Kain a Ábel
I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Gen 4, 1 – 16
Dostáváme se k pokračování příběhů o počátcích světa a civilizace, konkrétně ke známému příběhu Kaina a Ábela a k první vraždě popsané v Bibli. Podobně jako u předešlých příběhů i zde je třeba příběh číst nejen jako příběh, ale číst ho čočkami tehdejší kultury, hledat principy, které přesahují příběh samotný a které jsou nadčasové a zasahují až do našich dní a hlavně do našich životů.
V příběhu vidíme nejen dva bratry, ale i dva způsoby obživy. Jeden bratr byl pastevec a druhý zemědělec. Pastevci a zemědělci spolu těžko nažívali a kde se jejich území setkávala, docházelo ke konfliktům, protože když ovce nebo jiná zvířata, které pastevci pěstovali, sežrali něco z toho, co zemědělci vypěstovali, bylo zle. Pastevci navíc byli lidé pohybliví, museli se stěhovat za novými pastvinami. Oproti tomu zemědělci byli oproti nim usedlí, měli svůj nemovitý majetek a jejich život byl určován především cyklem zemědělského roku. Pastevec a zemědělec představují s jistou nadsázkou různé typy člověka. Jeden putuje, druhý je usedlý. Bible preferuje pastýře, nakonec i Ježíš o sobě říká, že je dobrým pastýřem, nikoli dobrým zemědělcem.
Důležitější je, že oba dva bratři obětují Hospodinu něco z toho, co vypěstovali. O co vlastně jde. Oba bratři měli jednu věc společnou. I když se každý živil něčím jiným, přesto oba věděli, že i kdyby se postavili na hlavu, tak když nezaprší, nepřežijí. Jak pastevci, tak zemědělci byli naprosto odkázání na prostředí, ve kterém se nacházeli a to je vlastně činilo velmi zranitelnými. My si to moc nedovedeme představit, možná jste v posledních četli o katastrofálním suchu, o nedostatku spodních vod, ale nic moc to s námi nedělá. Nějak v nás je jistota, že stát se o nás postará. Trošku jsme jistou nezajištěnost zažili s koronavirem, kdy pár dní a týdnů jsme zažili, že to všechno nemáme ve svých rukou, ale přesto se nedalo hovořit o totální nezajištěnosti. Mnozí z nás milují hory a myslím, že jedním z důvodů je, že v horách si člověk uvědomuje svoji zranitelnost a vydanost přírodě a proto si to na pár dní jdeme vyzkoušet, abychom se ale pak zase vrátili do svých jistot.
Pochopitelně mnohem více si tuto nezajištěnost uvědomovali naši předkové, kteří se živili pastevectvím a rolnictvím. Tuto svoji závislost vyjadřovali skrze oběti. Jak? Tak, že něco z toho, co přijali od Hospodina, co vypěstovali, obětovali. Ve Starém zákoně bychom se setkali s obětí buď plodin, nebo hospodářských zvířat. Člověk se něčeho z toho, co přijal od Hospodina, dobrovolně zřekl nebo obětoval. V našem textu je první popsaná oběť v Bibli, později Pavel v knize Římanům píše „přinášejte sami sebe jako oběť“. Celá Bible nás stále dokola učí, že mnoho z toho, co máme, jsme si nezasloužili a že jedním z přirozených vyjádření poděkování je něco Pánu Bohu vrátit, něco obětovat, něčeho se v jeho prospěch zříci a to nikoli ze strachu, ale z vděčnosti.
