Duch svatý při stvoření
A nad vodami se vznášel Duch boží aneb Duch svatý při stvoření
Poté, co čteme, že země byla nesličná a pustá i poté, co ji stvořil Bůh, dochází k první změně. Čteme, že nad vodami se vznášel Boží duch. Po tomto tvrzení se věci dávají do pohybu a začíná div stvoření. Co tedy znamená „duch“ v hebrejštině Ruach?
Duch znamená v hebrejštině i vanutí, dech nebo vítr. Hebrejci podobně jako my vnímali vzduch, až když se hýbal. Tento duch uvádí všechno do pohybu, konkrétně zde se vznáší nad vodami. Voda, když stojí je mrtvá, voda, která teče, je živá. Odkud přichází život – z ducha. Jak? Tak, že ji duch ve smyslu tohoto textu rozkmitává. Zde čteme, že duch se vznášel, některé překlady uvádí, že kmital nad vodami. Proč? Slovo zde použité je z říše ptáků, když sedí na mláďatech. Rácháp (r-ch-p) – doslova označuje kmitání křídly, nejen sezením na vejcích. V našich krajích, když mají ptáci vychovat mláďata, musí je zahřívat, a proto na nich sedí. V jižních krajinách se ptáci musí „snažit“, aby jim slunce vajíčka neupekla. Proto nad nimi ptáci nejen stojí, zastiňují je, ale i nad hnízdem mávají křídly, kmitají a tímto způsobem mláďata chrání před teplem. Tedy zde vidíme obraz, kdy Duch dává van, uvádí vše do pohybu, aby se zde – slovy z říše ptáků, vylíhl život.
Obrat vznášet se, nebo kmitat křídly, je v Bibli použit ještě jednou: Nalezl jej (Hospodin svůj lid) v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítelnice oka svého. Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, bere je, a nosí je na křídlech svých. (Dt 32, 10 - 11). Vidíme obraz mláďat, kterých se ujímá orel a roztahuje nad nimi svoje křídla. Nebo ještě jinak – kdyby orel nerozprostřel svoje křídla, došlo by usmrcení mláďat. Je zde podobný princip jako v Genesis, kde duch oživuje, protože hned jak je řečeno, že se duch Boží vznášel nad vodami, přichází zmínka o světle a o počátku života. Tento kratičký text, který na první pohled nic moc nevypovídá, předznamenává pohled na práci Ducha svatého, tedy na třetí osobu trojice.
Když se Nikodém ptá, co má dělat, aby se znovuzrodil, Ježíš mu říká, musíš se narodit z Ducha. Hovoří zde o duchovním narození, nebo znovuzrození. Když vzniká první církev, pak apoštolové dostanou pokyn, aby čekali v Jeruzalémě, dokud nepřijmou moc Ducha svatého. Až když ji přijmou, je jim řečeno, že budou svědkové. Do té doby – tedy bez Ducha svatého budou jen agitátory na jakousi víru. O Ježíši je řečeno, že bude křtít Duchem svatým. V Řím 8 čteme, že Duch dává život. Jinými slovy ono „nad vodami se vznášel“, nebo kmital Duch Boží, který jakoby oživoval mrtvou vodu svým nanutím je, převedeno do řeči hudby něco jako prvních několik tónů, první jednoduchý námět, který Písmo stále dál a dál v různých variantách rozvíjí se zásadní myšlenkou – je to Duch svatý, který dává nový život. V Genesis se jedná život fyzický, ale v Bibli čteme i o životě duchovním. Když se modlíme, aby uvěřili druzí lidé, potom bez Ducha Božího se tak nestane, protože on je tím, kdo z duchovně mrtvých lidí dělá lidí živé pro Boží věci. Když se modlíme a zápasíme o to, aby v našem sboru byl život, potom toto nelze dosáhnout bez práce Božího ducha, který do „mrtvoty“ a to i duchovní vnáší život. Zároveň toto znamená hledání jak se působení Božího ducha otevřít a otevírat.
V textu vidíme, že Duch Boží vstupuje do chaosu, tvoří řád tam, kde je chaos. Nebo ještě jinak, když přichází Duch Boží, přichází krása – pokud považujete stvoření za krásné. Duch svatý je duchem krásy. Chtěl bych zde povědět pár slov jednoho z lidí, kteří mě na mojí duchovní cestě inspirovali – mám na mysli Tomáše Špidlíka. Špidlík hovoří o kráse a jeho ztělesnění - o umění, jako o projevu Ducha svatého. „Umění je důležitý úsek náboženského života. Dá se tu aplikovat to, co řekl Dostojevskij o kráse: „Zde bojuje ďábel proti Bohu a bojištěm je srdce člověka.“ Nedá se naprosto připustit zásada, že estetická tvořivost je mimo dobro a zlo. V srdci umělce je touha je vytvořit něco nevyslovitelně krásného, nekonečně krásného. Touha po nekonečnu však pochází od Boha. Vnímá-li člověk v srdci tuto inspiraci, slyší Boží hlas, ať jej nazve jakýmkoli jménem. Je-li pravé umění z inspirace Ducha svatého, snaha o svatost patří k jeho nejzákladnějším požadavkům. Tvořivost vyžaduje mravní a asketickou touhu po svatosti, jinak se stane silou démonickou, destruktivní. Ta povědomá touha po svatosti působí, že jsou praví umělci se svým dílem spokojeni a nespokojeni současně. Je to typický psychologický stav křesťanské naděje. To, co vytvořili, není nekonečná krása, ale má to opravdovou hodnotu: ukazuje to k eschatologickému cíli. Neklidné je srdce umělce, dokud neuvidí celý svět proniknutý Duchem. Špidlík vlastně píše to, co čteme v Genesis. Krása světa začíná, když svět začne být prostupován Duchem Svatým. Jak to souvisí s naším životem? Mnozí z nás nějak ve své službě tvoříme.
