slunce, měsíc a hvězdy ukazuje, že žádné mocnosti nemají moc nad Bohem, že vše je dílem Božích rukou a vše je mu podřízeno. Z toho plyne, že se člověk nemusí ničeho bát, že svět není nepřátelským místem.

Když se díváme na starověké národy, nebo když slyšíme toto kázání, pak nás možná napadne, že naši pra-předkové se stále něčeho báli. Báli se chaosu, báli se vesmírných těles, báli se nepřátelského světa kolem nich, který neustále hrozil, že je pohltí a zničí. Proto hledali něco, co by je z tohoto napětí vysvobodilo. Jenže ono se tolik nezměnilo, jen dnešní člověk se bojí jiných věcí, ale bojí se. Těch strachů dnes vůbec neubývá a stejně jako kdysi, hledáme pomoc všude možně, žel pro nás ne u Pána Boha. Hned na počátku čteme, že Bůh oddělil světlo od temnoty. Jedná se o zdánlivě bezvýznamnou vsuvku, která má ale důležité důsledky. Hebrejské slov zde použité (BADAL) neukazuje v první řadě o oddělení fyzikální, ve smyslu jako když oddělíte zrno od plev, ale jde především oddělení kultické, kdy se jednalo o činnost kněze v chrámu především v souvislosti s dělením čistých a nečistých zvířat. Zde kněžskou roli přebírá Bůh, vstupuje do ní, je jakoby v kněžské funkci. Bůh se stává tím, kdo odděluje dobro a zlo, svaté od nesvatého, tedy kdo koná to, co měli konat kněží. Výraz z chrámu je použit i při stvoření času: I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. (Gen 1, 14) Když zde čteme slovo čas, potom toto slovo označuje na jiných místech Bible doby bohoslužby a je důležitý pro řády v chrámu. Tedy světla, o kterých čteme ve verši 14., konají to samé, co později Izraelci, když se shromažďují v chrámu na určitém místě a v určitém čase. Uctívají Hospodina - protože to byl smysl shromažďování se v chrámu. Heller k tomu píše, "že svým poslušným během uctívají Hospodina". Paralelou jsou výpovědi v Žalmech, které hovoří o tom, že "nebesa a země o Boží slávě". Zde stojí za zdůraznění, že tak jako se lid setkával s Hospodinem v chrámu, tak Hospodin činí svůj chrám z celého svého stvoření. To je naznačeno i ve slovech, a viděl Bůh, že to co stvořil je dobré. Na rozdíl od okolních národů toto Hospodin řekne i o hmotě nebo o živlech. Vše co stvořil, je dobré.

Co si z tohoto textu vzít… Boha poznáváme v jeho jednání a skrze jeho jednání, nikoli především skrze pojmy a poučky zároveň tehdy, když v poslušnosti reagujeme ne jeho oslovení. Bůh totiž tvoří slovem, a když vesmír na jeho slovo reaguje, je o něm řečeno, že to co Bůh stvořil, bylo dobré. Zároveň vesmír nebyl a není životu nakloněn. Kdo viděl běsnící živly, ví, o čem hovořím. Zároveň se ale nemusíme dívat jen na běsnící živly. Někdy se stačí podívat na běsnícího člověka. I nebo právě uprostřed toto běsnění zní příběh Genesis, kdy Bůh dává do chaosu řád. Zároveň zde vidíme i obraz toho, že Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu a to platí nejen ve vesmíru, ale i v životě. Dalším nadějným poselstvím je, že nic není samo o sobě hříšné ale ani dobré. První příběh se celý týká popisu – z hlediska národů obklopující Izrael, pokleslé hmoty a nepřátelských živlů. Jenže o tomto všem Bůh řekne, že je to dobré. Dobré je to proto, že se toho dotkl Bůh a že tyto věci jsou pod Boží vládou. Najednou se čas, nebesa, vesmír stává Božím chrámem, Boží svatyní. Najednou se může stát Boží svatyní i náš život, naše práce, naše rodiny, vlastně vše, kam pustíme Pána Boha, aby jednal. I to je zvěst prvních kapitol Genesis.