Stvoření člověka
I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. Gn 1, 26 – 27
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Gn 2, 7
Ve zprávě Genesis je termín "stvoření k Božímu obrazu" použit pouze v souvislosti s člověkem, nikoli se zvířaty, dokonce ani s anděly, ani jiným bytostmi. Tento termín je použit dokonce třikrát. Co onen obrat znamená? Hned poté, co je toto vyřčeno, je naznačeno, co je tímto obrazem. Nejedná se o podobu, ale o charakter. Konkrétněji je v Gn řečeno, že člověk panovat a jednak se má plodit a množit. Podívejme se na to, co tyto zdánlivě nepatrné narážky znamenají pro poslání člověka.
Co znamená, že obraz Boží je spojen pouze s člověkem? Text nám naznačuje, že člověk se pohybuje mezi dvěma póly - není Bůh, ani Boží emanací neboli jakýmsi menších bohů, není ani dvounohé zvíře či pouhá "opice bez srsti". Osobně mám za to, že kdesi zde tkví kořínky židovské a později křesťanské úcty k životu, projevující se již v Mojžíšových knihách a to ve vyjádření vztah k cizincům, otrokům, dětem, vdovám - tedy všem, kteří jsou bezmocní, slabí a obecně těmi, kým společnost pohrdá nebo kdo jsou kdesi na okraji. Hodnota těchto lidí není užitková, vyjádřená slovy "co z nich kouká", ale tkví ve skutečnosti, že jsou Božím obrazem. Jedná se tedy o jeden z důležitých pilířů etiky. Když se podíváme kolem sebe, pak není problémem uznat, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jsme zdraví – alespoň tak, abychom sem došli, jsme slušní, střízliví… Jenže platí to, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu i o těch, kdo jsou „pod obraz“? Dokáže se k těmto lidem církev přiblížit? Nemám na mysli jen lidi, kteří se nacházejí v situacích, kde je potřeba odborná péče – např. alkoholici, narkomani, ale i ty, kterým se v životě nedaří, kteří i díky svým chybám jakoby Boží obraz neodráží, kteří na první pohled nemají církvi nebo nám dát? Zde je jasný apel, zásada, že každý člověk je nositelem Božího obrazu nikoli proto, co dokáže, co dělá, kým je, ale protože je Božím stvořením. Zároveň z tohoto apelu plyne zásada i pro nás – dokázat přistupovat ke všem, vidět Božím obraz i v těch, kdo si to jakoby „nezaslouží“. Tento problém řešila i první církev: Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: „Posaď se na tomto čestném místě,“ kdežto chudému řeknete: „Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem.“ Jak 2, 1 – 3 My zřejmě nebudeme řešit zlaté prsteny, ale to, co Jakub říká je, že i ten chudý nebo lépe řečeno i ten z nějakého důvodu neatraktivní musí být hoden vaší pozornosti a lásky. I od je totiž nositelem Božího obrazu.
Je příznačné, že poté, co je člověk stvořen, kdy je stvořen k Božímu obrazu, přichází úkol. Je zvláštní, že první, co člověk má dělat není uctívání, ale práce. Někdy v souvislosti s nebem nebo „rajským stavem“ hovoříme o tom, že to nejlepší, co můžeme v Boží přítomnosti dělat, je uctívání. Obraz, který nám v souvislosti s Genesis je, že jednou z oblastí, která tvoří člověka člověkem, která mu dokonce dává boží obraz a která člověku dává identitu, je práce nebo spíše naplňování úkolu. Toto není text především pro muže, o kterých se obecně říká, že „jsou na práci“, je to zadání a úkol pro každého. Nehovořím o workoholismu, jen se dívám do řádu stvoření. Tím není řečeno, že člověk nemá Boha uctívat, že člověk je „jen práce“, jen chci ukázat, na požehnání práce, na požehnání konání. Na požehnání, když můžeme tvořit, nebo prostě mít práci. Toto je důležité zmínit např. v souvislosti s výchovou… kde se dětem snažíme „zpříjemnit“ život. Toto je logické, správné, zároveň moudrý rodič dokáže děti vést k práci. Když se Z. Feuda ptali, jaký je smysl života, pak – dle mého velmi správně ve zkratce odpověděl: Milovat a pracovat. V prvních verších Genesis čteme obojím, zatím jsme zmínili ono milovat. Podívejme se podrobněji na úkol „panovat“. Člověku je řečeno, že má "panovat" nad veškerým stvořením a má si ho "podmanit." Slovo panovat, zde použité v hebrejštině, se někdy používá s podmaněním si Kenánu (např. Num 32,22, 29; 1 Par 22,18), zároveň tento výraz v sobě zahrnuje i strážnou službu. Konkrétněji se jedná o bránění, aby aby příroda, zvířata nebyla zbožšťována. Tedy člověk má střežit stvoření, aby nebylo zaměněno za Stvořitele, zároveň se o ně starat.