Tvoříme programy pro děti, pro dospělé, jsme ve chválách, tvoříme materiály, přednášíme, vymýšlíme hry, tvoříme hudbu, děláme grafiku atd. To vše nějak spadá pod umění. A tak jako Duch ve stvoření dává řád a s ním spojenou krásu, tak jsme voláni, abychom se v tomto stali odleskem stvoření a krásu vnášeli i do toho, co děláme pro Boží věci, když něco tvoříme. Proto mám radost, když vidím, jak křesťané tvoří a když vidím, že tvoří krásně. Vnímám v tom – právě na základě Genesis působení Ducha svatého. Zároveň by nás to mělo motivovat k tomu, abychom tvořili krásně, abychom do své tvorby pouštěli Ducha svatého, abychom do hudby, grafiky, mluveného slova, tance a nevím čeho dalšího, dávali to nejlepší, co máme. Krásou totiž zrcadlíme Ducha a tím i Boha. Zároveň poté, co čteme, že se na scéně objevuje Duch, svět dostává řád, začíná proces stvoření. Řád není všelék, zároveň žijeme-li bez řádu, vládne-li v našem životě chaos, těžko se můžeme otevřít Božímu duchu a tím i působení Boha samotného.
Prvním stvořeným je světlo. Poté, co čteme o Duchu, čteme vzápětí o světle. Někteří v tomto vidí odkaz na slunce jako zdroj světla, jenže až vv 14 čteme: I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.“ Tedy o slunci a světlech na nebi oddělujících den a noc čteme až později… co s tím? Jaký je zdroj tohoto světla, o kterém čteme v prvních verších, když ne slunce nebo nějaké kosmické záření? Zdrojem světla je Bůh – stvořitel. Nic jiného totiž zatím neexistuje, ani slunce. Bůh nepotřebuje žádný objekt, žádné slunce k tomu, aby bylo světlo, stačí jeho slovo. Bůh řekl a bylo. První co je stvořeno slovem, zároveň první co je stvořeno, když na scénu přichází Duch boží je tedy světlo. Možná, že v češtině zůstala určitá etymologická stopa ve slově svět. Svět je tam, kde je světlo, žije se tam, kde je světlo, které je dárcem života. Tuto skutečnost si člověk v dnešní době těžko uvědomuje, nicméně o pár století dříve je to skutečnost dobře pochopitelná. Největší svátky byly vždy spojovány spojovány se slunovratem, protože si lidé připomínali, že se po dlouhých měsících temnoty vrací život - svět se stal opět místem života, protože přišlo slunce, tedy světlo, tedy život, tedy svět. Řekové prý dokonce měli pojmenování jen pro tři roční období - pochopitelně vyloučili zimu - protože nesvítí slunce a proto svět není k životu. V Bibli je opak světla temnota spojována se smrtí, smutkem, nejistotou apod. Logicky - když je tma, nerodí se obilí, lidé ztrácejí orientaci a mohou být napadeni od nepřátel. V noci se skoro nežije. Světlo je důležité, protože od všeho popisovaného nás může ochránit. Je dárcem života, je prvním, co Bůh poté, co stvoří nebe a zemi, tvoří. Kde je světlo, je, obrazně řečeno svět. Jenže toto neplatí jen ve fyzickém světě. Jistý druh temnoty je v každém člověku. Stejně tak světlo hledá každý člověk. Na stvoření světla pak naráží Pavel v souvislosti s Kristem: Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově 2 Kor 4, 7. Stvoření světla přirovnává k tomu, když vstupuje světlo do našeho srdce a když díky tomu poznáváme Krista.
Začali jsme toto kázání dílem Ducha svatého a končíme světlem, kterým je v Písmu nazývám Kristus, který nakonec sám o sobě řekne, já jsem světlo světa, kdo věří ve mně, nebude chodit v temnotě. Jednou z rolí Ducha svatého je ukazovat na Krista, ukazovat na světlo, kterým je Kristus.
Myslím, že jedním z největších zápasů, které vedeme v současné době je nejen nalezení světla, kterým je pro křesťany Kristus, ale též učení se, jak podle tohoto světla žít, jak se podle něj orientovat, jak jej neztratit s obzoru. Je tolik jiných světýlek… asi to znáte, že když vypadnete z Prahy a podíváte se na hvězdnou oblohu, pak máte pocit, že snad jako Pražáci žijeme v jiném, poněkud chudším kosmu. Nemusím říkat, že důvodem je mnoho světla kolem nás, které velkoměsto vyzařuje a které nám brání vidět slovy Genesis – „svítilny nebeské“. Na podobný problém narážíme i v duchovním životě. Někdy jsme obklopeni tolika věcmi, povinnosti, názory, že nám uniká světlo, kterým je Kristus a jeho slovo. Řešením potom není z tohoto světa utéci, ale učit se mezi mnohými světly nalézat to, které „osvěcuje svět“, tedy Ježíše. Je to vlastně učení se životu pod otázkou co chceš, Pane, abych konal… Když toto konáme, můžeme zakoušet, že i do našich temnot bude vstupovat Duch boží a spolu s ním i světlo.