V textu čteme, že Hospodin Kainovu oběť nepřijal a naopak doslova zhlédl na Ábela. Pochopitelně otázka je, proč Kainovu oběť nepřijal? Když pozorně čteme text, pak Bůh dává Kainovi odpověď – nepřijmu tvoji oběť, nebudeš-li konat dobro. Tedy Kain škodí tím, že nedělá, co dělat má nebo může. Obvykle se díváme na hřích jako na to, že někomu škodím nebo ubližuji, že se odvracím od Boha, nebo jako na překračování nějakých etických norem. Zde ale Kain hřeší tím, že nedělá to, co má, že nedělá dobro. Ve všech etických systémech existuje tzv. Zlaté pravidlo, které je ale většinou formulováno negativně: Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali oni tobě, ale Ježíš říká: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci. Mt 7, 12 Nejde jen o to neškodit, ale pomáhat. Ježíš na jiném místě hovoří o posledním soudu a říká: Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. Neříká pouze, dělali jste špatně to a to, ale nedělali jste dobro. V podobenství o hřivnách Ježíš nezavrhuje služebníka, za to, že hřivnu zpronevěřil, ale nic s ní neudělal. Na mnoha místech vidíme, že Ježíš od nás očekává první krok. Že to, co nám bylo darováno, máme nějak dávat dál, obětovat. Že nejen nemáme konat zlo, ale máme konat dobro a to Kain nekonal.
Zároveň jakoby Kainovi Hospodin ukazoval, že nestačí jen to, že zapálí oběť, nebo přeneseno do naší doby nestačí jen, že něco obětuješ, byť pro dobré věci, dokonce pro Boha, ale Bůh chce, aby mu patřil i tvůj život, zároveň je zde první náznak toho, že Hospodin se dívá k srdci, že zkoumá i to, s jakým motivem člověk oběť přináší, nebo jinak řečeno proč oběť přináší a kdo ji přináší. Proto je zde důležitá zmínka, že Bůh shlédl na Ábela, nejen na jeho oběť. Klíčové bylo, kdo oběť přinášel, nikoli oběť samotná. Bůh se dívá k srdci. Člověk totiž může vyvíjet mnoho dobrých aktivit, ale bez proměny srdce, se jedná jen o náboženství. Pokud není proměněné srdce, pak potíž v tom, že si člověk myslí, že je dobrý proto, co dělá, proto, co obětuje, jak se snaží. Ale Hospodin oběť a obětujícího neodděluje, touží po obojím a naše aktivita jakkoli dobrá nemůže být náhrada za naše srdce, po kterém Bůh touží. Pokusí se to vysvětlit na vztahu muže a ženy. Představte si, že vám muž donese kytku nebo žena vám donese klobásu. Asi si budete myslet, že to váš protějšek udělal z lásky. Když se ho zeptáte, pak ale jeho odpověď vás překvapí. Řekne vám, koupil jsem ti to nikoli z lásky, ale abych až od tebe budu něco potřebovat, tak jsi mi vyhověl. Na takovýto kupecký vztah nepřistoupíme ani my, ale ani Bůh.
Jak jsme četli, Bůh Kainovu oběť nepřijme. Všimněme si ale, že Kaina vytočí nikoli to, co udělal Bůh, ale vzplane hněvem vůči Ábelovi, byť ten vlastně za nic nemůže. Ábel jen obětoval a Bůh jeho oběť přijal a s Kainem co se obětování týká, nemá nic společného. To, co Kaina ale najednou drtí je závist, hořkost, zatrpklost, nepřejícnost, pocit, že Bůh mu něco dluží, že jeho bratr je na tom z jeho pohledu nezaslouženě lépe. Dokonce se to odráží i v jeho obličeji. Pravda je, že nepřející člověk se nedokáže upřímně usmívat, spíše se šklebí. Kain nehledá chybu u sebe, ale u svého bratra, jako kdyby on mohl za jeho selhání. Tím napodobuje svoje rodiče, kteří svoje selhání též promítali do někoho jiného. Problém je v to, že pokud vůči někomu cítíme zášť, nemůže to u zášti skončit. Zášť dříve či později přeskakuje do nenávisti a to se stane i Kainovi, který svoji nenávist nezvládne a bratra zavraždí. Ježíš v Matoušově evangeliu říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Ježíš říká, že už nekontrolovaný hněv je hřích a vede jak ke ztrátě vztahu s Bohem tak pochopitelně s lidmi. Kain nakonec zabije Ábela, ale svojí záští vlastně svým způsobem zabíjí sám sebe. Na Boží otázku kde je jeho bratr arogantně odpoví, že není jeho strážce. Nebo jinými slovy a co je mi po něm? Nechci obhajovat nějaké špehování, ale v dobrém společenství mi po tom druhém něco je a to v tom smyslu, že mi není lhostejné, když se druhý trápí, co prožívá. Jenže někdy z nás něco z Kaina v podobě lhostejnosti vůči druhým a vlastně i společenství přežívá. I době koronaviru člověk mohl snadno zaujmout postoj co je mi do druhých? Mám svých starostí dost. Proč bych měl někomu zavolat, zeptat se jak má, nabídnout pomoc? Co je mi po mém bratru?