Zde je třeba se podívat do souvislostí a kontextu. Národy obklopující Izrael uctívaly nejen vesmírná tělesa, ale i zvířata a přírodu. To známe např. z různých soch a zpodobnění zvířat, kdy se nejednalo o jakousi výzdobu pokojů pro bohaté, ale o zvířecí sochu určené k uctívání, které jste na rozdíl od Boha – Hospodina viděli. Mimochodem jeden z důvodů posměchu, kterým se starověké národy častovaly Izrael, bylo, že Izrael má Boha, kterého nevidí. Pochopitelně velikým pokušením pro Izrael bylo okolní národy napodobit a též si nějakého bůžka vytesat. Bůh zde Izraeli říká, že bude nad stvořením panovat, aby se mu nestalo božstvem. Nebo ještě jinak, bude ho střežit, aby mu nepřerostlo přes hlavu, aby se mu nestalo bohem. Toto je zápas i dnes – aby se nám stvoření nestalo bohem. Asi není třeba dodávat, že se může jednat nejen o majetek, ale i o mnoho dalších oblastí, vlastně cokoli, co nám dává větší jistotu než Bůh. Asi každý má něco, co mu má schopnost nahradit Boha. (Dalším důrazem je „spravujte zemi“. Tedy člověk není tím, kdo stvoření drancuje, ani kdo stvoření uctívá, ale ten, kdo je pověřencem Stvořitele ve spravování stvoření). Dalším důrazem a úkolem pro první lidi je množte se a ploďte se. Toto zní jako něco jasného, ale jak víme, dnes je „in“ děti nemít, nenechat se dětmi omezovat. Jenže Hospodin plození dává jako jeden ze základních úkolů člověka.
Ve druhém příběhu o stvoření čteme známý příběh, který se běžně interpretuje tak, že kdesi ležel kus hlíny, ke které přišel Bůh, který z ní udělal panáčka, do kterého následně foukl duši. Je tedy základním materiálem, s kterého je stvořen člověk hlína a oživujícím principem duch či duše? V Iz 64, 7 čteme: Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. Zde se píše rovněž o Bohu jako o tvůrci - v souvislosti s hrnčířem a o člověku, o kterém je v uvedeném verši psáno, že je z hlíny. Materiál, který je u Izaiáše použit k výrobě člověka - hlína ("my jsme jen hlína"), což vychází z představy tehdejších staroorientálních národů, podle nichž byl člověk skutečně vyroben z hlíny. Jenže…není náhodou, že Český ekumenický překlad (ČEP) používá slova prach. Pisatel Genesis záměrně neudává hlínu, z níž se modelovalo (CHOMER), ale skutečně prach - z kterého se modelovat nedá. Pod vlivem Septuaginty Bible Kralická z ní částečně vychází, došlo k posunu významu. V textu doslova čteme, že Hospodin "stvořil člověka, prach země". Tento text spíše než k materiálu ukazuje k jakosti. Navíc Bůh stvoří Adama, což je odvozeno od slova adamáh, znamenající půda, země. Tedy Bůh stvořil doslova zemáka. Člověk není jakýsi polobůh, ale před Stvořitelem je jen prach. Jenže pokud si vzpomeneme na text o Božím obrazu, potom celá zpráva o člověku je, že člověk je tedy na jednu stranu jen prach, na druhou je Božím obrazem. Člověk není na rovině se Stvořitelem ani se stvořením. Není Bůh a není zvíře. Problém některých lidí je, že sami sebe vnímají jako prach. Nic neznamená, nic neumím, za nic nestojím, nemám co dát, jsem nula. Toto sice vypadá na první pohled pokorně, na stranu druhou se jedná o pokoru falešnou. Nakonec i Ježíš cituje „miluj bližního jako sebe sama“. Kolik lidí se trápí nějakým mindrákem, pocitem, že „jsou jen prach“? Toto ale nemá nic společného s pokorou. Jiným extrémem je pýcha a pocit, že jsem jak bůh. Že jsem měřítkem dobra a zla, že nepotřebuji druhé, kteří mě jsou ochotni regulovat. Pochopitelně si málokdo řekne, jsem jako bůh, ale někdy nám hrozí nebezpečí, že se tak člověk chová.
Prach na rozdíl od modelářské hlíny drží pohromadě jen tehdy, když je vlhký. Jinak se stejně jako mrtví, slovy Kazatele "navrátí v prach". Čím tedy člověk překračuje prach? Co mu dává onu "vlhkost" udržující ho při životě? Co je oživující princip?
Je to duch, kterého Bůh vložil do člověka? Uvedu dvojí pohled. V Gen 2,7 čteme, že Bůh mu (člověku) vdechl v chřípí dech života. Ve většině indoevropských jazycích má dech, duch, duše k sobě hodně blízko. Podle těchto slov bychom tedy mohli říci, že Bůh člověku vdechl ducha či duši, které se stali oživujícím principem. Tedy to co nás odlišuje od zvířat, je duše nebo duch. Jenže to, co Bůh vdechl člověku v chřípí, není ano duch ani duše, doslova je zde „dech života“. (NIŠMAT CHAJÍM - tedy dech života, nepřipomíná ani NEFEŠ - tedy duši, ani RUACH - tedy ducha.) Spíše než vdechnutí ducha jako oživujícího principu se ukazuje, že to, co člověka oživuje, je kontakt se Stvořitelem, že podstatou člověka je to, čím přesahuje RUACH, totiž vztah ke Stvořiteli. Když jsem blízko stvořiteli, žiju… myslím, že toto bychom mohli říci ještě jinak. Když jsem blízko stvořiteli, skutečně žiji, žije nejen moje duše, moje tělo ale i můj duch. A naopak – čím dál jsem svému stvořiteli, tím se více podobám mrtvole.
Stojí za povšimnutí, že poté, co je člověk stvořen, stává se doslova "živou duší" (HAYAH NEFEŠ) - Gen 2,7. (Ekumenický překlad tuto pasáž překládá volněji - člověk se stal živým tvorem). Všimněme si, že zde není napsáno, že člověk má duši, ale že člověk je duše, což v našem jazyce nedává moc smysl. Text ukazuje, že nejdříve je kontakt se stvořitelem, pak se člověk stane duší, nebo doslova „je duše“.
Myslím, že toto je nesmírně důležitá zmínka, která má dalekosáhlé následky. Vidíme, že tělo je na úrovni s duší a dokonce je od sebe nelze oddělit. Asi není třeba zdůrazňovat, co znamená „holistické pojetí člověka“. Česky řečeno, člověk je celek, nemá jen duši a tělo, ale toto je hluboce propojené. Mnoho tělesných chorob má propojení s tím, jak se „má naše duše“ nebo „jak se má náš duch“. Stejně tak mnohou duchovní problémy mít co do činění s naším tělem a obráceně. Není tomu tak vždycky, ale je otázkou, jak vypadá naše životospráva, náš spánek, naše úcta k tělu, naše stravovací návyky, jak se vyrovnáváme se stresem atd. Zároveň je otázka, jak se staráme o svojí duši, jak vypadá naše komunikace, co vpouštíme do svojí duše. Toto vše je hluboce propojené a někdy duchovní krize může, nikoli musí mít důvody v naší minulosti, v neodpuštění, ale i ve špatné životosprávě. Proč? Protože člověk je živá duše. Je duše, duch a tělo dohromady a trpí-li jedno, trpí i druhé. Mnohokrát jsem u sebe i o druhých pozoroval, že tzv. duchovní ale i duševní krize je zapříčiněna špatným životním stylem, špatnou péčí o tělo nebo špatnými návyky v oblasti komunikaci.
Nechci se dopodrobna zabývat otázkou muže a žena, protože to je na další kázání. Nicméně podle prvního příběhu o stvoření Bůh stvořil muže a ženu naráz. Podle druhého příběhu se nejdříve píše o stvoření muže a pak o stvoření ženy. Podívejme se tedy na druhý příběh, který popisuje nejdříve stvoření muže a pak ženy. V druhém příběhu čteme, že žena byla stvořena z mužova žebra, tedy z části mužova těla. Důležité je, že ve stvořitelském plánu není žena čímsi podřadným. Uvedená sounáležitost je potom vidět i ve slovní hříčce, kterou čeština překládá jako "mužena". Podstatné je i vyjádření, že žena má "být muži na roveň", má mu být pomocí. Jenže v čem má být žena muži na roveň? Dostáváme se k podobné myšlence, jakou jsem říkal na začátku. Muž plní Boží úkol – konkrétně tím, že pojmenovává zvířata nebo ještě jinak. Jenže se ukáže, že na tuto práci nestačí sám, že potřebuje pomoc. Myslím, že tento text ukazuje, že úkolem člověka nebo i úkolem manželství je nejen plodit děti, ale i společně pracovat na nějakém úkolu, který nám Bůh svěřil. Na jednu stranu jsou vedeni k sobě, k tomu, aby vytvořili rodinu, na stranu druhou jsou vedeni ven, aby pracovali na úkolu, který jim Bůh svěřil. Problém rodin je, pokud je jediným cílem rodina.
Závěr: Člověk je stvořen k Božímu obrazu, což neznamená podobu, ale z těchto prvních veršů spíše vidíme odkaz na plnění Božího úkolu, která spravujte zemi a ploďte se. Zároveň s podmaněním je spojena myšlenka nenech stvoření, aby ono panovalo nad tebou. Dalším důrazem je myšlenka člověka, který je prach a tedy není Bůh, zároveň je Božím obrazem, tedy prach neznamená nula. Varovali jsme před falešnou pokorou ale i pýchou. Nakonec jsme viděli první náznak celistvého pohledu na člověka, který je duší živou, který je stvořen tak, že duch, duše a tělo jsou hluboce propojeny a nelze je od sebe oddělit.