Kain pozná i vyzná, co udělal, ale všimněme si, že jeho reakce se týká obav o něj. Teď já budu psanec, každý mě bude moci zabít, ani slovo o Ábelovi. Luther kdesi napsal, že hřích nás zakřivuje do sebe. A přesně to se stalo Kainovi. Nakonec Kain nejvíce soucítí s Kainem
Příběh končí tím, že Bůh odsuzuje hřích vraždy, zároveň ale chrání vraha. Nikdo ho nesmí zabít. Navíc říká, kdo by ho zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou. Uvažujme chvíli o tom. Sedm je číslo dokonalosti a Bůh vlastně říká, že pokud se někdo pokusí pomstít, rozjede tím nekonečný řetězec pomsty. Pomsta nikdy nekončí. Člověk má pocit, že když vrátí příkoří, naplní se spravedlnost, Bůh ale říká nikoli, musíte to zastavit. Možná i vám bylo ublíženo a člověk by to rád uvedl pomstou nebo méně silně řečeno určitým revanšem uvedl na pravou míru, učinil spravedlnosti zadost, ale Bůh nás učí, nemsti se. To neznamená, že se nemáme bránit, ale to je něco jiného než msta, která nemusí probíhat jen na bázi skutků, ale i na bázi myšlení. Několikrát jsem byl přítomen tomu, jak si někdo nesl zášť vůči někomu celý život a jak v sobě živil i myšlenky na pomstu.
V NZ u Matouše se Petr ptá Ježíše přesně v opačném garde: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ (Mt 18,21). Nevím, zda narážel na příběh Kaina, ale vlastně říká, že tedy ví, že pomsta není řešení, že je třeba pomstu zarazit odpuštěním, ale že odpuštění má svoji mez. Že se to s ním nesmí přehánět. Jenže Ježíš vystřelí jinou matematiku a řekne, odpustit musíš 70x70x – tedy stále. V tom je podstata milosti, která odpouští, byť si to dotyčný nezaslouží a která toto očekává i od nás. Nebo jinak tak jako bylo odpuštěno v Kristu nám, máme i my odpouštět. Nakonec Kainovo chování se opakuje i u nás, nikdo není imunní vůči hříchu. Sice nevraždíme, ale můžeme v sobě nosit zášť, vztek, pocit nedoceněnosti, sebelítosti atd. Dobré zpráva je, že skrze proměnu srdce se můžeme měnit i my a i když se nedaří, když padáme, že nám může být odpuštěno a že můžeme odpustit.
Proč? Protože v toto příběhu můžeme vidět i Krista. Ábel se totiž stává určitým předobrazem Krista. V listu Židům čteme: Stojíte před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Ábelova krev volala k Bohu po pomstě, odplatě a spravedlnosti. Kristova krev volá po milosti a milosrdenství. A právě milostí by měla být známa i církev, společenství těch, kterým bylo odpuštěno a kteří mohli milost zakusit na vlastní kůži.
Přál bych nám všem, abychom nejen Boží milost zakoušeli, ale abychom jí i odráželi v našich vztazích.